Arnošt Burget

Žena se svědomím

My, kteří jsme zdravotní stav Jiřiny Rumlové sledovali, jsme si nedělali velké naděje - a 13. srpna přišla zpráva, které jsme se obávali. Zemřela tiše ve věku 78 let v krčské Thomayerově nemocnici. Její duch zde zůstal. Zůstali zde její blízcí - manžel Jiří a děti Jan a Jakub s rodinami.

Jiřina Hrábková-Rumlová patřila k těm, kdo oslavovali vítězství nad nacismem a radovala se z nabyté svobody. Snad proto také vedla její cesta přes Stranu až k Chartě 77, později neúnavně sloužila obnově svobody a demokracie, do níž se v první Československé republice narodila. Od roku 1968 nechyběla u žádné akce, která směřovala k návratu lidských práv do naší země. Stála po boku svému muži, ať byl na vrcholu, nebo se propadl až do ruzyňské věznice.

Je obecně známo, že nemalé starosti jí dělaly i její děti. Především syn Jan, který se od dětských let bránil jakékoliv totalitě, za což platil daň (režim mu nedovolil studovat, ač splňoval vědomostní kritéria, nesplňoval však ta politická). Jiřině bylo dopřáno dočkat se chvil, kdy se jí vrátil muž z vězení rovnou na Letenskou pláň a syn se stal šéfem ministerstva, které mělo na starosti také odčinění křivd na spoluobčanech.

Do strašnického krematoria se přišli rozloučit kromě rodiny přátelé, snad především chartisté. Byl profesor František Janouch z Nadace Charty 77, Petr Uhl s manželkou Annou Šabatovou, Dana Němcová, Kamila Bendová, manželé Battěkovi, Jan Urban, Jiřina Šiklová, manželé Vaculíkovi... A také Slávka Peroutková, Pavel Pecháček, ministr kultury Pavel Dostál a další. U rakve jsme viděli věnce i kytice předsedy senátu Petra Pitharta, Rádia Svobodná Evropa či Společnosti Novinářská Cena Ferdinanda Peroutky.

S bývalou kolegyní se rozloučil Jan Petránek, který s ní začínal novinářskou kariéru v roce 1947: "Drahá Jiřino, proč jsi odešla, když jsi musela vědět, kolika lidem, těm nejbližším, ale i vzdáleným, budeš chybět - a budeš muset chybět? (...) Při posledním setkání peroutkovců na Slavíně jsi řekla na mou otázku, co je svědomí, "je to věčný disent, věčná opozice, věčné pochybování, a taky odvaha, aby se lidé dokázali oprostit od omylů a hledat další cestu". Mnohé se změnilo. Ale mnohé se musí dále měnit. Život je jako meandrující řeka - se závlahou, ale někdy i s ničivou povodní. K dokonalosti světa bude vždy daleko - a o to kritičtější musíme být. Realisticky a bez iluzí. Tak jako Ty, drahá Jiřino. Budeš nám chybět, ale budeš s námi, neboť si často připomeneme Tvé myšlenky, Tvé názory."

Smutek vyjádřil mezi prvními Václav Havel. Nechyběly ani projevy účasti ze zahraničí, od Pavla Tigrida z Paříže či od chartistů ze Slovenska.

Obsah čísla 4/2003

Arnošt Burget

Žena se svědomím

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu