Ferdinand Peroutka

Proč?

Já to s vámi tak udělám, že se vám bude v zadnici voda vařit.
SS-man na Pankráci r. 1943

Já vám udělám takovou vojnu, že se vám bude v zadnici voda vařit.
Český hlídač v internačním táboře r. 1945

Vznikla hluboká otázka: proč Dnešek vyhrabává staré události, proč píše o tom, co se dělo r. 1945 v internačním táboře v Kolíně nebo r. 1946 v České Kamenici? Není to - pud špinit? Nebylo by lépe nechat spát tyto smutné věci? Mnoho lidí, kteří se nikdy neptali, proč se dějí surovosti, našlo nyní hlas a ptá se, proč se o surovostech píše. Považují - snad právem - za mnohem snadnější obořit se na novináře než na surovce. Mají za mnohem méně riskantní klást otázky Dnešku než ministerstvu vnitra. Dokonce se vynořila geniální idea, že pan Michal Mareš, který se takovými odhaleními zabývá, je snad Němec. Což znamená, že by ho snad bylo možno i odsunout. Takový panuje hněv proti zrcadlu. Až by tento kazimír zmizel, pak by byl pokoj, pak bychom byli pravým národem holubičích Slovanů, potom teprve bychom se mohli nerušeně oddávat "činorodému humanismu". Známe už zhruba hlavní činy tohoto činorodého humanismu. Je to: mlčet, když se děje něco nehumánního. Nebo dokonce brát bijícího v ochranu proti bitému. Poněvadž ze světa zvolna mizí stud, zovou se i takoví lidé humanisty.

Koho svědí, ten se škrábe. Proto snad po odhaleních o kolínském internačním táboru napsal do místního kolínského časopisu jeden pan poslanec článek s poutavým titulem Lidé, bděte!" Zvolav toto v nadpisu, začíná ihned v dalším textu zase uspávat lidi, kteří vskutku se probouzejí a nehodlají již bez protestu snášet věci, jaké se děly. Pan poslanec volá na stráž - ne proti těm, kteří hanebnostmi hodnými nacistů poskvrnili čest národního povstání, nýbrž proti těm, kterým se to nelíbí. Vskutku sensační novinka je v tom, že pan poslanec nazývá ty novináře, kteří kárají spáchané surovosti, "žáky Hitlerovými" a praví, že tak, v tomto boji proti sadismu, "se mohou rodit noví Lažnovští, Wernerové, Vajtaurové". Je to ubohý pan poslanec. Není fráze tak mizerné, aby se k ní nesnížil. Ačkoliv je ve světě velký zmatek, aspoň tolik snad je přece všem známo, že Hitler je proklatý tím, že první vědomě hlásal používání násilí a surovosti, a že tedy ten, kdo proti násilí a surovosti vystupuje, nemůže být Hitlerovým žákem, jako lékař není žákem katovým. Nebo jsme tak daleko už došli v nepoctivosti veřejného života, že je dovoleno, aby napodobitelé a obhájci českého gestapismu, tato troska z dědictví, jež zanechal Hitler uděšenému světu, nazývali Hitlerovými žáky nikoli sebe, nýbrž ty, kdo se snaží zadržet karabáč, snášející se na záda bezbranného člověka? Je-li toto možno, do jakých nížin rozumu ještě hodláme svůj lid uvrhnout? A pokud se Lažnovských, Wernerů a Vajtaurů týká: tyto typy věru se nerodily tak, že protestovaly proti násilí a surovostem; rodily se naopak tak, že držely hubu ke všemu, co se dálo, jako to i pan poslanec činí; pro každé násilí našli omluvu, před každým karabáčem se shrbili, každou ruku políbili, každý oficielní žvást poslušně dále rozváděli a žádnou osobní odvahu neosvědčovali. Oni právě tak se chovali, jak kolínský pan poslanec dnes doporučuje chovat se všem českým lidem. Jak dlouho ještě pokvete toto řemeslo nazývat bílé černým a černé bílým? Jak dlouho ještě bude možno nejušlechtilejší české tradice vydávat za - hitlerovství?

Jestliže se u nás děly takové věci, že čeští lidé nutili syna, aby bil otce, a otce, aby bil syna, jestliže v České Kamenici dívka byla nucena, aby jedla své výkaly, a jestliže my pro to bouříme svědomí veřejnosti, tedy týž ubohý pan poslanec nevidí v tom nic jiného než "boj za panskou spravedlnost". Kdyby panskou spravedlností bylo, aby dívka výkaly nejedla, kdežto lidskou spravedlností, aby je jedla, pak ovšem bychom byli raději pro panskou spravedlnost. Ano, v jednom smyslu je třeba, abychom všichni byli pány: v tom totiž, abychom nebyli sprostí. Soucitné ženy prý utřely potřísněná ústa dívky. Kdo otře ústa pana poslance, potřísněná takovými frázemi? A kdo je schopen zarazit neupřímné počínání těch mužů, kteří všechny výplody sadismu a krutosti snaží se zahalit širokým pláštěm národní očisty? Kteří dopouštějí, aby lupič si ukryl svou kořist na oltáři vlasti a aby udavač ze soukromých pohnutek se vydával za hněv národa? Zajisté bylo třeba národní očisty po šesti letech německého panství. Avšak jestliže dívka musila jíst své výkaly, byl potom národ čistší - nebo špinavější? Je třeba jasně odpovídat: byli-li týráni lidé, kteří byli zatčeni v květnu 1945 na soukromé udání a pak propuštěni, protože se proti nim nic nenalezlo, lze to zahrnout pod pojem národní očisty? Je dovoleno trestat člověka dříve, než jeho vina byla prokázána - a jak je dovoleno ho trestat? Je u nás snad zaveden trest mučení? Řádné soudy po celé týdny projednávaly jednotlivé případy a odsuzovaly nebo osvobozovaly, podle toho, co při líčení vyšlo najevo. Avšak maličký paša v internačním táboře ihned, krátkou cestou, na první nápad odsuzoval k mučení, a sám ihned svůj rozsudek prováděl. Nic neočistili tito malí pašové a bašibozuci. Prý voláme po potrestání národní revoluce. To nebyla národní revoluce - ti lidé, kteří bojovali a po skončení nikoho netrýznili?

Pan poslanec vyslovuje názor, že na tyto události už "kdekdo zapomněl". Opravdu, většina lidí snad už zapomněla - většina těch, kterým se nic nepřihodilo. Avšak ti, kdo se tenkrát dostali pod kola: ti vskutku "stále přežvykují to, co bylo". Mnoho lidí mezi námi opravdu mužně, bez mrknutí oka snáší utrpení - cizí. Po té stránce by bylo u nás možno odhalit znamenitou sbírku mužných a ovládajících se povah. Kdekdo už také zapomněl na nouzi vdov a sirotků po obětech boje proti Němcům, kdekdo zapomněl na sliby zahraničním vojákům, a kdekdo snad také už zapomíná, jak jsme slibovali, že v ničem se nebudeme podobat krutým Němcům. Avšak krátká paměť - jaký to jest argument? Jestliže lidé na ušlechtilost zapomínají, je nutno jim ji připomínat. Připouštíme, že mezi novináři a veřejnými činiteli mohou být rozdíly a že někteří méně a někteří více jsou upomínáni na "to, co bylo". Jestliže něčí kamenné srdce je dostatečně známo, jestliže se o někom ví, že se specialisoval na výrobu výmluv, jichž každé násilí potřebuje, aby nebylo svorným úsudkem lidu odsouzeno, pak ovšem může žíti v blažené povědomosti o mnohých věcech, neboť jeho nikdo nepřijde prosit o radu a o pomoc, jemu nikdo se nejde svěřit se svým bolem. A však ti druzí, u nichž se soustřeďuje stesk trpících, ti žijí v jiné náladě: stydí se, že nemají sil, aby pomohli a odčinili křivdy, je jim lépe, že nedovedou hojit rány. Často vše, co mohou, je - pohladit. Snad i to má svou cenu.

A nyní, po této krátké šarvátce s frázemi a polemickými triky, která již stokrát se strhla a ještě nepřinesla rozhodujícího výsledku, dostáváme se k odpovědi, proč dosud píšeme o "věcech, na které kdekdo zapomněl": protože nechceme, abychom vypadali před světem jako lháři; protože nechceme, aby boj českého národa proti nacismu vypadal jako komedie, jak by jistě vyhlížel, kdybychom po porážce nacismu si osvojovali jeho kruté a hnusné methody. Český národ to myslil vážně, říkal-li, že si hnusí sám obsah nacismu. Nesmíme dovolit, aby tento čistý obraz byl zakalen počínáním některých jedinců, jimž vzkypěl jed v krvi. Národ musí se tak zřetelně, jak možno, oddělit od této neodpovědné menšiny, jaká všude se konec konců vyskytne. Není hanba, že se vyskytla; až dosud ještě každá revoluce vzbouřila hlubiny; hanba by byla, kdybychom se rozpakovali hanebné činy odsoudit. Národ nebojoval za to, aby násilí jen dostalo jinou barvu; bojoval, aby násilí nebylo. Cítíme ostych, že by nás někdo mohl nazvat podvodníky ve velké lidské a dějinné hře. Ne, my nebojovali jen proti německé barvě nacismu, my chtěli zasáhnou obsah nacismu vůbec.

Snad ti, kdo surovosti páchali, nejsou ani tak škodliví jako ti, kdo mají plno chutí je obhajovat a vymýšlet vytáčky. Neboť surovci sami nejsou více než trochou bahna, které je na dně každé společnosti. Avšak jejich obhájci téměř docílí, že zavrženíhodné jednání bude pokládáno za národní standard. Bylo by možno ihned skončit tuto kampaň, kdyby hanebnosti už nebyly obhajovány, kdyby bylo jasno, že všichni jsme se sešli v jejich odsouzení.

První věc, které národu je třeba, je duchovní pořádek a uznání, že zlo je zlem. Neodhalené, neobjasněné, omlouvané zlo je schopno plodit další zla: Ještě více než o potrestání vinníků jde o to, aby národ měl jasné představy o tom, co je hanebné. Je to více než boj proti jakýmsi Charousům: je to boj o duši národa.

Dnešek č. 10/1947 (5. 6)

Obsah čísla 5/2003

ARCHIV

Ferdinand Peroutka

Proč?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu