Přemysl Blažíček

Text zavazuje

Naprostou většinu mé četby od poloviny šedesátých let tvořila filosofie. Současný dějinný, to znamená epochální čas je, jak přesvědčivě ukazují filosofové, součástí vývoje započatého přinejmenším osvícenstvím. Když se chci pokusit odhalit něco podstatnějšího v poezii Karla Tomana, v Našich Josefa Holečka, nebo v Haškově Švejkovi, jasně se mi ukazuje, co jsem cítil při četbě, totiž že to jsou mí současníci, že situace, se kterou se oni přímo či nepřímo vyrovnávali, je i naší situací. A každé skutečné umělecké dílo interpretovi vnucuje otázky, které se neomezují na naši epochu, byť sebešíře pojatou. Meze mé bezprostřední dobové situace a v jejich rámci mé osobní meze se v tom, co napíši, vždycky uplatní víc než dost i bez mého vědomí. Meze ovšem neznamenají jenom zápor, podstatně spoluutvářejí určitou perspektivu, ve které teprve se může něco ukázat; ale myslím (navzdory dnešnímu trendu), že není dobré říkat si předem: teď podám své pojetí tohoto díla. Ačkoliv je každému poctivému interpretovi jasné, že to zdaleka nedopadne, jak by si přál, přesto chce ukázat, čím je to dílo, ne prostě předvést své nápady a názory.

Z rozhovoru s Jiřím Trávníčkem (1996)

Přemysl Blažíček: Kritika a interpretace, Triáda, Praha 2002

Obsah čísla 4/2003