Tomáš Tichák

Papež a vektor dobra

Před dvaceti lety v létě jsem se v Gdaňsku chtě zapletl do demonstrace. Několik tisíc lidí šlo ulicemi a skandovalo: "Není svobody bez Solidarity!" Připojil jsem se, i když jsem neskandoval - snad proto, abych nezasahoval, třebas pozitivně, do cizích vnitřních záležitostí. Nebylo mi to nic platné, neboť na jednom nároží se zčistajasna objevil televizní štáb stanice NBC a zamířil na mne zblízka kameru. A tak jsem možná večer vystoupil v amerických televizních novinách v roli polského odboráře.

Kromě oné žinantní epizody jsem ovšem toho dne prožíval, jako v Polsku pokaždé, povznášející pocit ze závanu svobody. Průvod začal příznačně u kostela sv. Brygidy. Na balkónek fary vystoupil Lech Wałęsa a promluvil do megafonu k účastníkům předchozí mše. Bylo to nedlouho po odvolání výjimečného stavu, po propuštění předsedy Solidarity z internace. Lech Wałęsa mluvil rychle a jakýmsi zvláštně sugestivním tónem - dnes vím, že to v jeho hlase zněla svoboda a ona sugestivnost byla tím, čemu se říká osvobodivý účinek. Dav na nádvoří jej přerušoval potleskem. Podobnou atmosféru jsem zažil doma až o šest let později, 28. října 1988. Stejně jako tehdy na pobřeží, i v centru Prahy bylo zcela jasné, na čí straně je pravda. Vektory dobra a zla byly zřetelné a těžko zpochybnitelné.

V Polsku ten vektor vycházel v podstatné míře z kostelů, z církve a z řad věřících. Ale také u nás, vzpomeňme na petici Augustina Navrátila, na Velehrad. Křesťanský proud myšlenkově a personálně spolutvořil i Chartu 77. Těžko si představit nevěřícího odpůrce režimu, který by tehdy zpochybňoval upřímnost touhy věřících po svobodě a demokracii. A ještě hůře, že by si někdo nevážil Karola Wojtyły, prvního východoevropského papeže, který to směřování ztělesňoval.

Tehdy by bylo trapně banální o tom vůbec psát. Dnes už není. Čtrnáct let po svém vítězství jako by se pomyslný vektor dobra rozdrobil a nastal čas relativizace. Ostatně ani v čele českého státu už není osoba, jež by ten revoluční vektor ztělesňovala, nanejvýš tak hypotetické materiální dobro, složené z propletených křivek osobních prospěchů.

Jistě i církev podléhá podobné relativizaci, vždyť je složena z lidí. Mnozí čeští publicisté i politici ji dnes ale líčí jako temné společenství hamižníků a k tomu německých zaprodanců. V předvečer státního svátku napsal historik Dušan Třeštík, o co u nás dnes "skutečně jde": "Správní katolíci se se svou porážkou a s existencí v laickém státě nikdy nesmířili, po roce 1989 si mysleli, že padla-li komunistická pravda, automaticky zvítězila ta jejich jejich ideálem zůstávají poměry před rokem 1918." (Účet 28. října je otevřený, MF Dnes 27. 10. 2003)

A jak se píše o papeži? Někdejší redaktor Mladého světa Roman Lipčík se ve dnech oslav pětadvacetiletí pontifikátu Jana Pavla II. v magazínu Hospodářských novin s lehkým humorem zamyslel nad plánkem Vatikánu v novinách. Vzpomněl si na vlastní dětskou kresbu a pak...: "Popadl jsem pastelku a namaloval přímo doprostřed Vatikánu odpudivou hromadu Úhledně jsem nad hromadu vepsal: papežská stolice." (Infografika, 17. 10.)

Po prvním překvapení nad takto vtipnou pointou jsem vzal fejetonistu na milost - nechtěl vyjádřit své zhnusení nad papežem, jen nad schématy pro pologramotné, jež v novinách postupně vytlačují psaný text. Současně jsem si ale uvědomil, že úkaz, jež jsem pracovně nazval relativizací revolučních hodnot, může být ve skutečnosti úkazem již popsaným. Václav Bělohradský ho pojmenoval neonormalizace.

O autorovi - Obsah čísla 5/2003

Tomáš Tichák

Papež a vektor dobra

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu