Antonín Rašek

Osud si někdy přivoláváme sami

Katerina Kaltsogianni je řeckého původu, ale jako potomek emigrantů byla vychována v Československu. Dětství prožila na severní Moravě v pevných rodinných vztazích, respektujících řeckou tradici a vůdčí roli otce. Životní kariéru začala jako učitelka psaní na stroji a těsnopisu. Byla natolik úspěšná, že vychovala i vítěze našich a zahraničních soutěží včetně mistrů světa. Nyní je prosperující podnikatelkou v cestovním ruchu, známá charitativní pomocí handicapovaným dětem, za což se jí dostalo řady uznání, i od prezidenta Václava Havla. Nyní se vydala na literární dráhu a mohla by se stát i úspěšnou spisovatelkou. Konečně, pokoušela se psát již dříve, a to o životě emigrantů.

Jak její román Psychopat zařadit? Je příběhem o jednom mužském druhu a o jím páchaném násilí na ženách. Autorka o tom píše až s bezmeznou otevřeností a s vysokou pravděpodobnosti na základě vlastní zkušenosti. Rozmnožuje tak typologii týraných žen. Namísto sociálně závislých, které nemají kam jít a bojí se o své děti, je hrdinka C. C. typem ženy sebevědomé, všestranně úspěšné a bohaté, která se však dostala do podobného postavení.

"Moje tělo už není otlučené. Modřiny vybledly a pak se ztratily docela. Žebra naražená od kopanců se zklidnila. Pohmožděný krk už mne také tolik nebolí... A přece ty kopance stále cítím, jako kdyby teď zaklaply dveře, jako by schodech ještě doznívaly spěšné kroky muže na útěku.

To, co se pořád nehojí je moje duše. Co bych také mohla chtít? Devět let jedů, nadávek, ponižování, slibů i urážek. Devět let bolesti a strachu. Devět let nadějí nebezpečných jako mor. Devět let polykání slov, která jsem toužila vrhnout proti němu jako Davidův kámen vystřelený na Goliáše. Slova, která dusí a která bych chtěla řvát až do ochraptění."

Jak je to vlastně možné? Její naděje byly podmíněny tím, že milenec se čestně rozvedl, čestně dodržoval dohodnuté schůzky i dojednané aktivity atd., takže byla i ochotná si ho dvakrát vzít za manžela. K vysvětlení závislosti je to málo, hrdinka se snaží nalézt další příčiny svého podmanění. Nakonec pravdu najde jen pečlivý čtenář v zasuté větě, kde už se hrdinka obrací ne k sobě, ale k týraným ženám: "Chápete, on za to nemůže, on by prostě byl lepší, kdybyste byla lepší vy."

To je ovšem asi ten největší omyl, jaký žena může vůbec udělat, myslet si, že muži s psychopatickými sklony nějak pomůže, dokáže ho změnit, což je asi stejná naivita jako chtít manželstvím vyléčit alkoholika. Skutečně sebevědomá žena skončí se svým násilnickým partnerem nejen v okamžiku, kdy na ni sáhne, ale kdy ji začíná terorizovat verbálně. Lepší je tedy ta, která podobný druh muže okamžitě opustí. A určitě v případě, když se jí stejně jako hrdince nepříliš líbí a má kam a s kým odejít.

Tím spíš překvapí, když autorka jen proto, že antihrdinou jejího smutného příběhu je voják, vyčítá už stereotypně celé armádě, že od husitských dob nebojovala. Stejně tak vyčítá-li Čechům, že se nesmějí a berou prášky na spaní, protože kdyby se Češi nesmáli, tak tu ve Střední Evropě nevydrželi. Češi dokonce ani nemají smutné písně, protože když byli smutní, radši nezpívali.

Katerina Kaltsogianni: Psychopat. Po hlavě mi nikdo skákat nebude, po těle komu dovolím. Nakladatelství Andrej Šťastný. Praha 2003. 192 stran.

Antonín Rašek

Obsah čísla 4/2003

Antonín Rašek

Osud si někdy přivoláváme sami

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu