Dušan Havlíček

Jak nevědomý čtenář v exilu ke Cavannovi přišel

Cavanna (1923) je francouzský spisovatel italsko-francouzského původu, jeden ze zakladatelů slavného satirického časopisu Hara-Kiri (dnes Charlie-Hebdo). Napsal i čtyřdílnou románovou autobiografii, jejíž první dva díly Taliáni (1978) a Rusáci (1979) ho proslavily jako spisovatele. Jednu jeho knihu přeložil nyní pro nakladatelství Paseka náš stálý spolupracovník. Co o své zkušenosti říká? -red-

Švýcarsko nás na počátku roku 1969 přijalo s účastí a dalo nám příležitost, které jsme se dychtivě chopili. Padli jsme do laskavé léčky demokratického státu, přesněji soudržného státního konglomerátu, lidí a úřadů uctivých, srdečných a striktních zároveň. Prostě jsme vpadli někam, kam jsme celou svou historií ne úplně patřili. Poskytli nám nejprve sociální zajištění, pak práci a důstojný život občana. Nastala integrace.

Vulkán roku osmašedesátého jsem prožil v epicentru. Navždy mne to poznamenalo. Vtrhl jsem s rodinou do Ženevy a vedle pohlcujícího zaměstnání, nového, neznámého, kde jsem se musel téměř všemu učit, jsem se oddal exilové činnosti. Odměna přišla vzápětí. Úředník ministerstva vnitra mi z Prahy sdělil, že jsem byl zbaven občanství. Odtržení od domova bylo dokonáno. Nikdo k nám nesměl.

Ale jak znovu zapustit kořeny na švýcarském ostrově, dějinně zcela odlišném, kde hledat pomoc, spřízněnou duši? Někdy koncem sedmdesátých let nám přítel Michel pomáhal překládat povídky Karla Pecky, Ivy Procházkové a jiných autorů z češtiny do francouzštiny pro týdenní rozhlasové vysílání na podporu československých disidentů. A tehdy Michel našel balzám na mou poraněnou duši. "Četl jsi už Cavannu, Les Ritals?"

Les Ritals - Taliáni (1978)! Pronikal jsem svou tehdy ještě blábolivou znalostí francouzštiny do světa předválečného kluka, syna italského zedníka na předměstí Paříže, emigranta prosyceného sounáležitostí s italienitč, a matky z francouzské provincie. A zjistil jsem, že Cavanna (1923), můj vrstevník (lépe řečeno: jehož jsem náhodou též vrstevník) prožíval doteky s reálným životem paralelně a často shodně jako já ve světem zapomenutém a demokraciemi opuštěném Československu.

V chladné březnové plískanici jsem v Praze na Můstku jako šestnáctiletý kluk sledoval projíždějící německé vojenské jednotky. Rok s rokem se minul, a sedmnáctiletý François Cavanna prchá po přeplněných silnicích na jih Francie před týmiž obrněnými jednotkami, které pronikají Maginotovou linií jako máslem a vstupují do pokořené Paříže.

Ale toto líčení je už v druhé Cavannově životopisné knížce: Les Russkoffs - Rusáci (1979). Cavanna je totálně nasazen do Německa, mezi ruskými dívkami, které byly rovněž zavlečeny do Říše na práci, je i Maria, Maria Josifovna Tatarčenková. Cavanna se s ní sblíží, zamilují se, žijí spolu, ale na konci války ji ve zmatku přecházející východní fronty v Pomořansku-Meklenbursku ztratí. Tedy ztratí - v osudné chvilce, kdy odešel shánět jídlo, přijeli Rusové s kamióny a odvezli ji přes všechny její protesty s ostatními ruskými děvčaty nasazenými na práci v Německu do sběrného tábora pro navrátilce. Dlouhé, zoufalé hledání bylo bezvýsledné.

Cavannovo vyprávění mi připomnělo zkušenost z posledních dnů války v Bambergu. Pod okny naší věznice (my tenkrát, ještě dva týdny po přechodu pronikajících amerických a francouzských jednotek, zůstávali zavřeni na svých celách a hlídali nás němečtí vachmajstři, byť beze zbraní) procházeli zajatci s nápisy SU jak hrom na zádech uniforem (vynutili si otevření bran zajateckého lágru dříve než my) a posílali nám po provaze cigarety a všelijaké dobroty, které už stačili vyrabovat. Byl to tehdy nádherný poválečný zmatek, na ulicích Bambergu se američtí vojáci po celý den cvičili v nadhazování baseballových míčků a chytali je do obrovských rukavic-lapaček, někteří z nich přes zákaz bratříčkování provázeli německé matky s kočárky po ostrovním parku, posedávali jsme s německými bachaři, kteří se té funkce dočkali jen proto, že byli zraněni na frontě, někteří z našich kompliců, zvláště nepolitických, se vydali na vlastní pěst na cestu domů. Zmatek až na půdu v zemi zkypřené bombami, poseté ruinami a pohnojené lidským utrpením. Bylo mi to Cavannovo vyprávění důvěrně blízké. Od těch časů jsem četl všechno, nebo aspoň téměř všechno, co Cavanna vydal.

Kdysi v září roku 1960 začali Cavanna a Georges Bernier, alias proslulý profesor Choron, vydávat satirický časopis Hara-Kiri, kterým prošli téměř všichni významní francouzští karikaturisté - Cabu, Wolinski, Reiser, Gébé, Topor a další. Cavannova třetí životopisná knížka, Hloupý a zlomyslný (Bęte et méchant), vyprávějící o jeho začátcích kreslíře humoristy, o velkém dobrodružství časopisu Hara-Kiri a o existenčních zápasech s prudérní cenzurou, mi mimo jiné přiblížila Cavannovo pojetí humoru:

"Dítko Hara-Kiri způsobilo, tak jako Gargantua v kolébce, že rupaly plínky, že rupala kolébka, že rupaly zdi. Dítě-velikán, které jsme zrodili, se hned po narození rozběhlo rychleji než my. Velmi rychle nás změnilo, aniž bychom si to uvědomovali. V té absolutní svobodě, kterou jsme vyžadovali, aniž bychom tušili, kam nás dovede, jsme hořeli jako v čistém kyslíku.

Humor nemůže být neškodný. Humor je vždy krutý. Humor obnažuje. Humor soudí, kritizuje, odsuzuje a zabíjí. Humor nezná slitování. Ani polovičatost...

Humor je rána pěstí do huby. Narážka, ironie, příznačné francouzské darebáctví nám připadaly jako kočičí lulánky. Nic není tabu, nic není úctyhodné.

Nic není svaté. Zásada číslo jedna. Nic. Ani tvá vlastní matka, ani židovští mučedníci, dokonce ani ti, kteří chcípají hladem. Smát se všemu, všemu, krutě, jízlivě, abychom vymítali stará strašidla. Prokazujeme jim příliš velkou úctu, když k nim přistupujeme se soucitnou tváří. Právě tomu nejhoršímu se musíme vysmívat nejsilněji, právě tam, kde tě to nejvíc bolí, je nutné škrábat až do krve. Hlad, mučení, bída, vykořisťování, válka. A blbost, všeobecná svatá blbost, matka všech těchto krásných dětí."

A potom, předtím než jsem otevřel čtvrtou Cavannovu životopisnou knihu Oči by chtěly, ale žaludek nemůže (Les yeux plus grands que le ventre), jsem potkal útlou knížečku s názvem obtíženým svatostí: Les Ecritures (Bible, či snad Písmo svaté). Četl jsem Boží dobrodružství a četl jsem Ježíškova dobrodružství, chvílemi jsem se usmíval, chvílemi jsem se řehtal a občas mi i zatrnulo nad obnažujícím humorem. Vycítil jsem v něm - a myslím, že se nemýlím - dávné prameny nespoutané rozvernosti i sžiravosti z časů rabelaisovských a villonovských.

I stala se věc neslýchaná. Bezbožník a heretik jako já vzal do ruky bibli, seznamoval se se Starým i Novým zákonem, s Proroctvími, pročítal ji důkladně a podrobně. Pročítal jsem ji ve vydáním kralickém, v moderním ekumenickém, česky i francouzsky, nahlížel jsem i do koránu. A vzpomněl jsem na Těžkou Barboru V+W, na kterou mě rodiče už kdysi dávno vzali k stání, a vytanuly mi na mysl verše, kterým jsem tenkrát přikládal jiný význam než nyní, ale které nejsou o nic méně pravdivé:

Klidně seďme na židli,
čtěme bibli,
tam to všechno je.

A od té doby vím už najisto: Bůh není ten dobrotivý, milosrdný a laskavý vousáč, jak nám jej vykreslují pod klenbami kostelů, chrámů a na poutích. Bible je i krutá, Bůh je i zlý, nesmlouvavý, vyhlazující. A David? Pokud čtenář dospěje až k Druhé Samuelově, dozví se třeba, že David vyslal k Íš-bóšetovi, synu Saulovu, posly se vzkazem: "Vydej mi mou ženu Mikal, kterou jsem pravoplatně získal za sto pelištejských předkožek!?" (2S 3,14). Čím vším se v těch starozákonních časech neobchodovalo! Cavanna, jako dobře vychovaný katolický žák, znal všechno už od mládí, měl jsem co dohánět. A pustil jsem se do překládání, jen tak, abych potěšil hrst svých přátel, též heretiků.

Teď, když už bude knížka na světě, se mi do potěšení mísí i politování, že český čtenář nezná Velkého Člověka Cavannu, který při svém sršatém sarkasmu dokáže být i hluboce dojímavý a něžný (neubráním se nikdy dojetí, když pročítám vyprávění o příhodách Cavannova otce od mládí až k umírání), který je ale zároveň schopen nemilosrdné sebeironie (ach, kdyby se to sem hodilo, ocitoval bych aspoň kratičkou pasáž, jak autor přijde už ve zralém věku se svými konečníkovými problémy k proktologovi a teprve v ordinaci zjistí, že onen specializovaný lékař není lékař, ale krásná distingovaná rusovlasá lékařka, žena snů).

Maria, ruská dívka-žena, jejíž ztráta Cavannu nikdy nepřebolela, jej ještě po čtyřiceti pěti letech inspiruje, aby napsal autobiografickou fikci, tak jak se píše sci-fi (Maria). Je rok 1989 a Cavanna, kníratý vousáč, pracuje naplno, sveřepý, opovážlivý, rozněžněný, výbojný jako všichni plaší lidé, provokativní jako všichni lidé beznadějně zoufající. (Philippe Ragueneau v Le Figaro).

Cavanna není mladík, něco o tom tuším, a mohl by si dát pokoj. A vida, teď docela nedávno mu vyšla dnes již pětidílná dějinná freska z časů pádu římského impéria, konce hunských válek, tažení Gótů, Burgundů, Alamanů, nástupu Chlodvíka a vzniku francké říše Merovejců. Epopej historicky věrná, romantická. A ještě mezitím stačil vypsat obdiv francouzštině, výpověď o lásce k ní, v knížce - u nás bychom řekli zaorálkovské či eisnerovské - Má milá, pojďme podívat se (Mignonne, allons voir si la rose...).

Nevím, jestli Písmo pootevře Cavannovi škvírku do českých knihoven. Přál bych si to. Měl by v nich být.

A teď už jen několik slov na závěr:
Pokud si někdo myslí, že překládat Cavannu je snadné, mýlí se. Jeho mluva je zároveň brilantní, zapeklitá a přebohatá lidovou řečí, odkazy na specifickou dobovou zkušenost francouzské pospolitosti. Asi bych se nikdy neodvážil předložit překlad Les Ecritures, kdyby mi při odkrývání tajných zákoutí nepomohla dcera Elena. Ta holka je neocenitelná! Má vlastně dva rodné jazyky: češtinu a francouzštinu, a navíc je knihomolka. Všechny školy ve francouzštině, univerzitní stáže ve Villefranche-sur-Mer, doktorát z půdoznalství. Žije ponořena ve frankofonní oblasti na švýcarské Juře nad Neuchâtelem, obklopena třemi dětmi, o které pečuje s jejich otcem, truhlářem. Na rukopis si vždy udělala čas a poradila, kde se dalo. S účastenstvím.

Pokud si někdo myslí, že dostat knížky v Čechách do tisku a na knihkupecké pulty je snadné, mýlí se. Obcházel jsem s Písmem pražské vydavatelské podniky, až jsem dorazil do nakladatelství Paseka, které má tak dobré jméno, že mu ani nemusím dělat reklamu. Pan ředitel Vladimír Pistorius mě vyslechl pozorně, ale neřekl ani tak ani tak, třebaže jsem se mu vemlouval, že jsem jeho otce, slavného pana režiséra Luboše, znal ze studentských časů. Čas plynul. A pak se mi ozvala lektorka paní Vlasta Dufková a od té doby se ledy hnuly. A rozklenula se duha souznění nad textem. Vlasta Dufková jej znala do posledních záhybů, nějakým zvláštním smyslem - ale pravděpodobně spíše neoblomnou znalostí - vystihla místa nejistá, navrhla řešení a přiměla mě, abych překlad piloval až do naprostého vypilování. Naléhala na mě, abych se o ní nezmiňoval. Málokdy jsem byl tak neústupný, neboť jí vlastně, její pozorné péči, vděčím za to, že jsem mohl překlad odevzdat s klidným svědomím. Však jsem to taky Cavannovi napsal a teď to říkám i vám, čtenářům.

A pokud si někdo myslí, že je radost mít doma svéhlavého manžela, který co chvíli přibíhá, aby své ženě přečetl podařenou pasáž, a činí tak stále, po dlouhá léta, mrzoutsky odsekává na její zvídavé otázky, aby se vzápětí nafoukl samolibostí, když nad rukopisem utrousí pochvalu, že to není špatné... A když si muž neví rady a ona jen tak lehounce prohodí, co třeba takhle... A vida, je to přesně to, co jsem tak úporně hledal. Ta moje žena je anděl.

Dušan Havlíček

Obsah čísla 5/2003

Dušan Havlíček

Jak nevědomý čtenář v exilu ke Cavannovi přišel

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu