Jiří Lach

Rozhovor s Pavlem Urbáškem

Klikaté cesty univerzitního školství v letech 19451990

Pavel Urbášek

Období mezi skončením druhé světové války a rokem 1989 představuje pro historiky patrně největší badatelský problém. Do roku 1989 byly soudobé dějiny snad nejvíce vystaveny ideologickému pokřivení. Po pádu komunistického systému hledali a hledají čeští badatelé nové prameny a metody, jak popsat čtyřicet let nesvobody a vývoj všech podstatných trendů, pokoušejí se také o novou interpretaci již popsaného. Především v odkrývání politického vývoje pokročil výzkum poměrně daleko. K úplnému obrazu společenské situace v tomto období bude zajisté nutno poznat i dějiny československé vědy a vysokého školství. Nejen v československém případě platí, že klima na univerzitách odráží stav společnosti. V období politických přeryvů univerzity mnohdy nejrychleji poukazují na změnu a často pobídka k ní vychází právě z akademických kruhů. Politické režimy si v 19. a 20. století nezřídka uvědomovaly vliv akademického prostředí na politiku a společnost. Ne nadarmo Metternich radikálně vystoupil proti studentským spolkům - Burschenschaftům. Stejně tak jedna z prvních zatýkacích akcí v Protektorátu "Albrecht der Erste" byla na počátku září 1939 namířena proti intelektuální elitě českého národa. Význam studentské demonstrace 28. října 1939, Opletalova pohřbu a 17. listopadu 1939 není nutno připomínat. Autoritativní a totalitní režimy sílu akademického prostředí nepodceňovaly a snažily se svobodomyslného ducha univerzit zničit. Z druhé strany jak v nacistické, tak i komunistické odnoži totalitarismu reprezentovali studenti a univerzitní pedagogové často avantgardu nového pořádku. Díky pracím Tomáše Pasáka, Aleny Míškové a dalších autorů toho víme poměrně dost o českých i německých univerzitách v letech druhé světové války. Bilance české historiografie k dějinám terciárního školství po roce 1945 je o mnoho chudší a často až příliš prosta hodnotícího hlediska. Světlou výjimku tvoří čtvrtý, deskriptivní svazek Dějin Univerzity Karlovy nebo série konferenčních sborníků Věda v Československu. Bezesporu k tomu přispívá fakt, že likvidace svobodných univerzit po roce 1948 není dílem cizího okupanta, ale domácích aktérů. Řada těch, kteří po roce 1948 na univerzitách působili, je dosud činná, což může některé badatele svazovat. S těmito i dalšími problémy se pokusili vyrovnat autoři nové knihy Kapitoly z dějin univerzitního školství na Moravě v letech 1945-1990. Kniha, založená z valné časti na rozsáhlém archivním materiálu, poprvé přináší komplexnější obraz brněnské a olomoucké univerzity po druhé světové válce. A přestože hned v úvodu hlavní autoři publikace Pavel Urbášek a Jiří Pulec sami upozorňují na některé nedostatky, přinášejí Kapitoly mnoho nového a opravují zakořeněné stereotypy. Část z těchto závěrů přináší následující rozhovor s ředitelem Archivu Univerzity Palackého v Olomouci Pavlem Urbáškem. Snad přispěje k tomu, aby kvalitní, ale nevalně distribuovaná kniha (P. Urbášek, J. Pulec, Karel Konečný, Jiřina Kalendovská: Kapitoly z dějin univerzitního školství na Moravě v letech 19451990. Olomouc, Univerzita Palackého 2003, 384 stran, distribuce Vydavatelství UP) neušla zasloužené pozornosti.
-jl-

Univerzity v Československu neměly na růžích ustláno. Před rokem 1918 existovala pouze jediná, Karlo-Ferdinandova univerzita v Praze, kde byly omezené počty pedagogických i studijních míst. Po dvaceti letech první republiky přišlo fatální ohrožení české inteligence v letech okupace. Vaše kniha pokrývá dění v moravském univerzitním školství po roce 1945. Tři roky byly v Brně naplněny obnovou univerzity a očistou od kolaborantů, která postihla i nevinné osoby. V Olomouci byla univerzita obnovována či spíše nově zakládána. V tom přišel únor 1948. Mohl byste popsat způsob, jakým byly univerzity podřízeny komunistickému režimu? Do jaké míry přispěl ke stalinizaci univerzit entuziasmus přesvědčených komunistů na školách a nakolik působily vnější síly? Přestože vaše badatelská pozornost směřovala k Brnu a Olomouci, bude jistě užitečně porovnat vývoj se situací v Praze.

Bezprostředně po únoru 1948 zasáhly vysoké školy dvě perzekuční akce. Stejně jako v celé struktuře společnosti se také na vysokých školách ustavily akční výbory Národní fronty, které mimo jiné vyakčňovaly, tedy prováděly personální čistku, a to jak mezi učiteli, tak mezi studenty. Druhou akcí byla tzv. studijní prověrka, kterou organizovalo ministerstvo školství a která byla "zacílena" na vysokoškolské studenty. Obě tyto perzekuční vlny zasáhly vznikající olomouckou univerzitu daleko méně než univerzity v Praze a v Brně. Důvodů je hned několik. Vznikající olomoucká univerzita byla univerzitou mladou a malou. Jakákoliv hlubší perzekuce vyučujících by vysokou školu prakticky zničila. V tomto ohledu se členové univerzitních akčních výborů v Olomouci zachovali opravdu slušně a sami neiniciovali prakticky žádné perzekuční zásahy. Kladnou úlohu sehrál také tehdejší rektor UP, filosof a sociolog Josef Ludvík Fischer. Ten se sice manifestačně bezprostředně po únoru 1948 přihlásil ke komunistické straně, ale tím současně bránil svou univerzitu před zásahy zvenčí. Do univerzitního dění v tomto období také nijak nezasahoval nejvyšší komunistický orgán v Olomouci, Krajský výbor KSČ. Toto stranické grémium dokonce potom u tzv. studijních prověrek vyzývalo univerzitní představitele, aby u vylučovaných studentů nepreferovali kádrové záležitosti před studijními výsledky. V případě Olomouce ještě připomeňme apolitičnost studentských organizací, a to na rozdíl od Prahy a Brna, kde se spolky před únorem 1948 ostře politicky diferencovaly.

Jak už jsem řekl, studijní prověrky organizovalo ministerstvo školství podle přísných pravidel a postupů. Zde přicházím s hypotézou. Je možné, že si ministerstvo vybralo olomouckou univerzitu jako vysokou školu "moderní" a "pokrokovou", nezatíženou "buržoazní" minulostí. Proto organizovalo celou studijní prověrku tak, aby ve srovnání s Brnem a hlavně Prahou byl perzekuční zásah v rámci této akce daleko mírnější.

Olomoucké univerzitní akční výbory jako celek rozhodně perzekuci aktivně nestupňovaly. Na olomoucké univerzitě se však objevila skupina radikálů, vycházející z Lékařské fakulty a Zemských ústavů (dnes Fakultní nemocnice). Tuto skupinu zosobňují Vladimír Pelikán (bratr zakladatele Listů Jiřího Pelikána), František Ritter a Lotar Gronský. Radikalismus této skupiny však dokázaly univerzitní akční výbory poměrně úspěšně mírnit. Zdůrazňuji - a navíc to pokládám za symptomatické pro období "vlády jedné strany" - že sami jmenovaní radikálové se v pozdějších letech dostávali s mocí do nejrůznějších střetů. Tím chci také říci, že při hodnocení tohoto období nemůžeme pominout, že to, čemu říkáte stalinizace univerzit, uváděli do praxe mnohdy mladí přesvědčení komunisté tzv. generace modrých košil počátku padesátých let. Je ovšem příznačné, a pro univerzitní prostředí zvlášť, že mnozí z "modrokošilatých" postupně od roku 1956 upřímně reflektovali své chyby a omyly, poté se aktivně účastnili Pražského jara a po svém nuceném odchodu z vysokoškolských kateder i vystoupili proti normalizačnímu režimu v rámci disentu.

V šedesátých letech se univerzity pomalu vzpamatovávaly, snad můžeme hovořit o téměř svobodné atmosféře, což bylo zvláště osvěžující v humanitních a sociálních disciplínách. Přišla ovšem okupace a rychlý nástup normalizace. Jaký byl základní rozdíl mezi perzekuci z počátku komunistické éry a čistkami po roce 1969? Mohl byste opět popsat odlišnosti mezi Prahou, Brnem a Olomoucí?

Vidím dva základní rozdíly. Po únoru 1948 tehdejší mocipáni pronásledovali na vysokých školách - viděno jejich ideologickými měřítky - svého třídního nepřítele. Na počátku let sedmdesátých však mocenské centrum tvrdě zasáhlo své vlastní lidi, bez ohledu na to, že je nazývalo "pravicovými oportunisty". Na vysokých školách to byla vesměs generace čtyřicátníků, prvních absolventů vysokoškolských studií po roce 1948, členů KSČ vstupujících po únoru 1948 do strany z upřímného přesvědčení. Ti potom prodělali myšlenkový vývoj, o kterém jsme už mluvili.

Čistky na počátku sedmdesátých let se také koncentrovaly převážně na učitele, vědce a pracovníky vysokých škol, perzekuce studentů - bez ohledu na jejich výrazné angažmá v občanském a politickém dění druhé poloviny šedesátých let - byla vcelku minimální. Je evidentní, že nastupující normalizační mocenské centrum počítalo s krátkou "životností" vysokoškolského studenta. Na počátku sedmdesátých let nastupovala na vysoké školy pod přísným kádrovým dohledem studentská generace, kterou celosvětový fenomén "sweet sixties" nijak výrazně neoslovoval. A tato generace byla celkem bez problému glajchšaltována propracovaným mohutným ideologickým tlakem.

Obecně lze říci, že relativní počty nucených odchodů pracovníků Univerzity Palackého v Olomouci byly zhruba o polovinu nižší než český průměr. Zato zde poměrně vyšší počet univerzitních pracovníků obdržel nižší stranický trest, tzv. vyškrtnutí. Tito lidé mohli na univerzitě zůstat, ale přinejmenším do konce sedmdesátých let nemohli publikovat a samozřejmě až do roku 1989 nemohli kvalifikačně růst.

Především díky výzkumům Ústavu pro soudobé dějiny toho víme o Pražském jaru již poměrně dost. Nalezli jste při svém bádání nějaké nové obecnější trendy, ale i fakta z tohoto období na vysokých školách? Existovaly rozdíly mezi akademickou obcí v Praze, Brně a Olomouci?

Tady se pokusím něco říci k obecným trendům. Srovnání vývoje českých univerzitních škol v tomto období totiž nelze učinit - prostě nám chybějí dostatečné znalosti. Zato můžeme směle prohlásit, že jen málokterá sociální skupina vstupovala do Pražského jara s tolika očekáváními jako právě akademické obce vysokých škol. Již v roce 1967 se mohutně zvýšily finanční prostředky určené vysokým školám. Připravoval se nový vysokoškolský zákon, který podporoval autonomní postavení vysokých škol. Dokonce měl ukotvit do té doby věc nevídanou, totiž výslovně stanovit svobodu vědeckého bádání. Také se naráz otevřely hranice na Západ. A když k tomu připočtete obecně intelektuální dimenzi Pražského jara, akademická obec získávala oprávněný dojem, že konečně získává adekvátní společenské postavení a váhu. O to horší byl dopad normalizačních opatření. Mluvil jsem o těchto věcech s řadou lidí, kteří tehdy studovali - a to už jsou dnešní padesátníci. Dodnes vzpomínají na prudkou změnu ovzduší vysokých škol, která dopadla na akademickou obec na podzim 1969. Vnímavější z nich dodnes popisují tuto změnu jako jedno z největších traumat svého života.

Pro mnohé je dvacetiletí 1969-1989 monolitem všeobecné stagnace. Vy jste v případě dějin dvou moravských univerzit navrhli rozčlenění do několika etap. Proč?

Období od roku 1969 do roku 1975 pokládá autorský kolektiv naší publikace za tvrdou, perzekuční fázi tzv. normalizace, charakteristickou především vlnou stranických a státních čistek, spojenou s nuceným odchodem řady pracovníků terciárního školství. Ze studentské části akademické obce se tehdy postupně vytratily reminiscence na opojné období šedesátých let, studenti byli natlačeni do Socialistického svazu mládeže, kde v této etapě jednoznačně převažoval ideologický aspekt činnosti nad záležitostmi stavovskými či zájmovými. Následující období let 1975-1985 jsme se pokusili charakterizovat jako vrcholnou fázi usměrnění českých vysokých škol. Z pohledu normalizačního mocenského centra se vysoké školy ocitly právě tam, kde je toto centrum chtělo mít. A platí to jak pro pracovníky vysokých škol, tak pro studenty.

Od roku 1985 zasahovala také vysoké školy tzv. přestavba inspirovaná sovětskou "perestrojkou" a "glasností". Jenže tato přestavba měla v celé společnosti, a tedy i na vysokých školách, specifickou československou podobu. Dnes je, domnívám se, jasné, že pokud chtělo reálně socialistické Československo provést hmatatelné reformy, byť nepřekračující úzké ideologické meze, muselo provést alespoň jistou rehabilitaci Pražského jara a jistou kritiku následujícího období tzv. normalizace. Tady dokonce můžeme vidět historickou paralelu s šedesátými lety. I tehdy chtěla komunistická strana provést ekonomickou reformu, která by uvolnila direktivně centralistický hospodářský model. Jenže záhy si rozumně uvažující členové KSČ uvědomili, že takovou hospodářskou reformu nelze realizovat bez celkového společenského oteplení. No a bylo tady Pražské jaro se vším všudy, protože se občané vymkli z rámce oktrojovaného komunistickou stranou.

Právě na situaci na vysokých školách ve druhé polovině osmdesátých let minulého století můžeme přímo demonstrovat omezenost a bludný kruh československé přestavby. Vysoké školy včetně svých stranických organizací si velmi dobře uvědomovaly nedobrý stav kvalifikace svých pracovníků. Jenže připustit lidi s kádrovým škraloupem z roku 1968 ke kandidátským, habilitačním či profesorským řízením by znamenalo je de facto rehabilitovat, a tím před celou společností relativizovat normalizační éru. Což si normalizační mocenské centrum rozhodně nemohlo dovolit. A to je ta kvadratura kruhu charakteristická pro československou podobu přestavby.

Události roku 1989 lze již nahlížet z pohledu historika. Čtrnácté výročí přineslo odlišné výklady 17. listopadu, včetně vyjádření Václava Klause a následné reakce Václava Havla. Také vzhledem k jejich odlišným pohledům snad mají smysl i další otázky, kterým se věnujete ve své knize. Jaký byl podíl vysokoškolských studentů na listopadové změně?

Ve druhé polovině osmdesátých let se začali měnit i vysokoškolští studenti. Samozřejmě že můžeme vidět rozdíly mezi - především - pražskými, ale i brněnskými vysokoškoláky na straně jedné a studenty z ostatních vysokoškolských center na straně druhé. V Praze i v Brně vznikly nezávislé studentské skupiny více či méně ostře vyhraněné vůči komunistickému režimu. Ale i když to není tak viditelné, i v jiných městech s vysokou školou přestal dosud jistě účinný systém dohledu a kontroly vysokoškolské mládeže selhávat. Formálně existoval, ale jeho dopad na masu vysokoškoláků byl jen zanedbatelný. A zde je pravděpodobně příčina toho, že studenti přes noc a jednotně vyšli do ulic. Zejména v prvním týdnu sametové revoluce a především v mimopražských vysokoškolských centrech se studenti stali určující protirežimní silou.

Zdá se ovšem také, že to byli právě studenti, kteří výrazně určovali sametový étos listopadu 1989, i když dnes mnozí bývalí studentští lídři tvrdí pravý opak. Vzpomeňme si na jednu z masových víkendových demonstrací na Letné, kde vystoupil tehdejší mluvčí OF Václav Malý, katolický kněz a disident, kterého estébáci fyzicky týrali, s nevinným bonmotem, který pronesl směrem k siluetě pražského Hradu: "Gusto, Gusto, bude tady husto!" Tím Gustou myslel tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka, aby bylo jasno. No a stávkující studenty tato nevinná věta tak rozzuřila, že se dokonce chtěli s OF rozejít. Rozuměj - studenti to považovali za přílišné porušení sametu. Radikálnost studentů ve směru toho, čemu dnes říkáme vyrovnání s minulostí, se objevila až v první polovině roku 1990.

Jak se zachovali učitelé a vědci z vysokých škol?

Tady opět mohu posloužit poznatky z Olomouce. Kromě malé skupiny univerzitních učitelů v čele s pozdějším rektorem UP a dnešním senátorem Josefem Jařabem - a na její rozsah nám stačí prsty dvou rukou - váhali a vyčkávali. Je ovšem také příznačné, že se až na ojedinělé výjimky neobjevily reakce otevřeně záporné. Učitelská část akademické obce se probudila až se vznikem akademických rad, které zvolily nové akademické funkcionáře. Tedy v době, kdy se akademické obce ujaly řízení vysokých škol.

V souvislosti s touto otázkou si nemohu odpustit reakci na článek pana prezidenta Václava Klause, který publikoval u příležitosti letošního výročí 17. listopadu 1989. Připadá mi přinejmenším jako ahistorický a nestátnický. V současnosti společně s kolegy z Centra pro orální historii při Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR hovoříme s disidenty a analyzujeme jejich životní příběhy. Mne opravdu fascinuje, že v letech nejtužší normalizace u nás existovali lidé, a to z nejrůznějších sociálních vrstev a skupin, kteří dokázali proti tehdejšímu režimu aktivně vystupovat, a to i za cenu nemalých perzekučních zásahů, včetně dlouholetých pobytů ve vězení. Samozřejmě že disent neměl bezprostřední vliv na organizaci studentské demonstrace 17. listopadu 1989 vždyť to byla oficiálně povolená akce, organizovaná SSM. Ale vliv disentu na široké masy občanů ve druhé polovině osmdesátých let byl již zcela hmatatelný. To si nakonec uvědomovaly dokonce reformně naladěné špičky uvnitř KSČ, např. předseda federální vlády Ladislav Adamec.

Které z normalizačních úderů se nejvíc podepsaly na kvalitě univerzitního školství? Jsou některé z kroků patrné dodnes?

To je složitá otázka. Chci však zdůraznit, že vysoké školy nesporně urazily od roku 1990 nemalý kus cesty, a to bez ohledu na mnohdy špatné finanční podmínky.

Vidím dva obecné problémy - jednak je to onen zmíněný hiát v kvalifikačním růstu, se kterým se vysoké školy vzhledem k akreditačním podmínkám potýkají určitě dodnes. A ten druhý problém? To je snad přetrvávající obava vystupovat jako plnohodnotný a sebevědomý prvek občanské společnosti; k této úloze jsou přitom vysoké školy vybaveny i legislativně. A v poslední době se mi zdá, že tato obava nemálo vstupuje i do správy věcí univerzitních; vysoké školy jsou totiž dnes vysoce autonomní organizace, kde nemalé řídící a rozhodovací pravomoci má k dispozici celá akademická obec. Prostě jde o to, zda tato obec umí, ale i chce tyto pravomoci naplňovat k prospěchu své vysoké školy.

Neuvažujete o komparaci vývoje univerzit v letech 1945-1990 s jinými zeměmi? Věc by pochopitelně vyžadovala daleko širší spolupráci, ale srovnání s Polskem a Maďarskem (a nesmíme zapomínat na vývoj na Slovensku) by jistě přispělo k lepšímu osvětlení nejen situace na univerzitách, ale také celkové povahy komunistických režimů.

Takováto komparace by byla opravdu ideální. Již srovnání dějů na českých a slovenských vysokých školách by zajisté přineslo důležité poznatky, vypovídající nejen o rozdílné situaci v terciárním školství, ale nesporně by také přispělo k obecnějšímu poznání charakteru komunistického režimu u nás. Obávám se však, že na komparaci např. s Polskem a Maďarskem sami nemáme dostatek sil. Při Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v Praze existuje Výzkumné centrum pro dějiny vědy, se kterým náš autorský kolektiv udržuje kontakty. Ono srovnávání by snad mohlo zaštítit právě toto pracoviště. Dějiny vysokého školství jsou ovšem u nás popelkou, vždyť bychom zatím dostatečně nedokázali srovnávat ani dějiny na jednotlivých českých vysokých školách. Zatím postrádáme důkladné analytické studie k dějinám jednotlivým škol.

Obsah čísla 6/2003

Jiří Lach

Rozhovor s Pavlem Urbáškem

Klikaté cesty univerzitního školství v letech 19451990

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu

Jiří Lach

Rozhovor s Pavlem Urbáškem

Klikaté cesty univerzitního školství v letech 19451990

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu

Klikaté cesty univerzitního školství v letech 19451990