Štěpán Steiger

Křesťanská pravice v americké politice

Evropané obtížně chápou, co se děje. Snahy porozumět vedly posléze k závěru, že nejde ani tak o politika, který přišel ze Zapadákova, jako o psychopata, kterého žene náboženská zaslepenost.

Pohlédneme-li ovšem na lidi určující zahraniční politiku USA, není mezi nimi nikdo pobožnůstkářský - ani Dick Cheney, ani Donald Rumsfeld, ani Colin Powell nebo Paul Wolfowitz či Condoleezza Riceová, ani takový Robert Kagan nevystupují zvlášť nábožně. Pouze John Ashcroft se veřejně hlásí ke "křesťanské pravici" (Christian Right, CR), významné skupině protestantských voličů. Když Bush neváhá vyhlašovat své náboženské přesvědčení (opakovaně potvrzuje, že je "reborn Christian" - znovuzrozený křesťan, a jako jediný prezident v dějinách USA zahajuje zasedání kabinetu modlitbou), můžeme se domnívat, že slouží zmíněné voličské klientele, jíž nemálo vděčí za politický úspěch.

Víra v osobní vyvolenost a misionářský zápal hrály v dějinách Spojených států nezanedbatelnou úlohu od začátku, ale i ony prošly ve 20. století dalekosáhlou sekularizací. Formování CR a její viditelný vliv na politiku jsou však novějšího data. Demokrat Jimmy Carter byl prvním prezidentem, jenž pronikl do světa s buditelskou křesťanskou vírou, a teprve počínaje Ronaldem Reaganem nabyl vliv "křesťanské pravice" na vládu institucionální podobu. Jakého druhu byl tento vliv a kam až sahá?

Teoložka Esther Hornungová se ve své disertaci (Biblická politika. Vztah protestantského fundamentalismu k národní vnitřní politice USA v letech 1980-1996) zabývala vývojem CR až k jejímu ustavení jako politické síly během Reaganovy éry a po ní. Sama, jak píše, prošla "odyseou v různých církevních společenstvích". Na jejím konci se kriticky ptala po významu fundamentalismu v moderní společnosti. Hornungová tedy zná to, co analyzuje, nejen zvenčí.

Křesťanský fundamentalismus se formoval v polovině 70. let jako reakce na "desetiletí šoku", na zákaz modlitby a vyučování náboženství ve školách, na sexuální revoluci, legalizaci potratů, válku ve Vietnamu a Watergate. Obrazem nepřítele je tu "světský humanismus" převážně sociálně liberálních vlád. Proti tomu staví CR kánon konzervativních hodnot: rodinu, křesťanskou školu, ochranu nenarozeného života, stát silný uvnitř i navenek.

V mnoha ohledech se CR dotýká s neokonzervativním hnutím, místy je s ním dokonce totožná. Nesmíme ji ovšem zaměňovat s protestantskými církvemi jako celkem. Mnohé z nich jsou tradičně nepolitické, takže i když sdílejí hodnoty "křesťanské pravice", jen nesnadno je lze mobilizovat. V užším slova smyslu se CR skládá z řady organizací založených v letech 80. a 90. První se pojmenovaly třeba Christian Voice (Křesťanský hlas) nebo Moral Majority (Morální většina). Pokoušely se ovlivňovat voliče - zpravidla ve prospěch republikánské strany - prostřednictvím sdělovacích prostředků a hromadnými zásilkami (mailing actions). Předním reprezentantem "morální většiny" se stal např. televizní kazatel Jerry Falwell, jenž v době Reaganově nabyl značný vliv a získal dokonce přístup do Bílého domu.

Hornungová považuje za báchorku tvrzení, že to byla mobilizace křesťansko-fundamentálních voličů, jež Reaganovi umožnila vstup do Bílého domu - průzkumy ukazují, že za své vítězství vděčil Reagan ekonomice. Ostatně bilance toho, v čem CR za Reagana uspěla, je poměrně chudá. Dodatečně se o tom vyjádřil jeden z jejích představitelů: "Reagan nebyl nejlepším křesťanem, jenž kdy chodil po světě, neměli jsme však jinou volbu."

V letech po Reaganovi se CR, poznamenaná Patem Robertsonem a jeho Chritian Coalition (Křesťanskou koalicí), výrazně profesionalizovala. Za Bushe staršího získala markantní vliv na školskou politiku. Její postoje se staly pragmatičtějšími a méně fundamentalistickými. V 90. letech se etablovala jako síla, její moc je však nevyrovnaná, nelze ji srovnávat s vlivem hospodářských lobby. Může za to i skutečnost, že její síla je v hlasech voličů, mobilizovaných sdělovacími prostředky, a že uvnitř Republikánské strany nemá setrvalou podporu konzistentní skupiny.

Fundamentalističtí voliči reagují často emocionálně a dokáží "svému" kandidátovi podporu stejně rychle odepřít, jako mu ji poskytli. Proto koloval v kruzích republikánů po volbě George W. Bushe ml. výrok: "Dobrou zprávou je, že nás podporovali voliči CR. A špatnou zprávou je, že nás podporovali voliči CR." Jinými slovy: Bush vděčí těmto voličům do velké míry za svoje vítězství, stejně však by mohli přispět ke konci jeho kariéry. Tím se podstatně vysvětluje jeho rétorika.

Hornungová nevidí v CR vážné ohrožení americké demokracie. Považuje podíl fundamentalistů na politickém procesu dokonce za kladný jev. Získávají sice vliv na politiku, jejich radikálnější postoje se však v politických sporech otupují. Formování křesťanské pravice je v očích teoložky jen novou kapitolou pluralismu, charakteristického - dosud - pro americkou společnost.

Až potud Hornungová. Její závěr je optimistický jen proto, že výklad končí rokem 1996, nemohl tudíž brát v úvahu vývoj, jejž americká politika vnitřní i zahraniční nabrala v posledních dvou letech, zejména ovšem po 11. září 2001. Ten je zvlášť hmatatelný ve školské politice a omezování potratů, tedy u priorit CR, kde se tyto programové body prolínají s prioritami neokonzervativců.

Obsah čísla 4/2003

Štěpán Steiger

Křesťanská pravice v americké politice

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu