Za mých mladých let by se i největší nedbalec styděl napsat: "Díky opilému řidiči zemřelo na přechodu dítě." Že se tak dnes píše v denním tisku, jsem si již zvykl, ale že se slůvko "díky" roztahuje na nepravém místě i v literárních časopisech, mi pořád působí bolení hlavy. Nedávno jsem třeba četl, že "básník díky nástupu komunistů své poslední verše nepublikoval". Takové vyjádření bych očekával jen od skalního komunisty, který považuje zmíněné verše za ideově závadné, nebo od neúprosného kritika, jenž považuje tyto verše za tak ubohé, že by básníkově památce jen škodily.
Nejsem ale beznadějný staromilec, který se nemůže smířit s přirozeným vývojem jazyka? V citovaných větách bys zřejmě řekl "vinou", namítne oponent, ale jak například vyjádříš, že Měsíc je příčinou mořských dmutí? Nastává příliv a odliv kvůli Měsíci? Asi nechceš tvrdit, že Měsíc má vůli. A chceš ho snad obviňovat? Nakonec je nejlépe mu poděkovat, i když to nemyslíš vážně a ani nemáš v úmyslu mořská dmutí hodnotit. A proč potom nerozšířit význam slova "díky" tak, aby znamenalo pouze připsání účinku příčině a dalo se bez zbytečného dumání užívat univerzálně?
Nu, jazyk se neřídí přísnou logikou. Ale to mu nebrání vyjadřovat jemné nuance. "Přestal jsem kouřit kvůli své ženě" a "díky své ženě" není úplně totéž. Rozbujení slova "díky" za rozumné hranice nedovolí jemný rozdíl zachytit. Snad bychom tedy mohli uzavřít, že nemáme zneužívat slova "díky" tam, kde nám jeho správné užití dává možnost projevit kladný vztah k výsledku.
Mají podobný problém i na Slovensku? Požádal jsem o expertizu svého bratra, který bydlí v Žilině. Píše mi: Ve větě "Vďaka vetru mi teče z nosa" cítím ironický nádech. A to je zase ono. Pozve-li mě kamarád k sobě na chatu a zapomene v určený čas být doma, mohu ho jemně pokárat a zároveň dát najevo, že se nezlobím, slovy "Díky tobě jsem se pěkně prošel". Ztrátou přirozeného významu slova "díky" o tuto možnost přijdu.
Orwellovská novořeč se vyznačovala tím, že v ní postupně ubývalo slov, s nimi možnosti jemněji rozlišovat myšlenky a nakonec i schopnosti nějaké jemnější myšlenky mít. Našim jazykům a národům bych takový osud nepřál.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.