Jan Novotný

Zbytečná starost?

Za mých mladých let by se i největší nedbalec styděl napsat: "Díky opilému řidiči zemřelo na přechodu dítě." Že se tak dnes píše v denním tisku, jsem si již zvykl, ale že se slůvko "díky" roztahuje na nepravém místě i v literárních časopisech, mi pořád působí bolení hlavy. Nedávno jsem třeba četl, že "básník díky nástupu komunistů své poslední verše nepublikoval". Takové vyjádření bych očekával jen od skalního komunisty, který považuje zmíněné verše za ideově závadné, nebo od neúprosného kritika, jenž považuje tyto verše za tak ubohé, že by básníkově památce jen škodily.

Nejsem ale beznadějný staromilec, který se nemůže smířit s přirozeným vývojem jazyka? V citovaných větách bys zřejmě řekl "vinou", namítne oponent, ale jak například vyjádříš, že Měsíc je příčinou mořských dmutí? Nastává příliv a odliv kvůli Měsíci? Asi nechceš tvrdit, že Měsíc má vůli. A chceš ho snad obviňovat? Nakonec je nejlépe mu poděkovat, i když to nemyslíš vážně a ani nemáš v úmyslu mořská dmutí hodnotit. A proč potom nerozšířit význam slova "díky" tak, aby znamenalo pouze připsání účinku příčině a dalo se bez zbytečného dumání užívat univerzálně?

Nu, jazyk se neřídí přísnou logikou. Ale to mu nebrání vyjadřovat jemné nuance. "Přestal jsem kouřit kvůli své ženě" a "díky své ženě" není úplně totéž. Rozbujení slova "díky" za rozumné hranice nedovolí jemný rozdíl zachytit. Snad bychom tedy mohli uzavřít, že nemáme zneužívat slova "díky" tam, kde nám jeho správné užití dává možnost projevit kladný vztah k výsledku.

Mají podobný problém i na Slovensku? Požádal jsem o expertizu svého bratra, který bydlí v Žilině. Píše mi: Ve větě "Vďaka vetru mi teče z nosa" cítím ironický nádech. A to je zase ono. Pozve-li mě kamarád k sobě na chatu a zapomene v určený čas být doma, mohu ho jemně pokárat a zároveň dát najevo, že se nezlobím, slovy "Díky tobě jsem se pěkně prošel". Ztrátou přirozeného významu slova "díky" o tuto možnost přijdu.

Orwellovská novořeč se vyznačovala tím, že v ní postupně ubývalo slov, s nimi možnosti jemněji rozlišovat myšlenky a nakonec i schopnosti nějaké jemnější myšlenky mít. Našim jazykům a národům bych takový osud nepřál.

O autorovi - Obsah čísla 6/2003

Jan Novotný

Zbytečná starost?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu