Ivana Pustějovská

Pochod plebejců v multikulturní situaci

Ivana Pustějovská

A jednoho dne, po mnoha letech, tu budeš moci chodit, klidně se na všechno dívat, radovat se z kvetoucích stromů a z dětí vesele si hrajících na louce u rybníka, tak jako se raduješ jinde, a neplakat pro všechno ponížení a všechnu bolest, ani v noci, už nikdy neplakat pro všechno nedobré, co jsi tu jednou, co jsi tu několikrát prožila. Erica Pedretti: Nechte být, paní Smrti

Šternberk, městečko na střední Moravě nedaleko Olomouce, udělil čestné občanství švýcarské spisovatelce Erice Pedretti. Na zprávě, kterou ani většina novin nezaznamenala, není na první pohled nic úchvatného. Pedretti je slavná spisovatelka a výtvarnice a šternberská rodačka. Proč by tedy nemohla získat v řadě mnohých ocenění i jedno čestné občanství? A proč by si malé město nemělo předcházet slavnou rodačku? Třeba proto, že Erica Pedretti je stejně tak šternberská rodačka, jako vyhnaná odsunutá (vyber dle vlastního svědomí) sudetská Němka. A tak případ Pedretti Šternberk vybízí hned k několikerému zamyšlení. Třeba o vině a odpuštění, o kostlivcích ve skříních i o malosti a odvaze. Šternberk totiž nedaroval své občanství Pedretti s žádnou velkou ochotou. Dokonce se z toho v městečku stala politická událost. Ale pěkně po pořádku.

S nápadem ocenit Pedretti přišel už před pár měsíci šternberský galerista Michal Kalhous. Vypadalo to úplně jednoduše. Pedretti, která se může pochlubit mimo jiné Cenou Ingeborg Bachmannové, je snad nejslavnější žijící osobnost narozená ve městě. Ke Šternberku, v němž se narodila v roce 1930, se zná, připomíná ho ve své tvorbě i v četných rozhovorech. Město několikrát navštívila, před dvěma lety měla v městské galerii velkou výstavu, nechybělo ani čtení před studenty. S její literární tvorbou se mohl seznámit každý, česky totiž v roce 1997 vyšla její beletristicko-vzpomínková kniha Nechte být, paní Smrti. Situace přehledná, naprosto jasná.

Přesto se někteří ze šternberských zastupitelů, kteří měli o čestném občanství rozhodovat, nechali slyšet, že spisovatelku sotva kdo zná. A že udělovat občanství není jen tak. Ačkoliv všichni o překot popírali, že by za rozpaky stál její původ, neoficiálně někteří s lehce přimhouřenými víčky naznačovali, že to s tím sudetoněmectvím stejně není jen tak. Kalhous se nevzdal. Vzal si pár měsíců na rozmyšlenou a připravil pro zastupitele i další zvídavé Šternberčany zajímavou prezentaci. Kdo se chtěl dozvědět něco o Erice Pedretti, mohl přijít na radnici, kde se promítal dokument České televize a na otázky byla připravena odpovídat Inge Fialová, vedoucí Katedry germanistiky Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Zvídavé zastupitele by spočítal na prstech obou rukou. Mezi těmi, kteří přišli, nechyběli starosta a lidé z radnice. Dívali se na film, vyptávali se, debatovali, jestli má titul čestného občana nějaký smysl. Pointu už znáte. O pár dní později zastupitelé napodruhé zvedli ruku a Erica Pedretti se stala čestnou občankou svého města.

Takže happyend. Ale kdeže! Případ Pedretti ukázal, kolik nevědomosti, malosti i zbytečného strachu se v nás skrývá. Bojíme se stínu vlastní minulosti. Známe vlastní bolest, ale trápení jiných nás neuchvacuje. Přitom možná vědomí, že i jiné bolí stejné věci, by nás mohlo přivést k pochopení věcí minulých. Kolik z nás vidělo fotky nebo filmy, na nichž se české rodiny narychlo stěhují ze Sudet, odkud je vyháněl strach z jejich německých spoluobčanů! Většina ví, že tito uprchlíci to měli velmi těžké. Ale kolik z nás ví, jak těžké to v rámci jakési historické spravedlnosti měli o pár let později další naši spoluobčané, tentokrát sudetští Němci? Není třeba je litovat. Ale je dobré znát některá fakta. Jen tak, pro úplnost mozaiky. Pro připomenutí banální pravdy, že historie není černobílá.

Erica Pedretti utíkala ze své vlasti jako patnáctileté děvče. Pološílená strachy prchala před ruskými vojáky, zažila strach o blízké, bála se nahlas promluvit německy. Moje babička měla velmi židovsky znějící jméno. Jenže byla pokřtěna a myslím, že byla poslední dobrou křesťankou v naší rodině. Ale podle Hitlera byla Židovka, a můj otec tak byl poloviční Žid. Za války v německém lágru na nucených pracích. Na konci války za námi přišel pěšky na Moravu, ozdobený červenomodrým špendlíkem jako Čechoslovák, a radoval se, že je konec války. Další den byl označen za kapitalistu, jeho obchod ve městě převzali Češi a on skončil na Mírově. Já a mí sourozenci jsme odešli k tetě do Švýcarska, maminka s námi odejít nesměla, musela zůstat, vybavuje si Pedretti vzpomínky.

Poznala pocit nechtěného uprchlíka, to když našla s rodinou dočasný azyl ve zdánlivě idylickém Švýcarsku. Švýcarsko bylo ráj. Ale jen pro Švýcary. Když jste byla uprchlík, bylo to jiné. Co tři měsíce se nás chodila ptát švýcarská policie, proč jsme ještě tady. Proč nejedeme dál, do Ameriky. Zpátky na Moravu se odhodlala jet poprvé až v sedmdesátých letech. Přiznává, že celou tu dobu myslela na návrat. Stejné myšlenky jsem měla každý osmý květen, což je den, kdy do Zábřehu přišli Rusové a pro nás to byl den konce války, den velkých nadějí a později i den velkého zklamání.

Nebyly to radostné návraty, města jako Zábřeh, Šumperk, Šternberk se jí poprávu zdála šedivá, lidé bez života, ustrašení. Zdálo se jí, že jakmile se někde objevila, mnozí se začali třást strachy, co bude chtít zpátky dům, obrazy svého strýce malíře, s nimiž měl kdosi udělal pár dobrých kšeftů. Nebo co vlastně? Nechce nic. Občas přijede na nějaký spisovatelský festival, potká se s novými přáteli a tvrdí, že to, co se kdysi stalo, už je pryč. Já nevěřím na kolektivní vinu. S tím, co se dělo po válce, neměla většina normálních Čechů nic společného. To byla věc těch, kteří potřebovali dokázat, že nekolaborovali, kteří měli na svědomí opravdu strašné věci. Ti měli být potrestání. Ale ostatní, a většina je nevinná, nemají důvod se omlouvat, vysvětlovala mi tichým hlasem před dvěmi lety v kavárně rodného města. Na otázku, za koho se považuje, zda sudetskou Němku, Moravanku nebo Švýcarku, pak odpověděla jednoznačně: Za antinacionalistku.

Erica Pedretti se tedy legálně vrátila na Moravu. A Šternberk? Na jednu stranu je možné tamním zastupitelům předhazovat omezenost, s níž váhali udělit občanství uznávané spisovatelce. Je jasné, že ne všem jde ve Šternberku Pedretti ještě i dnes pod nos, někteří se prý poznali v knížce Nechte být, paní Smrti a vůbec se jim jejich obraz nelíbí. Mnohem více než posměch ale zaslouží Šternberk uznání. Čestným občanstvím pro Pedretti se totiž více či méně vědomě přiznal ke své minulosti. A tak si myslím, že možná víc než pro Eriku Pedretti je udělení onoho vlastně málo významného titulu důležité pro Šternberk. Jako nenápadné, leč velmi důležité vítězství jednoho malého městečka nad sebou.

Neprobírat se vzpomínkami. Přestaň se v nich hrabat, zbytečně tím působíš bolest sobě a také těm druhým, kdo za nic na světě nechtějí jet zpátky, kdo se nechtějí shledat se starými místy a nechtějí o tom všem nic vědět, kdo se tímto způsobem přenesli přes ztráty.
Erica Pedretti: Nechte být, paní Smrti.

Ivana Pustějovská (1967) je redaktorkou Českého rozhlasu Olomouc.

Kdo je Erica Pedretti

Spisovatelka a výtvarnice. Narodila v roce 1930 ve Šternberku, vyrůstala v Zábřehu. Pocházela z německé rodiny a po válce v roce 1945 musela Československo opustit. Odešla do Curychu, kde navštěvovala uměleckoprůmyslovou školu. V roce 1950, poté co jí skončilo povolení k pobytu, emigrovala s rodiči do New Yorku. V roce 1952 se vrátila do Švýcarska a vdala se za malíře Giana Pedretti. Za svoji literární činnost získala Erica Pedretti řadu ocenění. Je autorkou řady povídek a románů, její vzpomínkovou knihu Engste Heimat přeložila do češtiny olomoucká germanistka Lucy Topoĺská pro nakladatelství Votobia (1997).

Obsah čísla 6/2003

Ivana Pustějovská

Pochod plebejců v multikulturní situaci

Kdo je Erica Pedretti

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu