Zdeněk Müller

Jakou chceme Unii a jakou Evropu

Rozšiřování Evropské unie o nové členské státy je pro jedny důvodem hovořit o ideálech a pro druhé o vlastních bezprostředních zájmech. Nová společná pravidla pro činnost evropských institucí se proto nerodí snadno. Pokud idea rozšiřování už nemá mnoho odpůrců a nevyvolává euroskepticismus, s návrhem evropské ústavy je to jinak. V tomto ohledu panují spíše rozpaky a chybí nadšení, které by si takový mezník ve vývoji evropského sjednocování zasloužil. Technické a procedurální detaily často zastírají otázky zásadní povahy. Co do budoucna s příslušností k odlišným národům a rozdílným identitám a jaký dlouhodobý cíl nás sjednotí? Hospodářsky se spojíme, ale národní zájmy si ponecháme? Budeme kontinentem prosperity a bezpečnosti jen pro sebe, nebo také pro ostatní svět? Evropa řeší vážný úkol své redefinice, ale jako by se příliš nesnažila hledat společný hlas, čím chce být a jakou Evropskou unii si k tomu vytvoří.

Rozpory mezi "mladou" (rozuměj dynamickou) a "starou" (statickou) Evropou, mezi "novými středoevropskými a východoevropskými demokraciemi" a "starými kontinentálními giganty" přinesl silně proamerický "dopis osmi", mimo jiné s podpisem Václava Havla, publikovaný v únoru letošního roku. Živá diskuse o postojích k řešení irácké krize a o tom, zda podpořit, nebo odmítnout válku v Iráku, Evropu rozdělila. Názorová výměna však nebyla úplně zbytečná. Ukázalo se, že ti, kdo upozorňují na potřebu zamyslet se nad hodnotami, jež jsou plodem evropské minulosti a mohou dát dnešní Evropě smysl, apelují správným směrem, i když s konkrétně doporučovaným řešením jsme nemuseli souhlasit. Spor o podíl Evropy na zajištění světové bezpečnosti, o což tak či onak vlastně počátkem roku šlo, do jisté míry navazoval na vášnivé polemiky o náboženství, které na podzim 2002 vyvolal návrh zařadit Turecko mezi možné kandidáty členství v EU. Odpůrci přijetí Turecka argumentovali také tím, že jde o muslimskou zemi. Takový názor ovšem postavil do lepšího světla naopak Poláky, kteří jsou v západní Evropě pokládáni za příkladné křesťany. Dokonce snad i Poláky povzbudil k tomu, aby dnes trvali na výslovné zmínce o "křesťanských hodnotách" jako základu evropské civilizace v textu evropské ústavy.

Pokud se rozšířil názor, že Polsko je evropštější než Turecko kvůli křesťanským hodnotám (do této linie se vpisuje i nespokojenost Lecha Wałęsy s letošním rozhodnutím udělit Nobelovu cenu míru íránské advokátce Širín Ebadíové, a nikoliv papeži Janu Pavlu II.), pak mnozí z Poláků, počínaje Adamem Michnikem a konče Czesławem Miłoszem, se považují za Evropany především proto, že přispěli k porážce komunistického bloku. Soudě alespoň podle toho, co polští intelektuálové zpravidla říkají a píší na Západě. Dokonce si o sobě myslí, že jsou evropštější než ostatní s ohledem na svoji minulost a boj proti totalitním zřízení, který vedli. S tímto přesvědčením se pak dále pojí jednak polské obavy z aliance, která se utváří mezi Francii, Německem a Putinovým Ruskem, jednak bezvýhradná polská podpora USA v otázkách mezinárodní bezpečnosti. Polsko je příkladem budoucí členské země EU, která evropskou identitu nespojuje s oslabením pout ke Spojeným státům. Odmítá volit mezi EU a USA, a přitom se už dnes vydává za daleko integrovanějšího člena EU, než je třeba Velká Británie. Takové názory a přístupy nesou ovšem další důsledky. Polsko dává přednost, podobně jako Španělsko, variantě skromné, nenáročné Evropy bez politického programu před politickou Evropou, kterou prosazuje klub velkých zemí, konkrétně francouzsko-německé jádro. Namísto v silné Evropě chtějí Poláci "žít společně v rozdílnosti", mimo jiné i proto, že si podobně jako Španělé uvědomují, že v Evropě se nacházejí uprostřed mezi velkými a malými národy a že mají své vlastní zájmy a ambice (polské zacílené na východ Evropy a do Pobaltí, španělské orientované na latinoamerický prostor).

Protiamericky nikoliv, ale jinak než proamericky

Zatímco jedna velice "evropská" země netouží po příliš těsné evropské jednotě, nejlidnatější evropské národy, Francouzi a Němci, plédují pro silnou a navenek aktivní Evropu, ačkoliv francouzsko-německá představa evropského pólu mezinárodní bezpečnosti je zatím stále více v rovině ideálu než hmatatelných praktických kroků. Narážíme tak na dva způsoby uvažování. Jeden se sice obecně dovolává evropských hodnot, ale praxi evropského sjednocování EU s těmito hodnotami příliš nespojuje. Druhý zase řadí EU k evropským výdobytkům a hodnotovým ziskům, ale naráží na to, že v praxi tato hodnota sama o sobě pomáhá jen málokdy. Co tedy dělat? Verbálně vyznávat evropské hodnoty a hlásit se k nim, ale přitom chápat EU především jako plaformu střetávání egoistických národních zájmů, anebo znovu definovat společné ideály a zájmy a dát tím EU širší orientaci jak hospodářskou, tak společenskou?

Odhodlají-li se Evropané nastoupit druhou cestou, budou muset všichni upravit svoji optiku. Jedni aby přes praktické ohledy a zájmy viděli i hodnotový svět a ideály. Druzí aby přes ideály a duchovní hodnotová měřítka uzřeli také konkrétní světovou realitu. EU se nemůže do budoucna spokojit jen s tím, co dělala doposud, totiž utvářet mír pro vymezený geografický prostor v kontextu poválečné historie, jejímž časovým mezníkem byl zprvu rok 1945 a pak rok 1989. Za dnešní situace, kdy v západní části Evropy převládá občanský pacifismus, je docela logické, že "mladá" Evropa připomíná opatrnicky naladěné Evropě vážnost a prioritu celosvětových bezpečnostních otázek. Činí tak nezřídka dosti stádně a bez nápadu, opakujíc americkou manicheistickou rétoriku Dobra a Zla, ale to nijak nesnižuje oprávněnost bezpečnostní tematiky. Nebylo by však dobré, kdyby se kvůli tomu dostávali opakovaně do sporu evropští obdivovatelé USA a stoupenci pevné Evropy, stmelené okolo jejího tvrdého jádra. Pokud by se ke globalizaci a nové americké ideologii jako faktorům oslabujícím evropské integrační úsilí přidaly spory s novými členy EU, mělo by to sebevražedné následky. Lze se takové perspektivě vyhnout? Snad. Ale předpokládá to, že Evropa objeví společně sdílené hodnoty, které jí dají v současném historickém kontextu poslání a smysl.

Půjde-li Evropa touto cestou, pak se dokáže obejít jak bez itineráře, který ještě počátkem devadesátých let ovlivňovaly reminiscence studené války, tak bez itineráře striktně procedurálního, jenž umožňuje americkým autorům (Robert Kagan, Americká síla a evropská slabost) charakterizovat Evropu jako ochablou, změkčilou oblast bez historické vize. Je ovšem třeba formulovat to, co z evropské historie má trvalou hodnotu a co může rozšířené a nové Evropské unii vrátit dlouhodobý smysl. Hodnoty zrozené a potvrzené v evropských bojích s nacismem a stalinismem vyhovovaly v době formování Unie a nepochybně mají smysl i dnes. Avšak zařadit EU do kontextu soudobé světové historie, to vyžaduje formulovat a zdůraznit jiné zásady, než jaké ztělesňuje poststudenoválečnická imperiální strategie preventivních úderů, přicházející z druhé strany Atlantiku. Při debatách o evropské ústavě by nemělo být považováno za ztrátu času hovořit o hodnotách, které vznikly v Evropě a poznamenaly její historii, jako jsou mezi jinými názorová tolerance, individuální odpovědnost, společenská stabilita a sociální jistoty, rovnoprávnost, občanská rovnost a solidarita. Je třeba vřadit EU do evropské hodnotové škály a tak odpovědět na války civilizací, identit a náboženství, které se vyhlašují z různých stran, na ideologickou a strategickou válku, která se rozběhla 11. září 2001, i na proces absurdního drobení a tříštění světa, který paradoxně produkuje globalizace.

Bránit se strachu

Zrod evropského kosmopolitismu se váže na éru náboženských válek, soudí Olivier Mongin, hlavní redaktor francouzské revue Esprit. V té době formuluje Erasmus Rotterdamský, pokládaný za jednoho z prvních evropských mírotvůrců, své osvícené názory v opozici k bojovnému Lutherovi, jak to přesvědčivě zobrazil Stefan Zweig. Eramus a Luther sice reprezentují protikladné názorové póly, ale patří k sobě a natolik se ovlivnili, že jeden bez druhého ztrácí smysl. Evropské dějiny se dají interpretovat jako pozvolná aklimatizace na násilí a střetávání identit a kultur. Tento aklimatizační proces však zdaleka nekončí v "kantovském světě trvalého míru", v němž podle amerického neokonzervativce Roberta Kagana Evropa zpohodlněla. Postup k "občanské a kosmopolitní společnosti, řízené a spravované na základě práva", jak uvádějí Ralf Dahrendorf a Timothy Garton Ash v polemice s Kaganem, nepřináší žádný rajský stav, nýbrž vždy jen nedokonalou a konfliktni společnost, jejíž předností je otevřenost. Kosmopolitismus, občanskost a otevřenost se nemohou nesnoubit s tolerancí. Sociolog Norbert Elias kdysi přišel s koncepcí "civilizování mravů" jako sebezáchovné tendence moderní společnosti. Jedná se o pozvolnou a vzestupnou cestu od pasivní tolerance k toleranci aktivní, k "antropologii", která si bere za své, že my lidé se všichni o lidskou pravdu "dělíme" a máme v ní svůj díl. Lidská pravda nepatří výlučně nikomu. Pokud toto poznání, které je výrazně evropskou hodnotou, už pro nás neplatí, pak je třeba si to co nejdříve uvědomit a raději příjmout neokonzervativní americkou ideologii.

Evropská unie je vojensky slabá a její nemohoucnost ve vojenské oblasti je, počínaje 11. zářím 2001 a válkou v Iráku konče, stále křiklavější. Upozorňují na to všichni, kteří poukazují na markantní rozdíl mezi americkou akčností a silou a Evropou, jež dokáže pouze apelovat na lidská práva. Členské země EU planě diskutují o společné obraně a společné zahraniční politice a noví Evropané z východu se právem obávají, že na zajištění bezpečnosti starého kontinentu vlastní evropské ozbrojené síly nestačí. Co na to říci? Sotva se vbrzku dočkáme evropské armády schopné odstrašovat a bránit výbuchům násilí, což se ostatně nestalo ani v době války v bývalé Jugoslávii. Namístě je proto otázka, zda si EU nemá vytknout za cíl utváření společné bezpečnostní politiky, která nebude spoléhat jen na vojenskou sílu.

Spojené státy prosazují momentálně bezpečnostní koncepci přednostně vojenskou. Evropské úvahy by se ovšem měly ubírat jiným směrem. Myslet na vlastní bezpečnost je zcela oprávněné, ale neexistuje jen jediný možný způsob, jak si ji zajistit. Bezpečnější svět může vznikat i tím, že se pěstuje a provádí rozumná celosvětová rozvojová politika, že se celosvětově zvažují a řeší otázky lidského zdraví, vzdělávání, ochrany životního prostředí, rovnoprávných a spravedlivých podmínek pro světový obchod apod. I když ekonomický rozvoj a demokracii nelze nadekretovat, neznamená to, že se nemají tím či oním způsobem povzbuzovat. V sedmnáctém století doporučoval ve své Rozpravě politické holandský filosof Spinoza spojovat bezpečnost s politickým projektem. Projekt, to je naděje, jež má smysl díky hodnotám, z nichž projekt vychází. A pak nepřipustit, aby za nás mluvil strach. "Amerika už není země statečných, je to země vystrašených," prohlásil nedávno Erazim Kohák v rozhovoru pro týdeník Ekonom. I tato aktuální osobní zkušenost českého filozofa může být pro Evropany poučná a snad i varovná.

Včerejší disidenti nám připomínají, že násilí, hrozby a války se z Evropy nevypařily zázrakem. Evropa se od nich osvobodila úsilím, odvahou a bojem lidí, kteří měli projekt a dali mu historický smysl odkazováním na dějinami prověřené evropské hodnoty. Také dnes je třeba se opřít o historicky zakotvené hodnoty a najít tak dlouhodobý smysl jak pro Evropu, tak pro EU. Otázka stojí - jakou chceme EU a jakou Evropu s její pomocí hodláme budovat? Možná že střízlivé a nepředpojaté posouzení přínosů a vkladů "mladé" a "staré" Evropy by mohlo být východiskem k hledání odpovědi. Ani jedna strana dnes totiž nenabízí dobrou odpověď.

O autorovi - Obsah čísla 5/2003

Zdeněk Müller

Jakou chceme Unii a jakou Evropu

Protiamericky nikoliv, ale jinak než proamericky

Bránit se strachu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu