Tomáš Tichák

Ani rozepře ani zapomnění

Je to zdání vyvolané médii, nebo povážlivá skutečnost? Čtrnáct let po Listopadu, deset let po rozdělení Československa některé bolesti neléčí čas, naopak jako by byly úpornější. Obvykle jim říkáme vyrovnávání s minulostí a nejčastěji máme na mysli minulost komunistickou či - jak se příznačně stále označuje - minulost nedávnou. A pak minulost česko-německou. Většině potíží, na které patrně nemáme přímý vliv, i našich nedobrých nálad bývá přičítán tento původ.

Je tu však pochybnost plynoucí z mlhavosti pojmu: co si pod vyrovnáním představit? Závěrečný účet má dáti - dal, přijatý drtivou většinou, uzákoněný či vytesaný do kamene? Ani zákony nevydrží věky a kámen lze odstřelit dynamitem, přeroste-li jednou hlodající pochybnost v revizionistické hnutí. Aby vyrovnanost s minulostí byla věčná, musela by se trvale opírat o pevný všeobecný názor, a ten zase o nezpochybnitelná fakta a skálopevné argumenty. To je utopie. Vyrovnali jsme se s Bílou Horou? Ani s bitvou u Lipan ne, natož s Mnichovem nebo Únorem. Bláhový snílek by mohl věřit, že se někdy vyrovnáme.

Zdálo by se, že jsou jen dvě možnosti: věčná, ba prohlubující se rozepře, anebo útěšné zapomnění. Jenže vyrovnání může mít i jiný význam, může znamenat "stát se vyrovnanými". Nikoli vzdát se poznání pravdy, ale pochopit, že jako historie nikdy nekončí, nemůže být definitivní ani její chápání. Ostatně nejsou dějiny vlastně posloupností společenských reakcí na minulost? Snad důležitější než minulost sama je, jak se v přítomnosti pojímá, jakým tónem se o ní hovoří, jak silná je ochota dovídat se o ní pravdu a jak silná je odolnost vůči jejímu politickému zneužití. A samozřejmě jak silné je puzení strašit dávnými duchy.

Vyrovnávání s minulostí v tom druhém smyslu musí být spojeno se sebevědomím - nutkavá neuróza z dávných traumat je přece i u jednotlivce příznakem lability. Ale předpokládá rovněž vcítění se do neuróz těch druhých. Teď mám na mysli zejména vyrovnávání s minulostí česko-německou (a také třeba polsko-německou).

Ne každý je takové citlivosti za každé situace schopen, a tak by měla v debatách o společné minulosti platit jistá - řekněme tomu tak - politická korektnost. Její stále častěji zaznívající kritika je poněkud nezodpovědná, není-li dokonce pokrytecká. Vždyť i mezilidské vztahy si lze stěží představit bez podřízení bontonu, tedy oné korektnosti svého druhu.

Poválečné Německo se u nás často uvádí jako následováníhodný příklad vyrovnání s minulostí. A odvažuji se tvrdit, že většina vnímavých českých občanů s tímto povědomím o svých západních sousedech skutečně žila. Vychází-li dnes poslanec Spolkového sněmu Hohmann, vyloučený za antisemitismus z klubu CDU, z předpokladu, že Němci jsou stále považováni za národ vrahů, hluboce se mýlí. Anebo se chce mýlit? Proč by už se konečně nemělo přiznat, pokračuje, že Němci byli také oběťmi? Jistěže oběťmi byli, v jeho podání to však zní, jako by hlásal: Němci se s vlastní minulostí definitivně vyrovnali, teď je řada na jiných. Proč nebere ohled na to, že ti, kteří se podle jeho názoru se svou minulostí zcela nevyrovnali, jeho slova snadno pochopí jinak?

Třeba tak, že tvrdí-li kdokoli, že se svou minulostí nemá problém, zní to troufale a trochu zlověstně?

O autorovi - Obsah čísla 6/2003

Tomáš Tichák

Ani rozepře ani zapomnění

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu