Václav Žák

Zvláštní diskuse o Evropě

Evropská unie je plodem čtyřiceti let pozvolného vývoje. Vznikla na základě děsivých zkušeností ze dvou světových válek: principiálním cílem skrovného Společenství uhlí a oceli bylo zamezit možnosti vzniku třetí světové války. Budou-li si bývalí úhlavní nepřátelé vidět do karet a místo smrtícího boje o trhy spolupracovat, důvody ke konfliktu se omezí.

Spolupráce zakrátko přinesla ovoce. Politika založená na konsensu omezila konflikty i v domácí politice, obecně se prosadil koncept sociálního státu. Za deset let od války se v západní Evropě objevil do té doby nevídaný blahobyt. Politici, kteří začali uhlím a ocelí, se rozhodli postupovat dál. V roce 1958 se v Římě podepsaly smlouvy, jimiž vzniklo Evropské hospodářské společenství.

Už tehdy se prosadil algoritmus, který se používal po celých čtyřicet let vývoje až k současnému stavu. Stanoví se cíl, třeba odbourání cel, který lze prosadit až po létech příprav a adaptace národních ekonomik. A pak, třeba za deset let, se uzavřou příslušné smlouvy.

Úspěch opatrného přístupu vedl k tomu, že integrace nenarážela v členských zemích na výrazný politický odpor. Kromě toho hrozba ze strany východního bloku byla sama o sobě významným faktorem, který umožňoval veřejnost přesvědčovat o výhodách společného postupu.

Výhody společenství vedly k tomu, že i tak euroskeptické země jako Velká Británie se rozhodly do něho vstoupit. Když se v roce 1989 zhroutil východní blok, mělo společenství 12 členů, dvakrát tolik, kolik jich mělo na začátku. A mělo nakročeno k podstatnému prohloubení spolupráce - dovršení patnáctileté přípravy na zavedení společné měny. Měnová unie však vyžaduje podstatně hlubší provázanost základních politik státu - fiskální, monetární, sociální, ekologické atd.

To je mimořádně důležité. V době, kdy padala železná opona, bylo centrálním cílem vznikající Evropské unie dokončení procesu vzniku jednotného trhu se vším všudy - nejen volným pohybem osob, zboží či kapitálu, odbouráním cel, ale také se společnou měnou. Osvobození postkomunistických zemí rychle vedlo k formulování druhého strategického cíle: rozšíření EU na východ. Byl to ambiciózní cíl, který byl opentlen mnoha krásnými slovy o společných hodnotách, ale v základě se opíral o racionální úvahu: pásmo chudoby a nestability na hranicích Evropské unie by dlouhodobě muselo destabilizovat i členské země. Proto se Unie rozhodla rozšířit pásmo stability podstatně dál na východ.

Bohužel, tento cíl byl málo slučitelný s oním prvním: členské země potřebovaly čtyřicet let postupného vývoje, aby se dobraly k měnové unii. Přistupující země to měly zvládnout během několika let. Kladlo a klade to na ně obrovské nároky, které vyvolávají politické protireakce: snaha EU, aby kandidátské země "srovnaly krok" s členskými zeměmi, je mnohde vnímána jako arogance Bruselu.

Sledují-li se v politice málo slučitelné cíle, vždycky to skřípe. Evropská unie investovala do přípravy jednotné měny příliš mnoho, než aby projekt odložila a počkala na kandidátské země. Po vstupu do EU lze tedy očekávat, že nároky kladené Unií budou v některých zemích vytvářet politické napětí. Zejména tehdy, budou-li omezovat manévrovací prostor pro domácí politické reprezentace. Přes všechny problémy, které přinese, je však vstup v bytostném zájmu České republiky. Jiný scénář znamená podstatná ekonomická i bezpečnostní rizika.

O autorovi - Obsah čísla 5/2003

Václav Žák

Zvláštní diskuse o Evropě

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu