Josef Brož

Pierre Poujade: malí proti velkým

Rebel. Zakladatel francouzského sociálního hnutí malých obchodníků a řemeslníků zemřel ve věku 82 let. Co po něm zůstalo? Dědictví svérázného populismu a jedno slovníkové heslo: poujadismus.

Říkalo se mu "papírník ze Saint-Céré" nebo také "Daňový Robin Hood". Málokdo dosáhl za svého života toho, aby se stal legendou, Pierru Poujadovi se to podařilo. Mnohem více než být skutečným aktérem - byl jím pouze v letech 1953-1956. Pierre Poujade poslední půlstoletí už opravdu nikomu nevadil. Málokdo si dnes totiž pamatuje éru jeho největší slávy. Politologové ovšem s oblibou již dlouho používají termín "poujadismus" pro tu zvláštní výbušnou směsici francouzského patriotismu, xenoxobie a antiparlamentarismu. Poujade zemřel náhle po krátké ranní procházce 27. srpna, měsíc poté, co oslavil 50. výročí založení kdysi tak slavného Svazu obrany podnikatelů a řemeslníků (UDCA). Bez Pierra Poujada by rozhodně nebyla představa o dějinách francouzských revolt kompletní. Bez Poujada by ale nebyl ničím ani poslední dědic jeho politického stylu, nepřehlédnutelný populista a zakladatel Národní fronty (FN) Jean-Marie Le Pen. Ve svém tiskovém komuniké o Poujadovi řekl: "Odešla emblematická postava třídního boje středních vrstev proti byrokracii, fiskalismu a obecně proti francouzské dekadenci, kterou zosobňovala IV. Republika."

Poujade nebyl rebel bez příčiny. Poválečná Francie padesátých let byla místem, kde dosud naplno rezonovaly temné příběhy okupace: na jedné straně tu stálo dědictví Republiky Vichy a kdysi národního hrdiny maršála Philippa Pétaina, na té druhé generála Charlese de Gaulla, který řekl to památné NE kolaboraci a přivedl Francii mezi vítězné mocnosti 2. světové války. Byla to doba destabilizovaného politického režimu IV. Republiky, kde se střídaly vlády jako počasí (vrchol Poujadovy kariéry spadá do období vzestupu a pádu čtyř premiérů a jejich vlád), bylo to období ekonomické deflace, o němž někteří v té době říkali: "Jsme v roce 1788, rok před revolucí." Životní příběh Pierra Poujada je svého druhu vyústěním této nestability, revoluční vlnou, která zvedla od živnostenských pultů a krámů polovinu země. Příklad Poujada, který řekl své malé "ne", je mikropříběhem muže, který na krátkou dobu dokázal sjednotit "malé proti velkým".

Rozzuřený papírník

Pierre Poujade se narodil 1. prosince roku 1920 v Saint-Céré (department Lot) jako nejmladší syn sedmičlenné maloburžoazní rodiny (otec architekt tíhnul k extrémní pravici, matka spíše bojovala o přežití celé rodiny v nejtěžších obdobích: mladý Poujade byl vyloučen z církevní školy, protože rodina neměla na poplatky) a do svých dvaceti let vykonával různé krátkodobé manuální práce - pracoval v docích i jako asfaltér. Angažoval se nejprve v levicové Lidové frontě Léona Bluma, později na konci 30. let jeho sympatie získalo profašistické hnutí Jacquese Doriota a mládežnické hnutí Compagnons de France (tzv. Maršálova mládež). V roku 1939 vstoupil Poujade do francouzských leteckých sil. V turbulenci času po porážce Francie na jaře roku 1940 podporoval Poujade Pétainovo úsilí vytvořit vichistický režim nezávislý na německé okupační správě, po zabrání celé Francie se v listopadu 1942 opět angažuje ve francouzském letectvu; koncem války již působí v Londýně ve službách Royal Air Force (RAF). Není bez zajímavosti, že v Poujadovu odklonu od režimu maršála Pétaina k podpoře gaullistického odboje a účasti na osvobození Francie měla rozhodující roli jeho budoucí žena, s níž se během války seznámil v nemocnici.

Čas Pierra Poujade přichází na troskách poválečné Francie. Vrací se do rodného Saint-Céré, kde otevírá malé knihkupectví-papírnictví. Odtud přezdívka "papírník". V touze po finanční nezávislosti se dá Poujade do aktivního podnikání a kromě "knih a papíru" prodává všechno možné. Brzy se dostává do finančních nesnází. V roce 1953 byl zvolen zastupitelem na místní radnici. Poujadův den D přichází v červnu téhož roku. Měl potíže s daněmi. A v tom nebyl sám. Těžkosti s placením daní, podléhajícím kontrole dosti nesympatických úředníků, povětšinou z Paříže, měl v té době kdekdo: Poujade se ale rozhodl jít o krok dál. Zorganizoval v okolí svého působiště hnutí odporu proti daňovým kontrolám, které bylo vzápětí korunováno založením Union de défense des commerçants et artisants (Svazu obrany obchodníků a řemeslníků, UDCA).

Nejprve lokální hnutí se začalo brzy šířit jako lavina po malých městech, získávalo sympatie a podporu měst větších až přerostlo do hnutí celonárodního včetně francouzského Alžírska: strhlo nejdříve malé obchodníky, nezávislé živnostníky, později vinaře a zemědělce. Po tvou letech dosáhl počet členů hnutí UDCA neuvěřitelných 800 tisíc.

Z hnutí proti placení vysokých daní se v čase UDCA proměňoval ve vlnu odporu proti novým průmyslníkům, technikům a inženýrům, obchodním trustům a všem těm "velkým proti malým". Rozzuřený papírník Pierre Poujade stanul na čele organizace, která se stala symbolem obrany hodnot oné tradiční předválečné přátelské Francie. Nutno poznamenat, že to bylo hnutí s dlouhými stíny nostalgie po velikosti, kterou země jako by ztrácela každým krokem - Vietnam, Indočína, na spadnutí válka v Alžírsku. Poujade byl představitelem Francouzů, kteří se nedokázali vyrovnat s fatální ranou modernismu. Na druhém pólu tohoto zápasu stál dynamický premiér Pierre Mendčs France, symbol republikánské vize nové Francie.

Kolonie, víno a krámky

"Francie Pierra Poujada lpěla na koloniích, červeném vínu, malých obchodech a krámcích, zatímco Francie Mendčsova pije mléko, modernizuje distribuci a dává zemi průmyslovou ambici," napsal historik Dominique Borne. První kongres UDCA se odehrál v listopadu 1954 v Alžíru, což přivedlo delegáty i k fatálnímu zdůrazňování "francouzského Alžírska" ve jménu "obrany říše". Hodnotami Poujadova hnutí, na které vždy kladl důraz, byla rodina, starost o venkov a nezanedbatelný patriotismus. V květnu 1953 padá vláda Reného Mayera, Francie zoufale hledá nového premiéra, ale "nikoho nemůže najít", jak zněl lidový popěvek té doby, rezonující s protivládním postojem poujadovského hnutí. Po 37 dnech se premiérem stává Joseph Laniel, který vládl přesně jeden rok. Po něm přichází na necelý rok Pierre Mendes France.

Hnutí je na vrcholu, vedle korporativního časopisu L'Union zahajuje vydávání nového týdeníku pro širokou čtenářskou obec s názvem Fraternité française (Francouzské bratrství). Poujade sám nakonec zakládá vlastní politickou stranu Union et Fraternité française. Mítink stíhá mítink. I přes původně ryze korporativistický charakter, který se deklaroval naprosto apoliticky, se hnutí po rozpuštění parlamentu v prosince 1955 vydává do volebního boje. Hesla Poujadova hnutí měla razanci. "Vyhoďte vyhozené!" ("Sortez les sortant!") znělo na adresu bývalých poslanců. "Jsme proti trustům bez vlasti, proti volebním trustům, proti vykořisťovatelským gangům, proti gangu velkých hyen, který jako upír vysává Francii," znělo z úst Poujadových kandidátů. Na adresu parlamentářů zazněly i ostřejší sdělení: "Pověsíme je vysoko a nakrátko, je to otázka ekonomie." Výsledek vyrazil v lednu 1956 všem dech: 2,5 miliónů Francouzů jim dalo hlas, což v přepočtu znamenalo 12 procent a 52 křesel v parlamentu. Mezi novými tvářemi, které dosud nikdo neznal, se v Národním shromáždění objevil i dosud nejmladší poslanec, nadějný předseda poujadovské mládeže - sedmadvacetiletý Jean Marie Le Pen.

Mezi novými poslanci ale Pierre Poujade chyběl. Nekandidoval, stejně jako další klíčové postavy hnutí. Tady někde začíná Poujadův pád. "Být u moci ho děsilo," napsal o něm Le Pen. "Vždycky, když jsme se pokoušeli ho do ní nastrkat, vyhnul se zodpovědnosti," doplnil. Muž, který chtěl zachránit Francii, jež "nechce umřít", ztrácel kontrolu nad velmi nestrukturovaným hnutím a vlastními poslanci, kteří sami byli nositeli mnoho osobních animozit. Vynikající rétor a populista, který dokázal rozžhavit davy "doběla", se zvolna stává politickým klaunem, jehož výroky si lidé zapisovali, ale přestali je brát příliš vážně. Někteří o něm s odstupem píší jako "fašistovi nové levice", mezi intelektuály byl každopádně nejoblíbenějším "fašistou", dá-li se tak nazvat ten "zvrácený obdiv", s jakým o něm tehdejší noviny a společenské revue (L'Esprit i L'Express) psaly. Poujade byl ve své době prodlouženým stínem třicátých let, jeho intelektuální aparát tvoří směsice představ o nezávislém živnostníkovi, pacifistická rétorika, antiparlamentarismus, patriotismus (a xenofobie, ano i antisemitismus), strach z inovací, odmítání "trustů", svérázné zaujetí různými typy komplotů. Mezi historickými referencemi, které používal najdeme zajímavou galerii postav: Johanku z Arku, Victora Huga či bojovníky od Verdunu.

Nezadržitelný pád

Přijal ho ve své době papež i generál de Gaulle. Právě generál Charles de Gaulle svým nezadržitelným nástupem na sklonku padesátých let, který se podobal vojenskému puči, převzal mnohé z lidových akcentů, které vyrostly v tomto "hnutí malých". S generálem de Gaullem ale vstoupila na scénu v roce 1958 nová - V. Republika. De Gaulle byl jako voják lépe zorganizovaný a jeho lidé si ještě dobře pamatovali disciplínu "hnutí odporu", na němž gaullismus vyrostl. Nezadržitelný pád Pierra Poujada byl dán charakterem ekonomicky nestabilní doby, politického režimu a poválečné francouzské krize identity. Poujade stál na čele protestního hnutí, které podlehlo v nerovném zápasu. "Vždycky jsem byl na straně těch malých, kteří byli tak často mláceni obuškem, oloupeni, válcováni, všech těch ponižovaných, kteří žili téměř z ničeho," řekl na podzim roku 1995.

Jeho kdysi tak slavných rétorských vystoupení ubylo. Ačkoliv stál v čele hnutí UDCA až do roku 1983, nikdy nedokázal zaujmout tolik jako v tom triumfálním období let 1953-1956. Dvakrát se pokoušel o mandát v evropských volbách - v roce 1979 na kandidátce Philippa Maluda, v roce 1984 na listině Gérarda Nicouda. Při prezidentských volbách podporoval de Gaulla v roce 1965, poté Georgese Pompidoua v roce 1969, Valéryho Giscarda d'Estaing v roce 1974, dvakrát Françoise Mitterranda (1981 a 1988), Jacquese Chiraka (pouze v roce 1995), naposledy Jean-Pierre Chevenementa, kandidáta Republikánského pólu.

Poslední období svého života se Poujade věnoval propagaci topinamburu jako alternativní energetické plodiny. V roce 1984 ho prezident Mitterrand jmenoval do ekonomického a sociálního výboru. "Nezměnil jsem zápas," řekl tehdy Poujade. "Vývoj paliv je také způsob, jakým udržet nad vodou zemědělce a živnostníky chudých regionů," připomněl. V roce 1964 založil zemědělskou výrobu s názvem "La Valée heureuse" (Šťastné údolí) a turistické centrum v La Bastide-L'Evęque, kde prožil svých posledních čtyřicet let.

Pierre Poujade je autorem autobiografie L'Histoire sans masque (Dějiny bez masky, vyd. Elytis). Zůstala po něm jeho žena Yvette Seva, dva synové a dvě dcery.

Josef Brož (1965) je novinář a publicista, absolvent Fakulty práva a politických věd Burgundské univerzity v Dijonu. Nyní spolupracuje zejména s Radio France Internationale a francouzskou sekcí Českého rozhlasu.

Obsah čísla 5/2003

Josef Brož

Pierre Poujade: malí proti velkým

Rozzuřený papírník

Kolonie, víno a krámky

Nezadržitelný pád

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu