Roman Ludva

Filmová pouť do Krakova

V uplynulých dvou letech to na moji adresu za-znívá čím dál častěji. V situacích různých, zato údiv těch, kdo se na mě obracejí, je velmi podobný. Člověk aby si nakonec připadal méněcenný.

"Nádherný město," pokyvuje vědoucně známý. "Zajeď si tam co nejdřív, fakt. Budeš nadšený."

"Tys tam ještě nebyl?" zdvihá obočí druhý v gestu, jež lze pohodlně přeložit jako "jsi normální?".

Naposled před pár měsíci, v letním parnu u piva a hezky konkrétně. Člověk, který je na Krakov kadet, má to město rád a je tam jako doma, mě přemlouval, ať s ním jedu na pár dní. Mám vzít ženu, uděláme si výlet, autem jsme tam za pár hodin, bydlet budeme v centru hned vedle gheta, jeho krakovští známí odjeli na dovolenou a nechali mu klíče od bytu. Tak co? Dohodli jsme se, že na devadesát procent jo, zítra se mu ještě ozvu, abych to potvrdil. Zítra jsem seděl u počítače a stydlivě psal, Vašku, bohužel, nemůžu, mám cosi neodkladného, práce, znáš to, a tak dál, snad to příště konečně vyjde.

Ten samý den v podvečer jsem brousil kolem své sbírky filmů, že si něco pustím. Doma klid, děti na prázdninách, žena ještě v práci... Sophiina volba, na kazetu s tímhle filmem mi padl zrak hned na začátku. No, tohle přece ne, říkal jsem si, něco letního, hollywoodského zgruntu, ale pak bůhvíproč, opakuju - bůhvíproč, jsem se k tomuhle filmu vrátil a pustil ho. Asi sehrálo své, že román jsem nikdy nedočetl a Pakulův film nedokoukal, jiné vysvětlení nemám, nahrál jsem ho jaksi samozřejmě, když byl naposled v televizi.

A už to začalo. Růžový penzion v poválečném Brooklynu, mladý adept literatury s kufrem, za chvíli létali vzduchem miláčci a polské šiksy, kterými napřeskáčku a ode zdi ke zdi častuje Sophii její milenec, o němž se až ke konci opusu mám dovědět, že je nemocný, schizofrenie. Snad jako všichni znal jsem z doslechu zápletku příběhu, ovšem o nuancích nevěděl nic. Takže když se z vyprávění Sophie vyloupnul Krakov, pochopitelně jsem zpozorněl. Můj otec, povídá, byl vzdělaný muž, univerzitní učitel, laskavý člověk, pomáhal židům v krakovském ghetu Ovšem před závěrem filmu v klíčové retrospektivě vypráví Sophie jinak. Lhala jsem, otec byl antisemita, připravil dokonce jakýsi plán řešení židovské otázky a já mu ho přepisovala na stroji, zděšená jsem začala chodit do gheta, pak krátce pracovala v odboji, no a potom jsem se i s dětmi octla v transportu.

Když se film blížil ke klíčové scéně, byl jsem relativně klidný, protože jsem ji znal. Ale zase ty nuance. My nejsme židé, říká roztřesená Sophie esesákovi na perónu plném zbídačelých lidí. Vy jste katolička? on na to, když si všimne křížku na jejím krku. Ano, já věřím v Ježíše Krista. Opravdu? Tak nechte maličkým přijít ke mně! Vyber si. Dcera, nebo syn? Cože? Dělej, nebo si vezmu oba dva! A Sophie si vybere. Víte jak.

Když film skončil, tupě jsem civěl na běžící titulky. Tupě je to pravé slovo. A zdaleka nejen kvůli hrůze příběhu. Pořád jsem se musel vracet k tomu, co je tohle za děsivé náhody. Za okny byl horký letní večer, lidi popíjeli pivo na zahrádkách a já tupě civěl, překouřený, v sobě několik panáků vodky a čekal, až žena konečně přijde z práce domů.

"Toho Krakova je škoda," řekla, když postavila nákupní tašky na podlahu v předsíni. "Mohl to být prima výlet."

"Jo, jo," mumlal jsem.

"Tys něco pil?"

"Jenom trochu."

Hele, Vašku, příště pojedu. Teď už musím.

O autorovi - Obsah čísla 5/2003

Roman Ludva

Filmová pouť do Krakova

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu