Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Pavel Šaradín
Rekapitulovat běžný rok osobního života není příliš obtížné, na hlavní události, zejména ty potěšitelné, si vzpomeneme snadno. Hůře se vybavují projevy života veřejného: těch věcí se odehrálo tolik, že mnohé se nám všelijak časově překrývají nebo se nám zdají nepodstatné, že ani nemá smysl o nich psát. Když jsem chtěl začít psát o roce 2003, věděl jsem předem o čtyřech důležitých událostech - konci prezidentského období Václava Havla, volbě jeho nástupce, "evropském" referendu a výročí Listopadu. Pro ostatní jsem musel nahlédnou do diáře. Vzhledem k výsledkům červnového referenda lze přesto přese všechno považovat tento rok pro naši společnost za úspěšný. Proto ten název. Nejvíce prostoru jsem z pochopitelných důvodů věnoval měsíci červnu.
Rok 2003 začal jedním koncem: s novoročním projevem před diváky České televize naposled předstoupil ve funkci prezidenta Václav Havel. V lednu jsme si připomněli desáté výročí rozdělení Československa. Václav Havel prohlásil, že na poklidném průběhu rozdělení zůstala podivná pachuť, protože za občany rozhodli politici. "To všechno je už dávno pryč, patří to do historie, a mně se s odstupem času stále víc zdá, že ať už se to tehdy stalo jakkoli divně, je dobře, že se to stalo. (...) Češi a Slováci jsou si dnes možná bližší než kdy dosud, není mezi nimi žádná vzájemná trpkost, spojují je společné cíle: účastnit se naplno světových i evropských integračních procesů a ve vlastním zájmu se postupně zříkat něčeho ze suverenity vlastního státu ve prospěch svého rostoucího vlivu na život celků daleko větších a mocnějších," uvedl prezident ve zmíněném projevu. V tomto duchu se nesla většina vzpomínek těch, kteří na události z před deseti let vzpomínali.
Úplně naposledy ale pronesl prezidentský projev Václav Havel 2. února. V něm se mj. omluvil všem, které tak či onak zklamal. Zbývalo rozřešit jediné: kdo se stane jeho nástupcem? O tom měli poslanci a senátoři rozhodnout poslední únorový pátek mezi Janem Sokolem a Václavem Klausem. Ve třetím kole třetí volby se nakonec 142 hlasy stal prezidentem druhý z nich. Ve svém prvním projevu slíbil, že bude prezidentem všech občanů, všech 281 senátorů a poslanců a s vládou hodlá "hodně užitečně" spolupracovat. Jeho cílem v prezidentské funkci bude, "že musíme v naší zemi docílit nové formy svornosti, nové míry pohody". Někdejšímu premiérovi pomohli ve volbě zejména hlasy komunistických poslanců, nicméně Václav Klaus vždy tvrdil, že podporu získal napříč celým politickým spektrem. Prezidentovu pozici mezi nejvyššími ústavními činiteli zhodnotil šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka takto: "Václav Klaus se vrátil s pomocí komunistů, přidržujících mu žebřík, oknem tam, odkud jej vloni v červnu voliči vyrazili dveřmi. Stává se jedním ze čtveřice ústavních činitelů, podle vlastních nedávných slov tím nejméně významným. Mezi Petrem Pithartem, Vladimírem Špidlou a Lubomírem Zaorálkem nebude bílou vránou, spíše černou ovcí."
Další válka v přímém přenosu začala. Tentokrát v Iráku. Postoj našich politických představitelů nebyl jednotný, jak už tomu v důležitých zahraničně politických situacích bývá. Prezident se k válce stavěl odmítavě, chápeme-li dobře význam jeho oficiálního prohlášení: "Názor prezidenta na použití síly proti iráckému režimu je v souladu s míněním většiny obyvatel České republiky." Ministr zahraničí Cyril Svoboda prohlašoval "jsme na straně koalice", premiér Vladimír Špidla kontroval slovy: "Česká republika není součástí koalice útočící na Irák." Výsledek? Americký velvyslanec v Praze několik týdnů s prezidentem nemluvil a vláda zaujala jednotný postoj.
Náš zájem se soustředil do Athén, kde prezident a premiér podepsali 16. dubna Smlouvu o přistoupení k EU. Byl to sice jen formální akt, završující naše vyjednávání z roku 2002, nicméně teprve na základě tohoto podpisu se můžeme v květnu 2004 stát členem Unie. Na tiskové konferenci, která podpisu předcházela, se podle českých médií dostali premiér a ministr zahraničí na straně jedné a prezident na straně druhé do sporu, posléze Cyril Svoboda řekl, že prezident má o EU povrchní soudy. Prezidenta se zastal mj. Jan Zahradil (ODS).
***
Zdejší stranický systém může dostat v dalších volbách do Poslanecké sněmovny jinou podobu. Vedení Strany zelených se zcela změnilo a začalo hledat cestu, jakým způsobem by se mohli stát skutečnou alternativou nynějším pěti subjektům, které mají zastoupení v dolní komoře.
Generálního ředitele TV NOVA odvolali z funkce. Po téměř deseti letech ztratil Vladimír Železný pozici mocného muže, který měl spřáteleným politikům co nabídnout. Ovšem každá nabídka leccos stojí, a tak se nelze divit, že například po propuštění z vazby šel rovnou za Václavem Klausem, který pak varoval před "kriminalizací podnikatelů". Ale to byl ještě pan Železný ředitelem a česká politika podléhala pravidlům tzv. opoziční smlouvy.
I když se Vladimír Železný stal na sklonku loňského roku senátorem na Znojemsku, byla to jedna z jeho posledních výher. Mandátní a imunitní výbor horní komory jej totiž zbavil imunity, o niž tolik stál, a umožnil jeho trestní stíhání za činy, jichž se dopustil ještě v TV NOVA. Pád Vladimíra Železného, přeskočíme-li o několik měsíců později, nakonec završila spolupráce s komunisty v Senátu, kde s nimi utvořil politický klub.
Poprvé od Listopadu 1989 měli čeští voliči možnost hlasovat jinak než ve volbách: v referendu, a to o svém připojení k Evropské unii. S tímto krokem souhlasilo 77,3 % voličů, 22,7 % bylo proti. Referendem skončila řadu let trvající debata o tom, zda je pro Českou republiku členství v EU výhodné či nikoliv. Tříčtvrtinová většina rozhodla o tom, že je Unii užitečnější ovlivňovat zevnitř. Pondělní vydání (16. 6.) hlavních deníků reagovala titulky na prvních stranách takto: "ANO EU: 77,33 %" (MfD), "Ano. Ale hotovo zdaleka není" (HN), "Zvolili jsme Evropu" (Právo), "ANO, jsme Evropané" (LN). Tento výsledek lze považovat za úspěch, nicméně procento těch, kteří se vstupem z nejrůznějších důvodů nesouhlasili, je vzhledem k ostatním kandidátským zemím vysoké.
Naši zákonodárci v ústavním zákoně o referendu nestanovili minimální účast nutnou pro uznání jeho výsledku. Tato skutečnost mohla hlasování ovlivnit dvojím způsobem: 1) Lidé se rozhodovali svobodněji, zda k referendu půjdou či nikoli. Z tohoto pohledu je pak účast v referendu poměrně vysoká (například ve srovnání s Maďarskem). 2) Jednotlivé názorové proudy volily potom jinou strategii: kdyby existovala jako v sousedním Polsku a Slovensku padesátiprocentní hranice pro to, aby bylo referendum považováno za platné, pak by snad odpůrci začlenění apelovali, aby lidé referendum bojkotovali. Takto museli programově a na základě argumentů přesvědčit co nejvíce spoluobčanů, že členství v EU nebude pro naši zemi přínosem. Stojí za to si některé argumenty odpůrců nejeuroskeptičtější středoevropské země vstupu do EU připomenout. Odpůrce lze rozdělit do dvou táborů: první jsou kritici tzv. německé EU, druzí ji napadají zprava (z liberálních či konzervativních pozic). Ačkoliv se příznivci obou táborů nacházejí na protilehlých ideologických pólech, jejich názory se v některých případech prolínají.
Mnohé protiněmecké organizace prezentují názor, že Evropská unie je v područí Německa. Vstupem do Unie by se Česká republika mohla ocitnout pod jeho přímým vlivem. Z politických stran varovaly v 90. letech ve svých programech a dokumentech před hrozbou Německa nejvíce Sládkovi republikáni, komunisté, menší tzv. vlastenecké strany a nacionalistické křídlo sociálních demokratů.
Řada nacionalistických organizací je spjata personálně a programově s komunistickou stranou. K nejagilnějším uskupením, která varují před "německým nebezpečím", patří Klub českého pohraničí (KČP), jenž svou činnost demonstruje sloganem: "Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast." Toto sdružení je aktivní zejména v příhraničí, jeho působení je velmi protiněmecké a nacionalistické; personální i organizační propojení s KSČM i s - formálně proměnlivým - prostředím republikánským je obecně známé. Tyto své postoje klub včleňuje i do stanov, v článku 1. 4. se jeho členové zavazují: "Základním cílem KLUBU ČESKÉHO POHRANIČÍ je chránit a bránit zájmy občanů českého pohraničí před jakýmikoliv projevy germanizace a usilovat o zachování suverenity a územní celistvosti České republiky. KČP důsledně vystupuje proti všem snahám o odnárodňování českého národa a o politicky účelové zkreslování problematiky česko-německých vztahů i proti všem neoprávněným požadavkům Sudetoněmeckého landsmanšaftu." V určitých případech se členové a sympatizanté kriticky obracejí vůči některým svým spoluobčanům, které obviňují z kolaborace. Například Jiří Fraidl vydal za přispění KČP dokument nazvaný V zápase proti germanizaci. V něm píše o naší době jako o dalším proněmeckém období: "(...) třetí - plíživé a hluboce destruktivní - prožíváme dnes. Je podporováno novokolaboranty a sudetoněmeckými středisky." Další spřátelenou organizací KSČM je Komunistický svaz mládeže, který před referendem vydal prohlášení zakončené výzvou: "PRYČ S EVROPSKOU UNIÍ! PRYČ S EVROPSKÝM IMPERIALISMEM! ANO ROZUMU! ANO SUVERENITĚ NÁRODŮ! ANO INTERNACIONÁLNÍ SOLIDARITĚ!" Podobné argumenty zastávali i republikáni, což dokumentuje následující pasáž z jejich prohlášení: "EVROPSKÁ UNIE JE KONCEM NAŠÍ ZEMĚ, KONCEM SUVERENITY POLITICKÉ, EKONOMICKÉ A SOBĚSTAČNOSTI V ZEMĚDĚLSTVÍ. JE TO TAKÉ KONEC NAŠEHO JAZYKA A KULTURY." Nejdále zašel na zpravodajském serveru Vlast Petr Tryščuk, který svůj příspěvek nazval Nacisté by měli z EU radost. V něm uvádí: "Když vidím euistické šoty v České televizi, které euroskeptiky ukazují vždy jako infantilní a sobecké blbečky, nelze opět nevzpomenout na Goebelse mistra propagandy, jehož práce nepochybně inspirovala i dnešní eufanatiky." K velmi aktivním iniciativám patřila Národní strana, která dle vlastního výčtu mezi občany distribuovala kolem 180 tisíc antievropských materiálů, především plakátů a letáků. Na to použila více než 600 tisíc korun. Jejím cílem bylo udržení národního svébytného státu. Některé tzv. vlastenecké organizace sepsaly vlastní prohlášení, za nímž stojí rovněž již zmíněný Klub českého pohraničí. Opět se zde projevuje strach o národní suverenitu: "Evropská unie znamená bídu, vymírání a zánik českého národa." Pražská rada KČP vydala apel, v němž se praví: "Opravdu chcete návrat Němců do České republiky, vykupování půdy a nemovitostí podle v EU platné zásady o volném pohybu osob a kapitálu? Chcete nové poněmčení napřed pohraničí a pak celé naší vlasti podle programu Sudetoněmeckého landsmanšaftu? Tomu bychom se v EU nemohli nijak legálně bránit!" Podobných příkladů lze uvést celou řadu. Symptomatické je, že se názory obou pólů, tedy nacionalistické ultralevice (KSČM) a extrémní pravice, propojují, ač si často jednotlivé subjekty obou táborů nemohou přijít na jméno. Například Petr Eliáš z Národní strany prohlásil: "Po určitých nejasnostech a mlženích, které provázely všechna minulá komunistická prohlášení, je zde konečně jasné stanovisko. Politická strana se stodvacetitisícovou základnou a obrovskou voličskou podporou je pro euronadšence bezesporu silným "problémem". Ač u Národní strany nelze ani náznakem hovořit o sympatiích ke komunismu, je nutné eurokritický akcent jejich politiky označit za nepopiratelně pozitivní informaci."
Vedle protiněmeckého tábora odpůrců členství v EU byla druhou velmi silnou skupinou, která odmítala vstup, nejrůznější liberální pravicová uskupení. I když - v některých případech z těchto pozic zaznívaly rovněž nacionalisticky laděné výtky. V určitých případech se shodovaly argumenty občanských demokratů a komunistů. Například olomoučtí poslanci za KSČM a ODS se v předreferendové anketě deníku Mladá fronta Dnes vyjádřili takto: "Jsem si vědom toho, že bez integrace a EU to v Evropě nejde, na druhé straně je však třeba dát na misku vah podmínky, jaké ČR dojednala. Mnoho občanů a velká část našich voličů je nepovažuje za výhodné. Asi budu proti." (Alexander Černý, KSČM); "Nejsem ještě pevně rozhodnuta, zda dám hlas pro, či proti, protože kvůli neschopnosti této vlády není vyjasněné postavení ČR a její budoucnost v EU." (Kateřina Dostálová, ODS).
K nejagilnějším uskupením patřila Euroskeptická alternativa, která publikovala řadu materiálnů na internetové stránce Centra pro ekonomiku a politiku (CEP), jež spoluzakládal Václav Klaus, politici z ODS (Martin Říman, Ivan Langer) či menších pravicových stran (Česká pravice, Volba pro budoucnost, Konzervativní strana), redaktoři zpravodajských internetových časopisů Fragmenty.cz a Virtually.cz, kteří mají blízko především k ODS. Jejich argumenty proti vstupu lze shrnout do několika bodů:
V červenci zemřel Alois Grebeníček, někdejší vyšetřovatel komunistické tajné policie, který byl za své "pracovní" metody stíhán, ale ani jednou se nedostavil k soudu. Bývalí vězni, které mučil, rozhořčila věta na jeho smutečním oznámení: "Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to." Informovala nás o tom Mf Dnes 2. srpna.
31. 7. deník Právo otisk na titulní straně zprávu "Prahou šla fáma o CK Fischer", kde její autoři uváděli, že městem "letěla fáma, že cestovní kanceláři Fischer hrozí rozsáhlá exekuce majetku. O exekuci však nebyl informován ani soud v Praze 6, který měl o ní údajně rozhodovat." Již druhý den ale deníky začínají těmito titulky "Soud schválil exekuci firmy Fischer" nebo "Fischer už neovládá své firmy". Právě dluhy Václava Fischera z horkého srpna byly hlavní zprávou měsíce. Důležité je - také vzhledem k tomu, jakým způsobem končily mnohé cestovní kanceláře, ale i jiné firmy - že CK Fischer krizi zvládla. Její zákazníci nebyli okradeni ani jinak ošizeni.
Velmi jsem se těšil na filmovou premiéru Želar, které se povedly. Rovněž soundtrack je dobrý, často jej poslouchám. Psát ovšem budu o něčem jiném. Jan Kavan přestal předsedat Valnému shromáždění OSN. Podle jeho slov se jednalo o misi úspěšnou, zástupci ministerstva zahraničí říkali, že newyorský pobyt exministra Kavana Českou republiku nijak zvlášť neproslavil. Rozhodně chyba byla, že ministr Svoboda si na svého předchůdce nenašel chvíli čas, aby od něj získal užitečné poznatky a postřehy z diplomatické světa. Tutéž chybu ale dělal i Jan Kavan, když odvolávané velvyslance nechal odejít jen tak, aniž by se jich na cokoliv z jejich bohatých zkušeností zeptal. I když působili třeba v Rusku.
Občanské sdružení Exodus připravilo pro všechny základní a střední školy knihu jistého Nizozemce, jejímž obsahem je léčba postižených homosexualitou. Přivítali ji i někteří lidovci, například poslanec Jiří Karas. Ten léčebné metody prosazoval i v Radiofóru, kam mu někteří souhlasně telefonovali se slovy, "co jiného by měl dělat člověk, který souloží do řitního otvoru". Ale to už bylo myslím někdy v listopadu. V každém případě je suverenita přesvědčení, podle něhož je homosexualita nemoc, varující, podobně jako netolerance části české veřejnosti i politiků. Z října tu mám schovaný jeden citát z deníku Právo, který se (ne)přímo váže ještě k červnovému referendu. Místopředseda ODS Jan Zahradil v rozhovoru s Alexandrem Kramerem hodnotil vztahy mezi vládou a EU: "Bude-li vláda o nás (rozuměj ODS) mluvit jako o haiderovcích, nezbude nám než také přitvrdit a prohlásit, že ona se chová v podstatě jako parta protektorátních kolaborantů. A něco takového bych říkal velmi nerad."
Tak jako každý rok patří tento měsíc především svému sedmnáctému dni. Zatímco na obsahu či poselství výročí roku 1939 se shodneme, s interpretací událostí, jež přišly o padesát let později, máme jisté problémy. Respektive většina z nás si se 17. listopadem 1989 spojuje začátek utváření demokracie a svobodné společnosti, dějinné souvislosti, které k němu vedly, však vidíme různě. Letos polemiku vyvolal prezident svým článkem v Mf Dnes. Rozhodující odstavec musím ocitovat celý: "Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nedemonstrovali, že nezakládali různé opoziční skupiny, jako to udělala skupina intelektuálů - z větší části bývalých straníků - v několika seskupeních v letech sedmdesátých a osmdesátých. Reakcí oné masy "obyčejných občanů" na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil. Byli to však právě oni, kdo svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989. Spolu s mezinárodní situací pak stačila již jen ona pověstná kapka, kterou přetekl pohár. Stala se jí studentská demonstrace a její potlačení na Národní třídě v Praze. Zcela oslabený, dnes bychom řekli "vytunelovaný", režim zkolaboval a přes noc se zhroutil." Na článek Václava Klause ihned reagovali Jan Ruml, Petr Pithart, o něco později i Václav Havel, který si položil otázku, zda to všechno, co činili v disentu, činili opravdu zbytečně. Jistěže ne.
Přemýšlení současného prezidenta je charakteristické řadou rysů: většinou si vytvoří imaginárního protivníka, v tomto případě "nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem", s nímž jednoduše polemizuje, načež nějakým nefér způsobem zaútočí na hlavního protivníka, zde zejména na Chartu 77 a Václava Havla. Vznikne například ona "skupinka intelektuálů", což byli stejně bývalí komunisté. Mnozí z těch, kdo s prezidentem Klausem polemizovali, mu vytýkali jeho populismus a bezbřehou snahu zalíbit se "obyčejným občanům". Možná. Ale vidím v tom ještě něco jiného, zásadnějšího. Prezidentovu snahu přepisovat dějiny, která se tímto textem neprojevila poprvé. Nejde pouze o interpretaci 90. let, ale rovněž období před rokem 1989. Podle Václava Klause byla jeho role záslužnější v tom, že samizdat vycházel v pár přepisech, jeho bankovní tisky v desítkách kusů. Ovlivnil tak mnohem více lidí než disidenti.
Z listopadu sem vplula kauza ministryně Petry Buzkové. Vlastně se jedná o kauzu jejího vládního kolegy Pavla Dostála, ovšem ten se k příběhu připojil o něco později. V bulvárním Blesku komentovalo několik politiků skutečnost, že si ministryně školství nechala kvůli zdravotním problémům zmenšit ňadra. Oni politici se vyjadřovali až na jediného jako burani, jejich poznámky byly daleko za hranicí vkusu a slušnosti. Reportérka České televize připravovala o jejich chování reportáž, jakmile se to však dozvěděl ministr Dostál, volal řediteli. Stěžoval si na reportérku, ta by prý v ČT neměla vůbec pracovat, a na téma, které pochází z prostředí bulváru. Ačkoliv to se týkalo především nemístného chování politiků.
Obvyklá otázka: Může si ministr kultury dovolit takto zasahovat do zpravodajství ČT? Nemůže, a už vůbec ne před přípravou jakékoli reportáže. A u našeho ministra kultury, když si prohlížím tisk za poslední měsíce, je starost o bulvarizaci ČT poněkud nemístná. Vždyť v prostředí Karla Gotta a Heleny Vondráčkové se cítí jako ryba ve vodě a nechybí ani u křtů knih pochybných kvalit (memoáry Ladislava Štaidla). Jistě, každý máme nějaký vkus, ale pro českou literaturu by Pavel Dostál mohl občas udělat alespoň to, že by podpořil svou ministerskou účastí vydání titulu některého menšího nezávislého nakladatelství.
Pavel Šaradín (1969), politolog, publicista. Působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
