Jiřina Šiklová

O Deníku staré paní

Snad ani všichni ti, kteří sledují život a práci Jiřiny Šiklové dost pečlivě, neměli tušení o jejím Deníku staré paní. Také otázka, jak se podařilo roku 1986 známé aktivistce demokratické opozice vydat oficiálně knihu, se nabízí. Autorka na naše přání zavzpomínala:
Více jak deset let jsem pracovala v Thomayerově nemocnici na geriatrickém oddělení.

Doma jsem se starala o tehdy skoro devadesátiletou maminku a naši sousedku a denně jsem poslouchala stížnosti jak starých lidí, tak jejich dospělých (a také již starých) dětí na problémy soužití. Jedni i druzí často nespravedlivě obviňovali své blízké - vlastně za to, že sami si nedovedli uspořádat své vztahy a hlavně nevěděli, jak a čím naplnit poslední dekády svého života. A když jim člověk řekl přímo, v čem chybují, urazili se. Když jsem jim ale jejich vlastní chyby a zbytečná obviňování předvedla v podobě vyprávění o druhých, zasmáli se a často řekli: "Na to si musím dát pozor, abych to taky nedělala!" A totéž jsem si tehdy uvědomila i já o sobě samé. Pak budu rigidní, "tuhá", a tak musím všechny tyto chyby reflektovat, ještě dokud to vnímám a myslím si, že mne se to ještě netýká. Tak vznikl fiktivní deník, ve kterém stará paní zapisuje pozorování o dceři, synovi, vnoučatech, ale píše si sem i citáty či co má koupit, pomlouvá druhé, obviňuje vlastní děti, ale při dalším čtení si uvědomuje svoje omyly a někdy se svým přátelům i v deníku omlouvá. Touto reflexí svého vztahu k okolí postupně moudří, stárne sice dál, ale je spokojenější. A ostatní s ní také.

Přestože téma bylo zcela nepolitické a vysoce aktuální, vydat to pod vlastním jménem jsem - podobně jako tisíce dalších - nesměla. Ale mnozí odvážní lidé v tzv. strukturách či šedé zóně nám, co jsme byli na okraji společnosti, rádi i rády pomáhali. Jednou z těchto lidí byla redaktorka nakladatelství Mona Eva Králová, která riskovala a mnoha přátelům s podobným osudem vydávala s rizikem jejich články a knihy, a tím jim kromě jiného i zvyšovala životní úroveň. A druhá stejně statečná přítelkyně, psycholožka Nina Matulová, mně zase půjčila svoje jméno. A tak knížka Deník staré paní, dedikovaná Alžbětě Rudingerové, která nám zase dávala peníze pro rodiny zavřených a půjčovala byt pro konspirativní setkávání, tehdy vyšla. Říkalo se tomu psát s pokrývačem.

S rozpaky i spokojeností se dívám na nové vydání. S rozpaky proto, že sama jsem dospěla do věku, kdy dělám podobné chyby, a tak se již knížka stala návodem k jednání pro mne samotnou. S uspokojením proto, že sociálně psychické změny provázející stárnutí jsou natolik konstantní, že jsem to skoro nemusela upravovat.

Ale hlavně proto, že dnešní mladí lidé již vůbec neznají pojem psát s pokrývačem, ani nechápou, že komunistický režim pronásledoval některé autory, i když psali třeba - o změnách osobnosti ve stáří.

(Jiřina Šiklová: Deník staré paní, Kalich, Praha 2003, náklad neuveden, doporučená cena 150 Kč)

O autorce - Obsah čísla 5/2003

Jiřina Šiklová

O Deníku staré paní

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu