Milena Jesenská

Nad naše síly

Ze sudetských zemí obsazených německým vojskem přicházejí demokratičtí Němci. Nebudu vám zdlouha vyprávět, co prožívají, co ve svých domovech zažili a co je čeká, budou-li se muset vrátit. Mnoho jich bylo do Třetí říše odvlečeno právě tak jako čeští hraničáři, četníci a muži finanční stráže. Ti, kteří chtějí utíkat až teď, už utíkat nesmějí. Ti, kteří utekli dříve, jsou tady bez domova, bez jídla, bez peněz, bez práce a bez vyhlídky na ni. Jsou tu ženy, které nemají tušení, kde jsou jejich muži, a nevědí, jak a zda se shledají. Ba jsou tu i osamělé děti. V celé Praze je sotva dům, kde by se nekrčilo několik uprchlíků. To jsou ti šťastní, kteří tu někoho známého měli. Tisíce lidí však utíkalo do neznáma. Nechci líčit jejich bídu, úzkosti a strádání. Za pět posledních let jsme viděli víc než často, jak žijí Němci, kteří prchají před německou národní pospolitostí. Uprchlíci u nás žijí navlas tak.

Jsem český svědek, že tito lidé pět let stáli na severu, stavíce se každý zvlášť a všichni společně s neuvěřitelnou statečností a srdnatostí po bok Československé republiky. Oni bojují už pět let. Československá republika a nikdo z nás nemůže a nesmí na to zapomenout. Ale z vřelé vděčnosti a z bolestné úcty nemohou ti lidé žít. Kdyby byla válka, měli jsme pravděpodobně dnes několik stotisíc mrtvých. V tomto míru máme několik stotisíc padlých - ale tito padlí žijí. Živý člověk chce jíst a žít. A my, v jejichž předních liniích míru ti lidé padli, jim to asi trvale nemůžeme dát. Ve hrůzách války je ještě něco jako slabý odlesk spravedlnosti: byli jsme ve zbrani a na svých místech všichni a byli bychom padli podle toho, jak by byla přišla kulka. V hrůzách míru je však už docela krutá a vyslovená nespravedlnost: padli všichni, kdo byli pro nás.

Nuže, my jsme tento mír neudělali. Byl nám vnucen. Dovolte, abychom řekli, že "vnucen" je slovo mírné. Když rozvíráme noviny, čteme o velkém uznání, kterého se Československu dostává za oběť, již přineslo světovému míru. Omyl. Nepřinesli jsme žádnou, neboť oběti se skládají jenom dobrovolně. Pravda je jiná: byli jsme obětováni a máme tu několik set tisíc živých padlých spolu s několika tisíci německými a rakouskými uprchlíky, kterým jsme dopřáli právo azylu. Odpovědnost za tyto padlé nepadá na nás, nýbrž na vládu francouzskou a anglickou, které si tento mír přály.

Těch několik set tisíc uprchlých a prchajících německých demokratů není jenom lidský problém a věc nějaké humanity. To je především svízelný vnitropolitický problém. Nebude-li řešen ihned a plánovitě, může z problému vyrůst svízel. Náš lid je sice trpělivý, laskavý a dobrý, s hlubokým smyslem pro právo a křivdu. Ale tento lid je současně hluboce zkrušen, podrážděn a rozbolestněn. Od bolesti a přeúnavy, od velkého břímě a zklamání je k pocitům touhy po pomstě maličký, nebezpečně maličký krok. Odjakživa byla pomsta výrazem zmučeného bezpráví, a nikdy se nevybila tam, kde měla, nýbrž tam, kde mohla. Pomsta je akt slabých vůči slabším. Budeme-li nuceni zatížit svůj lid tak, aby byl přetížen, můžeme vědět jasně, vůči komu se jeho hněv nejspíš může obrátiti. Dopustíme-li - či spíše dopustí-li západní velmoci - aby z lidu, který musí jíti po práci, se stal lid, který začne také házet nevinné přes palubu - nebo přes hranice - (a v tomto případě nejen nevinné, ale naše spolubojovníky), dostane náš lid hlubokou morální ránu, ze které není snadno se vzpamatovat.

Přítomnost 41/1938 12. října 1938

Obsah čísla 6/2003

ARCHIV

Milena Jesenská

Nad naše síly

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu