Olga Šulcová

Zapisovatelé malých dějin

Krkonošské chalupy jsou starosvětsky půvabné. Před jednou z nich - tou naší - stál jednoho dne cizí muž a fotografoval si ji. Nešlo o cizince. Tím fotografujícím byl rodák z blízkých Křiželic pan Jaroslav Trýzna. Má náročnou a úctyhodnou zálibu: objevuje, sbírá a zdokumentovává minulost horské vsi Bratrouchova a jejích obyvatel. K našemu setkání před třemi roky došlo v počátcích jeho sběratelské činnosti.

"Po mém soudu vede jen takovýmto prozkoumáním menšího teritoria cesta k plnému porozumění vývoje celkového," píše v předmluvě k prvnímu vydání své Knihy o Kosti v roce 1909 Josef Pekař. Sběratel J. Trýzna se právě takovouto cestou ubírá. Podobně, jako významný český historik pro svou proslulou knihu, chce i on "poznati - a to dopodrobna - lidi i poměry dávno zašlých dob".

Bratrouchov je jednou z mála trvale českých obcí v západních Krkonoších. Ves je malebně rozložena po úbočích hor do výše 835 metrů a z jejích kopců je vidět mohutný masiv Lysé hory a Kotle a na vzdáleném obzoru špička Ještědu. Jméno jí podle všeho dali v 17. století Čeští bratři. Sem do hor, tehdy těžko přístupných, prchali před pronásledováním po bitvě na Bílé hoře. Pracně vykáceli kusy lesa a zavedli si primitivní hospodářství; hlavně chov dobytka, který si přivedli z kraje. Tenkrát byly zdejší lesy ještě plné lovné zvěře a ptactva, žili tu medvědi i vlci.

Jedněmi z prvních obyvatel Bratrouchova byli bratři Votočkové. Toto příjmení tady dodnes žije. Votočkové se vyskytují snad v každém západokrkonošském údolí, podobně jako další jména z té doby - například Pacholík, Janouch, Janoušek, Kobr, Palma, Stříbrný aj.

Existence dnešních bratrouchovských chalup je doložena od roku 1650, kdy měla obec třiapadesát čísel. (Máme tedy - s číslem popisným 38 - pěkně starý barák...) Už tenkrát v nich lidé bydleli a vozili do místních hamrů dřevo a z okolních dolů rudu, takže chalupy musí být ještě starší.

Ve zdejším kraji pobýval i poslední biskup Jednoty bratrské J. A. Komenský. Jezdili za ním kazatelé z širokého okolí, byly tu modlitebny jak dřevěné, tak i pod širým nebem. "K tomu bych se také rád dostal," říká J. Trýzna. Zatím tvoří jeho sbírku originální nebo okopírované dokumenty, vztahující se k jednotlivým bratrouchovským chalupám: rodné a úmrtní listy, školní fotografie a vysvědčení, oddací listy a svatební fotky, z nichž se usmívají spanilé nevěsty v ručně háčkovaných čelenkách se závoji a svatebčané jak z Felliniho filmů. Také tu jsou záběry z ochotnických představení, účty za dodané zboží či odvedenou práci, dlužní úpisy, závěti, kupní a pojišťovací smlouvy, stížnosti okresnímu hejtmanství i vrchnosti do Prahy, dopisy, pohlednice... Už je těch památek dohromady - pečlivě roztříděných - deset tlustých alb a v bytě manželů Trýznových zabírají celou jednu polici.

Na utajování osobních dat a údajů - byť je to dnes frekventované téma - si současní majitelé bratrouchovských nemovitostí nijak nepotrpí. "Oni se nemusejí bát nebo stydět za to, jak žili," poznamenává k tomu J. Trýzna. Ochotně do jeho sbírky zapůjčují i věnují různé své fotografie a písemnosti, a k fotkám sdělují, kdo na nich je, kdy byly pořízeny a při jaké příležitosti. Také bez zábran, ba s vervou, vyprávějí ústně tradované rodinné historky, někdy i dosti pikantní. Třeba tu, jak při uzavření hospodské sázky dal chalupník Hynek Votočka do zástavy svou ženu Amálku, jak sázku prohrál a na vykoupení manželky si musel vypůjčit.

Sběratelské srdce někdy zabolí. Například nedávno, když sousedka Trýznových prodávala chalupu a předtím na dvorku spálila staré písemnosti. Byl jich plný dřevěný, kdysi vojenský kufr...

Dnešní chalupy a domky se splachovacími záchody, koupelnami, krby a několika málo osobami ve svých zdech obývaly ještě do poloviny minulého století rodiny se šesti, deseti i více dětmi, a to bez jakéhokoliv komfortu. Tísnili se v jedné nízké světnici a nouzi o místo řešili všelijak. Ženy spávaly na podlaze ve vyhloubeném místě pod jedním nebo dvěma tkalcovskými stavy, muži na podsíni s kůzlaty a teletem, a děti třeba pod vánočním stromkem, přivázaným za kmínek na hák u stropu.

"Bratrouchov má romantickou polohu a půvabné horské okolí. Ale život zde je dosti krušný. Naši obyvatelé jsou rolníci, domácí tkalci, stavební a tovární dělníci, kteří každodenně pospíchají do okolních německých továren. Domky a chalupy jsou roztroušeny po svazích a stráních daleko od sebe. V zimě jsou cesty vysoko zaváté sněhem, závěje bývají až šest metrů vysoké. Děti se cestou do školy brodí sněhem a mnoho zkusí." - Tolik dobový zápis bratrouchovského kantora Karla Štrobacha, pořízeného počátkem uplynulého století. Zkusili i tehdejší kantoři. Svou nevelkou mzdu si museli nejenom odpracovat, ale o sobotách - cestou od chalupy k chalupě - též vyinkasovat. Říkalo se tomu sobotáles a určitě i člověk bez jakékoliv fantazie si lehce domyslí, co to muselo být za protivnou štrapáci...

Někteří rodiče na zaplacení školného neměli a zůstávali učiteli dlužni. Pak to s nimi dopadlo podobně, jako v roce 1895 s baráčníkem Petrem Vránou z čp. 92 v Bratrouchově: "...neboť týž od roku 1890 ani krejcaru na sobotáles školní a obecní přirážky doposud nedal a nesčíslené upomínání jej obecním poslem zůstalo vždy bez výsledku, tímto jeho počínáním se nahromadila částka 20 zlatých a 96 krejcarů." V dopise, nadepsaném "Slavnému c. k. okresnímu hejtmanství v Jilemnici" pak "níže psaný obecní úřad v Bratrouchově" žádá o exekuci a dražbu na svršky dlužníka, "poněváč se tato částka z něho docela jinak nevydobude..." - A že nic nového pod sluncem ani v takových záležitostech, jako jsou nepovedené obecní volby, svědčí stížnost z roku 1902. Žádá se v ní zrušení těchto voleb a je pod ní podepsáno pětačtyřicet bratrouchovských chalupníků, někteří z nich pouze třemi křížky.

"Nejsem první ani poslední, kdo se chce zabývat vzpomínkami na minulost a podělit se o ně s ostatními," sděluje v místním zpravodaji Jizeranu sběratel Jaroslav Trýzna. "Připomeňme si pana učitele Karla Štrobacha, jak píše o Bratrouchovu a jeho učitelích, různá vyprávění Josefa Votočka, Oldřicha Janouška-Kabelického a jeho Vzpomínky z hor, na zajímavé zprávy od Jiřího Marholda. Moje Dějiny Bratrouchova nebudou jen soupisem domů a jejich majitelů, ale i poukazem na život zdejších lidí, jejich starosti, radosti, zlobu i pohostinnost."

Správně tušíte, že u všech těchto zapisovatelů malých dějin - jmenovaných i nejmenovaných - jde o činnost v jejich vlastní režii. Ve svém volném čase vysedávají v archivech a muzejích, navštěvují místní usedlíky i rekreanty a telefonují jim, za své si pořizují kopie fotografií a písemností. Výsledky svého zkoumání pak podle možností publikují v regionálním tisku bez jakéhokoliv honoráře. Aniž je někdo chválí či odměňuje, slouží myšlence velkého českého historika Josefa Pekaře, že je to koneckonců rodný kraj, skrze nějž se učíme milovat svou vlast. Zároveň jsou jejich poznatky dalším cenným zdrojem pro "zapisovatele velkých dějin", pokud tito nechtějí zůstat pouze u zobrazování života a skutků mocenských elit, o nichž je toho zpravidla v ústředních archivech dost.

O autorce - Obsah čísla 5/2003

Olga Šulcová

Zapisovatelé malých dějin

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu