Václav Vrabec

Odsun a domácí odboj

Václav Vrabec

Skoro nepochopitelné dimenze veřejné debaty o zákonech dekretálního období čs. legislativy dost jasně obnažily různé zakořeněné mýty o vztahu české společnosti k sudetským Němcům. Dostatečně a přesvědčivě byla vysvětlena stanoviska prezidenta Beneše k odsunu, řečeno, že nebyl hlavním iniciátorem myšlenky odsunu a jeho provedení. Stále zarputileji však je šířen mýtus, že odsun nám byl jaksi vnucen Spojenci, nařízen z Postupimi. Tedy: my nic, my muzikanti.

Málokdo z diskutujících se zamýšlí nad tím, že Spojenci při konstruování poválečného řešení existence německých menšin v evropských státech vycházeli nejen ze zkušeností historického vývoje první poloviny dvacátého století, ale byli i pod silným tlakem vůle národů a zemí porobených hitlerovci. Pod takovým silným tlakem především domácího odboje byl i E. Beneš, který pak pochopitelně intenzivně loboval u představitelů velmocí. Odbojové hnutí v protektorátě, formující se hned od počátku okupace, nejen aktivně svádělo v obtížných podmínkách boj s okupačním režimem, čelilo jeho krutému teroru, ale důkladně a neocenitelně i promýšlelo smysl svého konání, jak se podílet na porážce nacismu a obnově republiky s jejím demokratickým zřízením. Důležitým problémem při tom samozřejmě bylo řešení národnostní otázky, zejména vztahu k českým Němcům. A to jak v budoucnu, po nezpochybnitelném osvobození, tedy jak byl akcentován v různých programových dokumentech, ale i v reakci na aktuální mezinárodní dění, různá jednání a postupy exilové části odboje. Své názory a představy vyslovovaly všechny odbojové složky a bylo samozřejmé, že se v nich odrážely nálady obyvatelstva, ovzduší protektorátní reality. S jistou skepsí se to dá říci i o komunistech, kteří však často a v mnohém jen reprodukovali zájmy a příkazy Moskvy.

České hnutí odporu bylo bytostně zaměřeno proti fašismu jako mezinárodnímu fenoménu. Poznávalo však jeho hitlerovskou podobu s krutou perzekucí, nebývalým terorem, rasismem a germanizací. Bylo proto přirozené, že nabývalo protiněmeckých rysů, vycházelo z obranného nacionalismu. Koneckonců v celé Evropě se podle válečných zkušeností a poznávání zvěrstev nacistů vyvíjel myšlenkový proces, v němž přerůstal antifašismus v antiněmectví. Živelně, podle přísloví Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

Doklady o tom u nás poskytují např. ilegální tiskoviny, především časopisy V boj! a Český kurýr, autenticky pak zprávy a depeše, které odesílali různou cestou odbojoví pracovníci do Londýna. Svědčí o nich i výpovědi lidí, kteří odcházeli za hranice a kteří potvrzovali, že především po listopadových událostech r. 1939 se smýšlení lidí doma velmi zradikalizovalo, že je nutno počítat s nenávistí k Němcům a voláním po odplatě jako s politickým faktorem. Do myšlení lidí se vkrádala otázka, jak mohl selhat národ ve svém celku, jak se mohl nechat svést Hitlerem či Henleinem a bez zjevného odporu se poddat expanzivním cílům a teroristickým metodám vládnutí. Schopnost rozlišovat mezi Němci přežívala již jen u části inteligence, převážně levicové, která ještě nezapomněla na spolupráci s německými a rakouskými antifašisty před válkou, když byli ze svých zemí vyhnáni a u nás našli přívětivý exil.

Adolf Hoffmeister po příchodu do emigrace píše H. Ripkovi: Nikdy neočekávaná slova krutosti a pomstychtivosti jsem slyšel od lidí, od kterých jsme prostě nemohli očekávat tak jednoznačný výraz přesvědčení. Když na podzim 1939 shrnuje obsah zpráv z domova, konstatuje, že se všude mluví o odvetě. A vojenský atašé v Londýně pplk. Kalla v memorandu o smýšlení vojáků, kteří přišli za hranice, z ledna 1940 píše, že mnozí z nich počítají s tím, že se úplně zbavíme Němců. ...část jich povraždíme, část vyženeme, mnoho jich uteče před pomstou a zbytku se zbavíme přestěhováním, případně úpravou hranic. Jedna zprávy z domova z prosince 1940 sděluje, že kdo se postaví proti vystěhování Němců, znemožní se, a jiná z ledna 1941 konstatuje: Humánní politika vůči německému obyvatelstvu je nejen zamítána, ale ten, kdo by ji dnes hájil, byl by nejnenáviděnější.

Tyto názory, dobová atmosféra, podmiňovaly a ovlivňovaly i různé odbojové programy, které spolu s představami a projekcí uspořádání poměrů v osvobozené republice vyslovovaly i návrhy na řešení vztahu k Němcům, zejména domácím. Ačkoli jsou v základním hledisku shodné, liší se modalitami řešení, bezpochyby i podle sociální a politické pozice autorů. Nelze opomenout program Obrany národa, který byl vypracován na Moravě již v létě 1939. Vojáci v něm velmi radikálně požadují okamžité vystěhování všech Němců z republiky a dodávají i technické detaily a rozkazy k provedení odsunu na konci války, který považovali za velice blízký. Němci se měli během 24 hodin odebrat za hranice jen s určitým množstvím peněz a ručních zavazadel. (Jak blízké to je výroku W. Churchilla z května 1943: Dostanou krátkou lhůtu, aby si vzali to nejnutnější a šli...!) Jejich majetek měl být zabaven bez náhrady, vyvlastněn a použit jako reparace k náhradě škod, jež Německo republice způsobilo.

Přibližně ve stejné době, koncem léta 1939, vypracovala jedna z pracovních skupin Politického ústředí, vedená prof. Peškou, v níž byla i dr. M. Horáková, memorandum o výměně obyvatelstva, které bylo součástí přípravných prací ústavních změn, jimiž se tato skupina expertů zabývala.

Připouštělo, že by bylo integrální provedení odsunu uskutečnitelné jen ze předpokladu, kdy by potrvaly mnichovské hranice. Na zachování předmnichovských hranic trvalo, připouštělo jen drobné korekce, které by usnadnily snížení počtu německých obyvatel. Za optimální považovalo výměnu obyvatelstva pomocí repatriace českých menšin z jiných zemí a odsun těch Němců, kteří by neprokázali pomoc při záchraně ČSR. Rovněž programové koncepce třetí, dominantní složky Ústředního vedení odboje domácího, Petičního Výboru Věrni zůstaneme byly velmi uvážlivé a umírněné. Značná část jeho představitelů a tvůrců jeho programu Za svobodu, který se pak stal programem celého ÚVODu, jako byli např. J. Fischer, K. Bondy, W. Jankovec a další, před válkou úzce spolupracovala s německými antifašisty a emigranty, a nepodléhala proto tolik sílícímu nacionalismu a antiněmectví.

Program, na němž pracovaly desítky lidí již od konce roku 1939 a který byl dohotoven a schválen v létě 1941, obsahoval kapitolu Vina a trest, z níž stojí za to ocitovat několik vět. Osvobozená republika se musí vyrovnat s německým problémem v rámci evropského řešení, uvnitř svých hranic, a to jak mocenskými zárukami, tak převýchovou zdejších Němců, jejichž počet jistě poklesne... Rozhodně však nebude v republice místa pro ty Němce, kteří se jakkoli exponovali pro henleinovce nebo nacisty... Národ jako celek nese odpovědnost, v to čítaje i lidi osobně nevinné, ale neodlišitelné od celku...

K tomu je třeba ještě dodat, že o návrhu obsáhlého programu Za svobodu se důkladně diskutovalo v celém odboji, nejen v jeho národní a demokratické části, a předcházely mu rozsáhlé přípravné práce, dílčí elaboráty o jednotlivých úsecích veřejného života a hospodářství ČSR. Jeden takový byl vypracován k národnostní problematice na přelomu let 1939/1940 a mnoho pozornosti věnoval právě vztahu k Němcům. Předpokládá se v něm, že Německo se po válce dostane pod všestrannou kontrolu obrozené Společnosti národů, bude vojensky okupováno a současně bude zřízen Mezinárodní reparační fond, který bude dbát o spravedlivou náhradu škod obětem hitlerovské agrese. Jednostranné územní ústupky ve prospěch Německa by zkreslily celý smysl války... Snížení počtu Němců v republice v míře co nejvydatnější je všeobecným požadavkem našeho národa. Provinění Němců a znovuzískání státního občanství musí být posouzeno individuálně, zohledněni musí být němečtí antifašisté. Pamětníci, kteří se zúčastnili práce na tomto dokumentu, vzpomínali, že diskuse o něm byly velmi vzrušené, že se vyskytly i názory na asimilaci Němců u nás, na jejich počeštění a nepovolení německých škol. Byl vysloven i požadavek sterilizace Němců či vystěhováni všech svobodných do 35 let věku a ženatých do 45 let. V důsledku toho mělo zůstat asi 963 tisíc Němců. Majetky po nich musí ihned přejít do českých rukou. Názory to byly velmi různorodé i divoké, ale samotný program PVVZ byl nakonec velmi umírněný a rozumný, akceptovatelný skoro celým odbojem.

Je nasnadě, že uvedené myšlenky se objevovaly na stránkách ilegálního tisku a hlavně pak v depeších mezi představiteli domácích odbojových centrál a Londýnem. Dokládají, že prezident Beneš byl často pod ostrou palbou domácího odboje, zejména vojáků, a musel mnohé své umírněné a skeptické názory korigovat. Především při jeho jednáních s některými zástupci německých exilových sociálních demokratů, konkrétně s W. Jakschem, či úmyslu přizvat do Státní rady exilové Němce. Reakce doma, hlavně u vojáků, byla velmi výbušná, hrozila až roztržkou mezi domovem a Londýnem. Tak byl E. Beneš nucen se v mnoha ohledech přizpůsobit požadavkům domácího odboje a v neposlední řadě i postojům jiných exilových vlád, např. Poláků či Holanďanů.

Názory na budoucí existenci německé menšiny se silně radikalizovaly po příchodu R. Heydricha, vzhledem ke stále brutálnějšímu teroru, vysídlováni Čechů z vojenských prostorů, pronikání informací o koncentračních táborech a osudu Židů. Ani masové zatýkání gestapem a rozbití zakladatelské garnitury občanského odboje na podzim 1941 a v roce 1942 však nepřerušilo přemýšlení jeho elit o budoucím uspořádání v osvobozené republice a další existenci Němců, zejména sudetských, v ní.

Myšlenky programu Za svobodu ovlivňovaly i programové snažení pokračovatelů a následníků ÚVODu. Týkalo se to především Přípravného revolučního národního výboru, který působil v letech 1943 a 1944 a snažil se navázat na zbytky Obrany národa. Jeho rozsáhlá ilegální síť se zaměřovala především na přípravu ozbrojeného povstání. Jeho stručný program, shrnutý do tzv. čtyř pražských bodů, věnoval pozornost i budoucnosti Němců u nás. Požadoval, aby provinilí Němci byli souzeni a potrestáni, jejich majetek bude zkonfiskován. Nemluví se o masovém vystěhování, ale zdůrazňuje se: Věrní Němci dostanou povolení k pobytu v zemi jako cizinci. Nová republika bude žádat reparace a náhradu způsobených škod... má mít jako ostatní Spojenci vyhrazenu zónu v Německu, aby z ní mohla sama čerpat náhradu škod. Tento program akceptovaly odbojové složky, které byly napojeny na PRNV, jako byly ilegální Ústřední rada odborů, Česká národní rada a Rada tří, která sama ve svém stručném programovém desateru jeden bod věnovala požadavku obnovení státu bez Němců, Maďarů a potrestání zrádců.

Časopisecký článek nedovoluje obsáhleji dokumentovat názory na vztah domácího odboje k odsunu a několik málo připomenutí dává jen nahlédnout do jeho přemýšlení o tomto problému historického významu. E. Beneš a exilová reprezentace i odbojáři doma postupně slaďovali svá stanoviska, shodně akceptovali to, co pak převládlo a v souladu s dobovými názory a zájmy se prosadilo. Jistě lze litovat, že odbojoví činitelé, kteří se programově snažili řešit budoucí osud Němců v Československu demokraticky a humanisticky, sice jako dějinnou nutnost, ale bez důrazu na princip kolektivní viny, bili nacisty zlikvidováni, popraveni.

Řízenému odsunu po Postupimi předcházelo živelné vyhánění v době osvobozovacích bojů a porevolučního chaosu z důvodů velmi rozmanitých. Na to neměly prezidentské dekrety vliv. Smýšlení odbojářů a zejména domácí okupační realita i totální rozklad porážené veleříše jistě ano.

Václav Vrabec (l93l) je historik a publicista, signatář Charty 77, spolupracovník Listů, místopředseda Rady ČTK.

Obsah čísla 6/2003

Václav Vrabec

Odsun a domácí odboj

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu