Antonín Přidal

Básně

Antonín Přidal

Tiskový mluvčí

Jsem zmocněn prohlásit, říká mluvčí,
že zprávy o barevných proměnách
na hlavě předsedy prezidia
nebyly přehnané. Potvrzujeme,
že už dva týdny, vždy v 17:58
vlasy na pravém spánku jemně zoranžoví
přibližně jako ranní obloha
nebo sklo v blízkosti pomeranče
nebo losos evropský vymizelý
a přes matný citronový odstín v 18:05
pozvolna přejdou do indického okru,
Transformace končí v 18:18,
ne v 18:10, jak uvedla média.
Dohady o příčinách odmítáme,
s respektem přijímáme taje vesmíru,
fotografování vyloučeno
do odvolání. Pro úplnost
dodáváme: V úterý a čtvrtek
zasáhly barevné posuny
i štítek golfové čapky
věnované de Gaullovým vnukem.
V průběhu metamorfóz
předseda prezidia měkce sedí
ve větší míře nehovoří,
vzdálen všem prudkým pohybům.
Oba psi mlčí, vnitřně rozechvěni.
Hodiny bijí cemballovým tónem.
Vzduch voní. Konec prohlášení.

Emisar

Mír ano, řekl emisar,
mír museli podepsat, ale probůh
nechtějte jim bránit
v citových projevech, v explozích spontánnosti!
To je jako ukroutit někomu nohy
a čekat, že poběží dál, jen kratšími kroky.

Něco se musí vždycky připustit.

Třetina mostu jednou do týdne, ne celý.
Polovina autobusu občas, ne ta s řidičem.
Některé domy, ty horší, s utrženým rohem.

Jestli to chtějí, tak to potřebují.
Jako svého boha, jako svoje nohy.

Škoda že při slavnostním podpisu
měli na rukou čisté fáče, ne ty staré hadry,
zahlédli byste občas nehet
hladový jako oko v křoví.
Jsou to malí dravci. Můžete je zkrotit,
ale ne zmrzačit.

Mně věřte, jsem starý anděl smíru,
mé portréty visí v mnoha jeskyních,
málokdy poškozeny, nikdy nezničeny,
já všechny chápu, nikoho se neštítím,
jednou mi zlomila dvě žebra
letící hlava samovraha,
který se odpálil před mou tribunou,
protože prostě chtěl.
Nic není dokonalé, ani já,
ale kdyby mi někdo, nějaký chirurg,
chtěl vyměnit kus mozku jako vy jim,
udělal bych, co každý zdravý člověk.

Všechny ty sterilní skalpely,
každou nablýskanou lancetu,
bych prostě vzal a pochcal
a nacpal mu je do krku.

Překladatel

Zítra za úsvitu začneme, první přestávka v 11,
116 rukou hrábne do kláves najednou,
další přestávky po 5 hodinách,
deník pana guvernéra, až dosud neznámý
i v jeho krásné, ale chudé vlasti,
bude tak přeložen do 6 předních jazyků
a do týdne vržen na trh ve 20 zemích
naprosto nenadále, po způsobu lavin,
do středy musí být práce dokonána,
do čtvrtka sjednocena ve stylu a důrazech,
každý z nás vyfasuje přesnou dávku stránek,
celkem 58 tlumočníků, 9 náhradních, desátý já,
který už teď jsem nahradil kolegyni
předčasně zhroucenou pod zítřejším břemenem,
podepsali jsme mlčenlivost nejvyššího stupně
nezbytnou v naší užvaněné vlasti,
některé věty možná vypadnou,
vyjde-li najevo, že cizí jazyky
nejsou s to uchovat jejich pravou váhu,
pan guvernér osobně přehlédne všechny verze,
je nesmírně rychlý, k sobě přísný čtenář,
a běda těm, kdo něco zjebou,
už teď se mi klepou ruce,
když píšu tuto závěť, prosím všechny,
kdo ji budou číst, ať mi odpustí,
že píšu čínsky, záhadnou pro mě abecedou,
doufám, že je to jenom rozmar prstů,
jen cvičný úlet napjatého mozku,
že nejsem crazy, že jsem stále hoden
tohoto špičkového maratonu,
ve kterém každý osvědčí, co umí,
co umí umět pro svou vlast, když chce
a není tupý, absolutně tupý jako já,
jenž nesahám k jeho neonovým ponožkám,
a přesto se vzpínám jako dešťovka
k těm věčným srázům, k těmto Himalájím,
napsaným jeho 3 rukama.

Zítra za úsvitu. První přestávka v 11.

Specialista

Ne, bankovky jsme nedělali, říká plukovník,
tiskli jsme falešné noviny do 12 zemí
pro vybrané dny a adresáty,
poplašné zprávy, vymyšlené kurzy, chybné tipy,
7 státům jsme přepsali pozemkové knihy
stoletým inkoustem, dalším dodávali
výhodné závěti, zajímavé směnky,
doklady o revolucích nikdy nevypuklých,
o smilstvech baroka a renesančních krizích,
středověké bible s lascivními vtipy,
3 římské tragédie o lidových bouřích,
5 Sokratových listů proti Platónovi.
Ale šli jsme dál, až k africkému bájesloví,
a pro časy, kdy přestane se dařit,
jsme prozřetelně vymysleli
dočista nové staré jazyky
neznámých primitivních kultur
a neslýchané bohyně a bohy,
tak všemocné, že Všemohoucí
byl vedle nich slabý, ještě dnes
umím se k nim plynně modlit
a žádat o cokoli, nebudete věřit,
vytáhli mě z rakoviny, dokonalá práce,
absolutní tvorba. Ale co naplat,
co naplat, když nechali mě žít
a v sejfu čeká, vzorně připraveno,
falešné parte na mé jméno
se všemi daty a zármutkem. Až rozešle se,
budu, jako bych nebyl. Ach bozi, mí bozi,
a vobi, mi vobi, mi vobi, va tari,
va miri, va tamiri, ámin.

Antonín Přidal (1935), autor tří básnických sbírek a řady divadelních, televizních a rozhlasových her, pedagog Divadelní fakulty JAMU, donedávna autor a moderátor televizních pořadů Klub Netopýr a Z očí do očí. Překládá anglické, americké a španělské spisovatele (W. Shakespeare, F. G. Lorca, R. Lowell, J. Heller., J. Updike, I. B. Singer, L. Rosten, E. Lear aj.). V roce 2002 vydal soubor krátkých próz Některé tváře, některé hlasy. Otištěné básně jsou z jeho připravované sbírky.

Obsah čísla 6/2003

Antonín Přidal

Básně

Tiskový mluvčí

Emisar

Překladatel

Specialista

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu