Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 6 > Literatura > Jiří Vančura: Vladimír Holub
Narodil se v Jindřichově Hradci a tam také zemřel. Přesto nelze třiadevadesát let, které Vladimír Holub prožil, označit jako úděl regionálního umělce.
Rád kreslil, studium na výtvarné akademii mu však otec zakázal, a tak se stal soudním písařem. Protože jeho okouzlení dadaismem a surealismem stále trvalo, jen co dosáhl plnoletosti, vydal se na radu Alfonse Muchy do Paříže. Po čtyři roky se tam živil jako kavárenský kreslíř a setkal se s mnoha velikány tehdejší umělecké metropole. Jako mladík jsem musel být hrozný drzoun. Na pařížské ulici potkal André Bretona, představil se mu a pak ho několikrát navštívil. Sotva však byla mladíkova drzost nebo blahosklonnost veleknězů moderní poezie důvodem, proč věnovali Holubovi svou pozornost.
Záhy po válce přišel do břevnovského kláštera, kde ho také zastihla komunistická perzekuce církevních řádů. Vyvázl celkem lehce, dvěma roky práce v uranových dolech, zato všechnu korespondenci s pařížskými přáteli, stejně jako všechny jeho dosavadní práce Státní bezpečnost zabavila a zničila. Od poloviny padesátých let se pak Vladimír Holub věnoval výtvarné tvorbě. Se skromným, ale odpovědně vykonávaným zaměstnáním archiváře místního muzea a s bezpečnou pověstí neškodného naivního malíře procházel léty nadějnými i normalizačními.
Když v roce 1995 po třetí mozkové příhodě zemřel, zanechal stovky koláží, kreseb a objektů, dnes uložených v pražském Památníku národního písemnictví, jiné jsou v domácích a zahraničních institucích, a zejména mezi jeho přáteli, kterým je rozdával jako pozornost. Významný je také Holubův archiv: na šedesát beden s rukopisy, které v Památníku písemnictví teprve čekají na své zpracování.
Tvorbu Vladimíra Holuba nelze označit za dílo samouka a samotáře. Za léta intenzivního zájmu pronikl k jádru soudobých uměleckých směrů, i když je pro sebe nepokládal za závazné. Nepřemýšlel o tržním úspěchu své práce, tato oblast mu ostatně zůstala prakticky uzavřena. Tvořil z radostné potřeby, ve svém domečku, obtékaném Nežárkou, vytvářel vlastní svět. Natolik pozoruhodný a sdělný, že jeho dílo dnes poutá pozornost světa okolního, zájem, který odstupem času neupadá, ale sílí. Hlavní rys Holubových koláží, artefaktů, aforismů a metafor vystihli pořadatelé názvem jeho loňské, posmrtné výstavy v Jindřichově Hradci a v německém Duisburgu: Holub ludens, tedy hravý či hrající si Holub. Inteligentní, ukázněný kouzelník, laskavý průvodce světem tvořivé fantazie.
Vladimír Holub nepsal romány ani povídky, jeho projev byl při veškeré rozmanitosti především výtvarný. Jeho texty, aforismy, slovní hříčky a všechno, čím glosoval okolní život i vlastní přemýšlení, jsou téměř beze zbytku jednověté.
Zkonstruuj židli, která nebude použivatelná: Do vypolštářovaného sedadla vmontuj hrací strojek, který po dosednutí začne hrát národní hymnu.
Kup novou rohožku, zarámuj ji do zlaceného rámu a polož před dveře bytu. Výroky návštěvníků si zapisuj.
Na výstavě zaveď pokladní před nejatraktivnější akt a dožaduj se adresy namalované dámy.
Po celý měsíc květen svému kocourovi vykejte.
ČLOVĚK je opice, která se nepodařila.
BIGAMIE je stav, který by měl být uzákoněn: v dnešní době jedna žena není už schopna uživit muže.
NEDĚLE je den, kdy venkov jde do města a město na venkov.
ZOOLOGICKÁ ZAHRADA je místo, kde jsou zvířatům předváděni lidé.
NEMOŽNÉ je přesvědčit zamilovaného o nevhodnosti jeho partnera.
Růže na hrobech poslední červené krvinky mrtvých.
V noci zbývá z člověka jen hlas.
Měsíc pospíchá, jen když je oblačno.
Draci jsou vlaštovkami podzimu.
Ještě nebylo takové horko, aby roztál led zrcadel.
Ze společnosti: Dovolte, abych se představil budoucí neznámý vojín.
"Vidět v něčem něco jiného" není žádná výtvarná poetika. I pes honí dřevíčko a myslí si, představuje si, že je to zajíc. Tahle poetika je taková náhražka. Nestačí.
Proč víc nestudujete náhodu? Vy ji pouze milujete. A to je někdy málo.
Pokládám se za realistu, a proto miluji surrealismus a nemusím páchat sebevraždu.
Moderní umění nedělá žádné nápovědy, ale obrací pozornost diváka od díla k němu samému.
Umění nemá cíl. Umění je smysl.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.