Dušan Havlíček

Švýcarské povolební bolení hlavy

Říjnové parlamentní volby rozkolísaly švýcarskou vnitřní politiku. Blocherova strana SVP/UDC z nich vyšla natolik posílena, že se stala největší politickou silou Švýcarského spříseženstva. V dvousetčlenné Národní radě (cosi jako poslanecká sněmovna) bude mít 55 poslanců, o jedenáct víc než v roce 1999. Svého vítězství dosáhla na úkor pravicových stran a stran středu, neboť posíleny vyšly z voleb zároveň i levicové strany: počet zástupců socialistické strany vzrostl na 52 poslance - o jednoho víc než před čtyřmi roky - a hnutí zelených vysílá do parlamentu 13 poslanců (o čtyři víc). O sedm poslanců nižší bude naopak i zastoupení strany svobodomyslných demokratů (umírněnější pravice), strany křesťansko-demokratické (pravého středu).

Na vysvětlenou: Švýcarské federální shromáždění má dvě komory - Národní rada je složena z 200 poslanců, které voliči vybírají z kandidátek různých stran, zastoupení je poměrné. Na každý kanton připadá určitý počet poslaneckých míst, který odpovídá počtu jeho obyvatel. Na volbách, právě tak jako na každém federálním hlasování, se mohou podílet i všichni švýcarští občané, kteří žijí v zahraničí. Je jich víc než půl milionu a jsou v souhrnu označováni za "páté Švýcarsko". Až do roku 1992 museli na volby a hlasování přijíždět do Švýcarska, ale od 1. července 1992 mohou své občanské právo uplatňovat zasíláním volebních a hlasovacích lístků poštou.

Do druhé komory švýcarského federálního shromáždění - Stavovské rady či Rady států - vysílá každý kanton po dvou zástupcích, půlkanton po jednom. Švýcarský dvoukomorový systém je jednou ze záruk, že malé kantony mají při závažných rozhodnutích tutéž váhu, jako kantony velké. Rozdíly podle početnosti jsou přitom značné. Uri, jeden ze tří původních zakládajících kantonů Spříseženstva, má všeho všudy 35 000 obyvatel, a mohl proto při posledních volbách v roce 1995 vyslat do Národní rady pouze jednoho poslance, zatímco největší švýcarský kanton, curyšský s 1 200 000 obyvatel, má v Národní radě 34 poslance. Dodejme, že v této Stavovské radě má Blocherova strana SVC/UDC i po letošních volbách nejslabší zastoupení.

Švýcarská lidová strana, Schweizerische Volkspartei, jak zní oficiální název Blocherovy strany v němčině, případně Demokratická strana středu (Union démocratique du centre / Unione democratica di centro), jak zní její název ve francouzštině a v italštině, není ani lidovecká a ani unionistická. Je to strana výrazně pravicová se silnými prvky populismu, která by asi byla nejblíže srovnatelná s někdejší stranou agrární u nás. Ostatně ve švýcarských médiích bývá také často označována názvem "agrární" (i když zemědělci dnes tvoří asi pětinu jejího členstva).

Třiašedesátiletý Christoph Blocher, syn pastora, v mládí zemědělský učeň, ovládá prosperující rodinný chemický holding EMS a patří k nejbohatším Švýcarům. Od roku 1977 je předsedou curyšské sekce SVP/UDC, od roku 1979 poslancem této strany v Národní radě. Je výraznou politickou osobností s vyhraněnými názory. Jeho devízou je nezávislé a neutrální Švýcarsko; ostře - a úspěšně - se stavěl proti přistoupení Švýcarska k dohodě o Evropském hospodářském prostoru, energicky - a neúspěšně - vystupoval proti vstupu Švýcarské konfederace do OSN, odmítavé je i jeho stanovisko k připojení Švýcarska k Evropské unii, zejména poté, co se vnitřní svazky EU zpevnily, co byla zavedena společná měna a co se prosazují snahy o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU. Blocher připouští - ne zcela bez demagogie -, že by Švýcarsko mohlo k Evropské unii přistoupit, ovšem jedině za předpokladu, že by se jednalo pouze o volný svazek států, neboť - jak říká - Švýcarsko je "s Evropou tak jako tak spojeno".

V prosinci roku 2002, při příležitosti desátého výročí lidového hlasování, které jen těsnou většinou zamítlo návrh na přistoupení Švýcarska k Evropskému ekonomickému prostoru, rozeslal Christoph Blocher na své náklady do všech švýcarských domácností - jako přílohu hlavních deníků - obsáhlé pojednání, v němž obvinil vládu a "politickou třídu", že v rozporu s vůlí lidu připravuje vstup Švýcarské konfederace do Evropské unie. Zahraniční politiku vlády, která dlouhodobě trvá na přistoupení Švýcarska k EU, označil za "zuřivé bláznovství", které oslabuje pozici země při probíhajícím jednání o dvoustranných dohodách s EU, a vyzval ji, aby přerušila druhé kolo těchto jednání a stáhla žádost o přijetí do Evropské unie. Zároveň uvedl výčet všeho, co by vstup do EU pro Švýcarsko znamenal:

konec přímé demokracie ve všech směrech,
totální předání politické moci vládám v Bernu a v Bruselu,
méně svobody,
zřeknutí se zahraniční politiky a autonomní bezpečnosti,
opuštění neutrality,
platbu miliardových příspěvků do EU,
podnícení nezaměstnanosti,
snížení prosperity,
snížení platů,
zvýšení úroků z půjček a hypoték,
nové daně, zvýšení daní a poplatků
zvýšení DPH ze 7,6 % přinejmenším na 15 % atd. atd. až k výhrůžce o nárůstu kriminality.

Blocherovy argumenty, že by se Švýcarsko muselo při vstupu do Evropské unie vzdát své neutrality a suverenity, že by přišlo o svou přímou demokracii, nesdílejí pouze členové jeho strany, ale i mnozí jiní švýcarští občané upřímní demokraté. Zde lze možná hledat jedno z vysvětlení, proč Blocherova "Švýcarská lidová strana/Unie demokratického středu" přilákala v letošních volbách zvýšený počet voličů.

Ve volební kampani Blocherova strana výrazně uplatnila argumenty vysloveně xenofobní. S notnou dávkou demagogie vyzdvihla vyšší procento zločinnosti mezi uprchlíky a žadateli o azyl, a tím nepochybně přilákala určitou část těch voličů, kteří jinak k volbám spíše nechodí. Byly to pravděpodobně právě tyto argumenty, které Blocherově straně umožnily průlom do románských kantonů, kde byla pozice SVP/UDC až dosud podstatně slabší než v německy hovořících kantonech. Není ostatně bez zajímavosti, že v Blocherově curyšské baště tato strana dokonce o jedno poslanecké místo přišla.

Švýcarsko je vskutku země s velkým počtem cizinců. Téměř pětina obyvatel - podle nejnovějších statistik 19,3 procenta - nemá švýcarské občanství. Většina z nich byla ovšem do země přizvána za prací a žije ve Švýcarsku dlouhodobě. Přísná naturalizační politika - restriktivnější než v jiných západoevropských zemích - přispívá k tomu, že asi polovina z nich nezískala občanství ani po desetiletém trvalém pobytu. Skutečných běženců i poltických uprchlíků pobývalo ve Švýcarsku koncem minulého roku asi 94 000, což představuje 1,3 % veškerého obyvatelstva. I tento podíl je ovšem vysoký: na sto tisíc obyvatel připadá 546 žadatelů o azyl, pouze v Rakousku a Norsku je jejich podíl ještě vyšší. Téměř třetinu (29 720, tj. 31,7 %) z uvedeného počtu představují uprchlíci a běženci z bývalé Jugoslávie a z Bosny-Hercegoviny. Tak se stalo, že největší skupinu cizinců tvoří dnes ve Švýcarsku občané bývalé Jugoslávie a že nejrozšířenějším "menšinovým" jazykem je srbochorvatština a hned po ní albánština.

Kriminalita mezi běženci je skutečně podstatně vyšší, v tom má Blocher pravdu a tohoto argumentu šikovně využívá. Je například veřejným tajemstvím, že trh s drogami ovládli ve Švýcarsku kosovští Albánci a běženci z některých afrických zemí. Cestující, který přijíždí ve večerních hodinách na hlavní ženevské nádraží, nemusí mít pocit bezpečí, když mu snědí cizinci nabízejí drogu, když jako náhodný chodec asistuje krvavým rvačkám mezi konkurenčními gangy. Ženevská městská rada byla donucena sáhnout k neobvyklému opatření: osobám z řad těchto běženců, které byly i několikrát přistiženy při prodeji drog, zakázala vstup do určitých prostorů, ale málo platné, policie je tam začas stejně opět zastihne.

Za těchto okolností není divu, že pobouřený spořádaný občan odevzdá hlas straně, která slibuje, že příliv běženců a žadatelů rázně omezí.

* * *

Ze skutečnosti, že Blocher vyvolává xenofobní nálady, nelze ovšem přímočaře dovodit, že je rasista. "Se skutečnými uprchlíky nemáme problém," ujišťuje, "těch je 5 procent." Ví, že příchodu běženců nelze zabránit, ale navrhuje - byť poněkud vágně - aby Švýcarsko bylo jako azylová země učiněna neatraktivní, především tak, aby těm žadatelům, jimž bude právo azylu odmítnuto, nebyla poskytována nijaká státní podpora. Prosazuje, aby lidé přicházející z takzvaných bezpečných zemí, vůbec nebyli považováni za uprchlíky, navrhuje zřízení záchytných uprchlických táborů. To vše jsou sice opatření "rázná", nikoliv však rasisticky motivovaná.

Dodejme k dokreslení, že Christoph Blocher je vášnivý odpůrce socialismu. Někdy v roce 2000 rozeslal do všech švýcarských domácností opět jednu ze svých výzev, Svoboda místo socialismu, adresovanou socialistům ve všech politických stranách, v které je obvinil, jmenovitě Švýcarskou socialistickou stranu, že se vzdalují reformě-demokratickému chápání sociálních demokratů a zčásti opět holdují totalitárnímu směřování socialismu. Odpírá jim, že by kdy bojovali proti německému nacionálnímu socialismu, a prohlašuje, že teprve sbratření nacionálního socialismu a socialismu v paktu mezi Hitlerem a Stalinem v roce1939 umožnilo vypuknutí druhé světové války, činí paralelu mezi kolektivismem jako rozhodujícím znakem socialismu a nacionálního socialismu, prohlašuje, že jak socialisté, tak (němečtí) nacionální socialisté bojovali proti tržnímu hospodářství a přimlouvali se za centralistické direktivní a plánovité hospodářství. Své tirády uzavírá poněkud neočekávaným tvrzením, že fašismu a socialismu je společná tendence zasahovat a organizovat život lidí až do nejprivátnějších sfér.

Blocher prohlašuje, že to byla právě jeho strana, která v letech 1933-1945 stála vždy na předních místech, když Švýcarsko zápasilo o svou suverenitu, neutralitu, přímou demokracii a federalismus proti hnědému přílivu. Je nutné mu přese všechno uznat, že vždy vystupuje jako přesvědčený antifašista a nelze u něj najít ani stín antisemitismu.

* * *

S nepřehlédnutelným volebním vítězstvím Schweizerische Volkspartei/Union démocratique du centre se otevřel závažný problém: jaké bude složení švýcarské vlády? Než se pokusím na tuto otázku odpovědět, musím připomenout zvláštnosti švýcarského politického systému. Vylíčil jsem celou situaci již jednou v Listech dost podrobně (Občan Švýcar, Listy, 4/1998), a nosil bych dříví do lesa, kdybych ji popisovat znovu. Ani nevím, jestli bych to uměl lépe. Dovolím si proto příslušnou část ocitovat:

"S odstupujícím ministrem odstupuje ve Švýcarsku celá jedna sedmina vlády: vláda má sedm členů, nic víc a nic míň. Úsporné kolegium spravuje společně veškeré státní záležitosti Švýcarské konfederace. Každý ministr má na starosti jeden departement, jakési superministerstvo s řadou federálních úřadů. Ministři spolkové federální vlády jsou voleni jednou za čtyři roky na společném zasedání obou komor parlamentu. Vhodnější by bylo říci, že jsou ve svém úřadě potvrzováni, neboť - co paměť sahá - se nestalo, aby dosavadní ministr nebyl zvolen na nové období. Vrchol úspornosti: jeden z členů vlády vykonává kromě svého ministerského úřadu zároveň i úřad prezidenta. Do prezidentské funkce je zvolen oběma komorami parlamentu, ovšem pouze na dobu jednoho roku a nikdy ne dva roky za sebou.

Už po čtyřicet let - přesněji od prosince 1959 - platí dohoda, že složení vlády je určováno podle "magického klíče": tři politické strany - radikální, křesťansko-demokratická a socialistická - jsou ve vládě zastoupeny každá dvěma členy, jeden ministr je z demokratické unie středu. Zároveň se ale dbá na to, aby ve vládě byli čtyři ministři z německé části Švýcarska, dva z románské a jeden z italské části. Kromě toho je nutné přihlížet i k tomu, aby nový ministr přicházel z kantonu, který dosud nebyl, nebo už dlouho nebyl ve vládě zastoupen."

Blocherova strana - SVP/UDC - byla tedy po 44 let vždy stranou vládní! Všechna vládní rozhodnutí, všechny její návrhy zákonů, všechny její činy byly vždy výsledkem konsensu, shody mezi všemi vládními stranami. V čem je tedy problém?

Problém je dvojjediný:

S odvoláním na volební výsledek vznesla parlamentní frakce této strany koncem letošního října požadavek, aby byla ve vládě zastoupena dvěma členy, a pro volbu vlády, která se bude konat 10. prosince, navrhla dva své kandidáty - svého dosavadního ministra Samuela Schmida a Christiana Blochera. Zároveň pohrozila, že přejde do opozice, pokud nebudou oba navržení kandidáti zvoleni. O nároku SVP/UDC na dvě vládní místa není prakticky sporu. Že jim jedno vládní místo bude muset uvolnit Křesťanská lidová strana (CVP), o tom rovněž téměř nikdo nepochybuje. Silnou nevůli poslanců ostatních stran vyvolává kategorický požadavek, dalo by se říci diktát, že musí zvolit dva navržené kandidáty a basta. Jistě, každá vládní politická strana navrhuje společné parlamentní schůzi své dva kandidáty, ale nejednou se již stalo, že třeba buržoazní většina zvolila do vlády jiného člena socialistické strany, než který byl svou stranou navržen. Tyto bouře ve sklenici parlamentní vody se řešily různě - jednou socialistická strana ponížení spolkla (a zvolený, svou stranou oficiálně nedoporučovaný, ministr Otto Stich byl pak po desítku let vynikajícím ministrem financí), jindy přiměla svého neposlušného poslance, aby se funkce ministra vzdal, a v druhé volbě pak přišel na řadu kandidát všemi dohodnutý (tak se do vlády například dostala ministryně zdravotnictví Dreifussová).

* * *

Jak volba vlády 10. prosince dopadne, je nejisté. (Čtenář těchto řádek už bude ale znát výsledek.) Nestane-li se něco nepředvídaného, bude Christian Blocher do vlády zvolen. Někteří levicoví poslanci sice dotčeně podotýkali, aby v tom případě přešla do opozice Socialistická strana. Odchod do opozice by ovšem byl pro jednu i pro druhou stranu, ale především pro celý švýcarský politický systém nepříznivý. Silná strana v opozici by mohla v systému přímé demokracie blokovat mnohá rozhodnutí - vlády soustavným vyvoláváním hlasování v referendech a řízení země by tím nepochybně trpělo.

Přes všechna svá radikální prohlášení, při kterých se nejednou pohybuje až za hranicemi "přípustné" taktické demagogie, je Blocher politický stratég a muž typické švýcarské politiky konkordance, ve sporech dává přednost rozhodným odpůrcům, ale ve své podstatě je vášnivým zastáncem švýcarského politického systému, zejména pak práv občanů a přímé demokracie. Blocher je příznivcem ultraliberální sociální a ekonomické politiky, v bruselské i bernské administraci spatřuje nejhorší ohrožení individuální iniciativy, která je mu nade vše. Vyčíst se mu dá ledacos. Blocher je ale také demokrat, který nikdy nezpochybnil výsledky švýcarského lidového hlasování, i když mu šly - jako například souhlas se vstupem do OSN - velmi proti srsti.

Drobná poznámka: společnému zasedání obou komor švýcarského parlamentu má 10. prosince předsedat služebně nestarší člen parlamentu - inu, kdo jiný? - Christian Blocher.

Blocher není ani Heider, ani Le Pen. Blocher je Švýcar.

Dušan Havlíček

Obsah čísla 6/2003

Dušan Havlíček

Švýcarské povolební bolení hlavy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu