A. J. Liehm

Naši čínští sousedé

Už dvacet let nepřetržitě (a ještě víc přetržitě) bydlím v pařížském jedenáctém okrese, mezi Republikou a Bastilou. Čtvrť to byla převážně řemeslnická, jakýsi přechod mezi měšťanským centrem a dělnickou periferií. Před zhruba deseti lety postavili na Place de la Bastille novou operu a centrum se rázem začalo rozšiřovat tím směrem. To se projevilo nejen zvyšováním nájemného, ale i rostoucím počtem restaurací, barů a intenzitou nočního hluku. Zůstaly však obchody a obchůdky, pekaři, uzenáři, hokynáři, co dělá čtvrť čtvrtí.

Až se najednou, během dvou let, všechno změnilo. V okruhu snad jednoho (či dvou) čtverečních kilometrů tohle všechno zmizelo jakoby šlehnutím kouzelného proutku a všude jen čínské výkladní skříně a za nimi levná, v Asii (ale zřejmě i ve sklepě) vyráběná konfekce, prodávaná pouze ve velkém. Už tu není nejen pekař, ale ani lékárna, o bistru nemluvě. Obyvatelé se bouřili, protestovali a radnice šla až k Ústavnímu soudu, který jí sdělil, že se nedá nic dělat, jakýkoliv zásah by byl zásahem do svobody konkurence, volné soutěže. A tak se rezidenční čtvrť mění před očima těch, kteří tu bydlí třeba už generace, ve čtvrť průmyslovou, ačkoli na periferiii je hodně daleko.

Proč? Jak? ptáte se. Vždyť všichni ti místní obchodníci měli přece nájemní smlouvy - pokud sami nebyli majiteli - na deset, dvacet let a vyhodit je nikdo nesměl. "Víte, za jaké ceny to od nich čínští grosisté vykupují?" ptá se řečnicky bulletin, kterým radnice informuje zoufalé obyvatele. "A zkuste odolat, když máte před očima nejen výrazný zisk, ale ještě návdavkem dostanete kufr bankovek, o nichž nikdo neví. Navíc se ti, co takhle prodávají, často zakupují o dva kilometry dál směrem k periferii, přesvědčeni, že i čínská zóna bude rozšiřovat tím směrem a oni vydělají znovu." A tak dále.

Zvyšuje se sice počet hygienických kontrol, kontrol černé práce i nelegální imigrace, ale i tomu se lze snadno přizpůsobit, a policie do soukromého obchodu nesmí. Však to znáte z Chebu i odjinud.

Když tuhle v podstatě anekdotickou historii prožíváte zblízka, čtete si ovšem jinak i zprávy z velkého světa. O tom, jak ve Spojených státech nabývá na váze heslo "Sveďte to na Čínu!" Co? Říká se tomu dezindustrializace. Čínský podíl na světovém trhu roste právě nejen v oběhu zboží a služeb, ale neomezeným využíváním levné a nevyčerpatelné pracovní síly, kterou pořád ještě zaplatí miska rýže. Přitom nejde už zdaleka jen o to. Do Číny přemisťují svou výrobu třeba i firmy jako General Motors, jenže mzdy nerostou, protože existuje neustálý, nekonečný příliv levné pracovní síly z venkova. Ještě důležitější přitom možná je, že se v Číně vytváří obrovská vrstva kvalifikovaných inženýrů a techniků, které ekonomové počítají už na desítky milionů. A tak na jedné straně vykazují USA sice ekonomický růst o 2,3 % a napřesrok snad dokonce 3,9 %, ale nezaměstnanost neklesá. Říká se tomu "růst bez pracovních příležitostí"! (práce se přesunuje jinam) a v začínající volební kampani se ozývá stále hlasitěji volání po protekcionismu.

To všechno je jen jedna z tváří liberální globalizace, od Paříže třeba k Detroitu. Potvrzuje přitom, co se vlastně už dávno ví, že bude-li toto století americké, bude příští čínské. A nejenom. Všichni třeba víme o technologickém potenciálu miliardové Indie. Nové pro mě bylo zjištění, že 100 milionů Indů už žije na úrovni středních vrstev vyspělých zemí.

Čínští grosisté si šli stěžovat na pařížskou radnici, že je tu nemají rádi. Z rasismu věru nepodezřelý starosta jim vysvětlil, že o tohle vůbec nejde. Číňani určitě nejsou ani hluční, ani agresivní sousedé. Ale, jak se říkávalo za komunismu: Optimista se učí rusky, pesimista čínsky. Anglicky budou umět všichni. Dodávám.

O autorovi - Obsah čísla 5/2003

A. J. Liehm

Naši čínští sousedé

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu