Jan Novotný

Tři králové

Měli jsme za husitských válek nějakého krále? Otázka by patrně přivedla do rozpaků většinu maturantů. Nejlepší odpověď asi je: Měli i neměli, a to zrovna tři.

Před světem byl po celou tu dobu českým králem Zikmund Lucemburský, který se dal korunovat na Hradčanech v červenci 1420. Dle názoru husitských Čechů to bylo korunování "nepořádné, jalové a plané" a vypuzený Zikmund musel na své faktické nastolení čekat až do lipanské bitvy a vyslovení souhlasu s kompaktáty roku 1436. Ač se někteří husité domnívali, že svobodným lidem krále netřeba, převládl názor, že dobře vybraný král s mezinárodní prestiží by byl pro zemi ochranou. Pozornost se nejprve upřela k polskému králi Vladislavovi, který se však zdráhal korunu přijmout a odkázal Čechy na svého bratrance Alexandra Vitolda, velkoknížete litevského. Vitold našel pro svět ideové zdůvodnění: přivést Čechy k poslušnosti násilím se ukázalo jako beznadějné a on se tedy pokusí udělat to po dobrém. Pro začátek vyslal do Čech zjara 1422 svého synovce Zikmunda Korybutoviče, kterému Češi, aby jej nepletli s vyhnaným králem, začali říkat Korybut. Ten vyrazil z Krakova s výpravou, jejíž účastníci snad sami nevěděli, zda jdou české kacíře zkrotit, anebo posílit. Korybut se snažil chovat jako skutečný náměstek "požádaného krále Českého" a na města, která se podle toho k němu nechovala, zaútočil - od olomouckých hradeb odtáhl s nepořízenou, ale dobyl alespoň Uničova. Káral a varoval svými listy extrémisty na obou stranách, od pána z Rožmberka po Žižku. V Praze byl přijat celkem dobře a začal se vžívat do českých poměrů, kde se spojenectví měnívalo v nepřátelství na život a na smrt doslova ze dne na den. Do konce roku se však jeho strýcové za ústupky ze strany Zikmunda české karty vzdali a Korybuta z Čech odvolali. Asi se s nimi loučil nerad, protože je opustil až na jaře 1423. Zachoval se Žižkův dopis, v němž zřejmě s uspokojením sděluje svým věrným: "Knieže vyjelo pryč z země".

V té době Vitold napsal Čechům, že nad nimi jakožto nenapravitelnými láme hůl, zatímco Vladislav se pokoušel, ke štěstí pro naše tradice neúspěšně, zorganizovat do Čech vlastní křížovou výpravu. Místo ní se koncem června 1424 objevil před Prahou v čele své jízdy kníže Korybut, tentokrát bez požehnání strýců a s nárokem na titul "požádaného a zvoleného krále Českého". Dokázal si opět naklonit Pražany, ale méně už Tábory, a tak jeho reálná pravomoc odpovídala tak asi postavení pražského starosty. Osvědčil se ale jako vojevůdce i diplomat a začal pomýšlet na dohodu s církví, která by ho mohla učinit opravdovým králem. To v dubnu 1427 vyšlo najevo a kníže byl při vzácně nekrvavém převratu zajat, vězněn a posléze vyprovozen ze země. Zachoval si však o české věci zájem a v bojích, které přecházely i na polskou půdu, vystupoval na české straně. Zahynul roku 1435 v domácí válce.

Historikové se ve vypsání Korybutových osudů vcelku shodují. Palacký jej má za "muže dle všeho ušlechtilého", Pekař mluví o jeho "rytířské laskavosti" a Šmahel přiznává, že si "na svůj mladý věk (asi 25 let) počínal obratně a uměl se poučit z vlastních chyb". Pro toho, kdo hledá za řečí kronik a dokumentů člověka, zůstává přesto záhadou. Nakolik byl Korybut figurkou v mocenské hře, nakolik sebevědomým hráčem a nakolik mužem, který se v životě řídil idejemi a sympatiemi? Zasloužil by si hlubší pozornost historika, ale snad ještě více romanopisce, který by se odvážil překročit hranice diktované přísnou vědou. Jak by si asi poradil s Korybutem Karel Hynek Mácha a jak Václav Erben? Třeba se král-nekrál, zvaný i nezvaný host v husitských Čechách, svého básníka ještě dočká.

O autorovi - Obsah čísla 5/2003

Jan Novotný

Tři králové

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu