Vlastimil Podracký

Věčné restituce

Reaguji na článek Milana Hulíka Aby soudy takto dál nerozhodovaly? v Listech č. 3/2003. Jsem přesvědčen, že právo má naplňovat ve společnosti jisté poslání, nemá být samoúčelné a nemá být zneužíváno k partikulárním zájmům. Případy rozdílných výkladů by měly být ojedinělé. Občan musí právním výkladům rozumět, aby se mohl podle nich chovat. Jedině takový právní řád zajistí občanům pocit jistoty a je společnosti ku prospěchu.

Je samozřejmé, že revoluční doba po roce 1989 s sebou přinesla nevyhnutelné úpravy práva, aby bylo možno minimalizovat následky zločinů komunismu. Bohužel toto období nebylo zcela využito k důsledným restitucím, tedy ani v případech, kdy se zabavený majetek dostal do soukromých rukou. Mnoho emigrantů přišlo o své domy a už je nedostali zpět. Revoluční doba má ovšem své časové meze a není možno ji protahovat donekonečna a vlastně tím prodlužovat nejistotu.

Na druhé straně se objevují kauzy, ve kterých se jedná o vydání majetku z doby před šedesáti lety, tedy i před hranicí restitučních zákonů, kterou je rok 1948. Využívá se Občanského zákoníku a dalších zákonů. Pan JUDr. Hulík to považuje za správné. Představme si, že by se objevil potomek pobělohorských emigrantů, kterým byl zabaven majetek po roce 1620, a chtěl na základě věrohodných podkladů a se znalostí tehdejšího práva a dnešního občanského zákoníku zpět majetek svých předků. Ale tento majetek již dávno vlastní jiní lidé. Možná přeháním, ale chci tím naznačit, že s restitucemi nelze jít donekonečna do minulosti. Právě kauza Kinský, pokud by byla dovedena do vítězného konce, by mohla být povzbuzením pro mnoho dalších, možná ještě exotičtějších požadavků. To by sice mohl být ráj pro právníky, ale o to hůře pro občany a pro stát. Restituce musí mít svoji hranici. Tou byl stanoven 25. únor 1948. Proto je také správné ustanovení Nejvyššího soudu, že restituční zákon je v restitučních sporech přednější než jiné zákony. Jinak bychom se asi nějaké hranice nikdy nedočkali.

Věčné restituce na základě manévrování v houštině nepřehledných zákonů znehodnocují právo samotné. Jakou jistotu má občan v takovém právním řádu? Bude-li se mocný subjekt ucházet o jeho majetek a zaplatí si dobrého právníka, občan majetek ztratí, protože třeba nedokáže, že jej nabyl "v dobré víře" nebo proto, že nějaký úředník v roce 1945 pochybil. Co asi udělá obec s místním zámkem, o který se opět někdo uchází? Asi jej nechá zchátrat, protože opravu jí v případě, že o něj přijde, nikdo nezaplatí.

Zpochybňování vlastnictví je vlastně opakem práva. Pokud by se objevila jedna díra v zákonech, může se přece objevit i další. Příliv dalších a dalších požadavků už potom nelze zastavit. Zpochybněné majetky není možno prodat, privatizovat. Zpochybnění vlastnictví pozemků nedovolí výstavbu domů, průmyslových zón. Takto lze zvenčí vlastně zasahovat do hospodářství celých oblastí. Bez právních jistot nefunguje ani hospodářství. Většina obyvatel v pohraničí takové obavy sdílí a nemusím připomínat, že volání po pořádku a jistotách může zvýšit preference komunistů.

Pan doktor Hulík obhajuje nezávislost soudů, to je sice správné, ale zapomíná, že zákony tvoří zvolené orgány. Ty jednou restituční hranici stanovily a je povinností soudů toho dbát.

Obsah čísla 5/2003

Vlastimil Podracký

Věčné restituce

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu