Roman Ludva

Loď, Dürer a Ježíšek

Odemkl jsem dveře a zvědavě otevřel, těž-ko se divit, na lodi jsem nikdy předtím nebydlel. Pokoj, tady se samozřejmě spíš patří říct kajuta, byl nečekaně prostorný a světlý, ačkoli okna zakrývaly bílé závěsy. Odložil jsem tašku a televizní ovladač, který mi před chvílí vsunula do ruky recepční, a chvíli koukal na ta okna. Tvořila celou jednu stěnu, takových pět šest metrů, závěsy byly neprodyšně zatažené po celé šířce, hezky od kraje ke kraji. Chvíle napětí. Buď bude výhled takříkajíc oslnivý, tedy na hladinu impozantního Dunaje, anebo v příštích třech dnech civím na usmolenou navigaci. Vzal jsem za to a škubnul. Celou plochu čtyř oken v tu ránu zalila hladina mohutné řeky, v níž se matně odráželo skoupé listopadové slunce. Byl jsem v Bratislavě. A loď neplula, kotvila u břehu. Byl to hotel.

Náramný výhled na Dunaj rušil na horizontu ošklivý panelák Incheby, výstaviště na druhém břehu řeky, kde se konal knižní veletrh. Pět českých spisovatelů bylo vysláno ministerstvem kultury do Bratislavy, aby bydlelo na lodi, což bylo pěkné, a několikerým autorským čtením reprezentovalo českou literaturu, což už musí posoudit jiní, zda jsme reprezentovali.

Hned první večer jsem se octl v malé studentské vinárně na starém městě bratislavském. Pár stolků, muzika hrála, břinkala. Bezděky jsem si přisedl ke studentům malířství. Za chvíli živě spustili, jak si vydělávají na barvy a plátna.

"V Rakousku," povídá jedna dívka a oči jí vesele hrály, "je teď velký zájem o kopie Dürera."

"Toho Dürera?" ujišťoval jsem se zvědavě.

"Jasan," smála se. "Akvarel, když se ti povede a máš dobrý kontakt, až za 1000 eur. Nejvíc jdou zajíčci. Vystřihneš dva a na nějakou dobu jsi v klidu."

Jak se mi to líbilo! Tahle generace si se spícím uměleckým trhem teda hlavu nedělá. Žádné stesky, žádné ospalé číhání na granty. Skoro bych se vsadil, že by se to zamlouvalo i tvůrci Apokalypsy, jehož zajíčky mladí slovenští malíři s úsměvem dopřávají rakouské střední vrstvě, a pak si dělají svoje.

Při procházkách Bratislavou jsem tu a tam míjel žebráky, přesně takové, jací se vám vybaví při vyřčení toho slova, zhmotněná bída a smutek, jež v člověku vzbuzují náhlé výčitky svědomí, stud a ostýchavost hodit něco do klobouku, protože ať hodíte, kolik chcete, vždycky je to málo. Na jedné z rušných ulic v centru však bylo všechno jinak. Zprvu jsem si myslel, že jde o nějakou reklamu, bylo to před velkým značkovým obchodem, anebo o jednu z těch soch, které v Bratislavě potkáváte leckde coby připomenutí západoevropských měst pán sedí na lavičce a čte si noviny, přijdete blíž a zjistíte, že je to socha, slečna se dívá do výkladu, přiblížíte se, a je z bronzu. Tenhle byl živý, opíral se o kandelábr, nohy měl rozšafně zkřížené a přes rameno frajersky hůl, no fakt, špacírku. Sotva jsem stačil zaznamenat, že je docela solidně oblečený, když jsem si všiml klobouku na chodníku před ním. Přešel jsem ho a ani se sám sebe nestačil zeptat, co to má být.

"Pochválen Pán Ježíš Kristus," ozvalo se za mnou.

Zastavil jsem a otočil se. Nebylo mu ani třicet, usmíval se a několikerým pokývnutím hlavy ze mě doloval odpověď, skoro mě k ní - "no tak dělej" - netrpělivě pobízel rukama.

"Až na věky," řekl jsem tedy a hodil tam dvacku.

S blahosklonnou spokojeností pomalu přikývl a propustil mě.

Cestou z Bratislavy domů jsem seděl v kupé se dvěma starými františkánskými mnichy.

"Sněží," povídá jeden asi po hodině mlčenlivé jízdy.

Ten druhý, který se po celou dobu tvářil velmi přísně, jenom přemýšlivě pokýval hlavou. Ani jsem nemusel, ale přece jen jsem se pohledem z okna ujistil. Samozřejmě nesněžilo. Pohlédl jsem na ně. Oba se na mě tázavě dívali a šibalsky se usmívali. Přidal jsem se.

O autorovi - Obsah čísla 6/2003

Roman Ludva

Loď, Dürer a Ježíšek

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu