Tomáš Tichák

Pravda o psech

Podle Stephena Budianského, autora knihy Pravda o psech, jsou nejlepší přátelé člověka ve skutečnosti rafinovanými parazity, již se do přízně svých lidských pánů vetřeli tím, že se naučili dokonale roli roztomilých dětinů. Intuitivně totiž poznali, čím lidské srdce nejvíc obměkčit, ba dokonce jak vyvolat iluzi o své nezměrné užitečnosti, s jediným cílem: zajistit si bezpracnou obživu a trvalý blahobyt. Předběhli tak o desítky tisíc let komerční televizní stanice, které se dnes s použitím nejmodernějších výdobytků vědecko-technické revoluce snaží o totéž.

Napadlo mne to, když se roztomilý pejsek, kterého jsem venčil, zle rozštěkal na skupinku hochů a dívek na zšeřelém náměstí. Mládež se pošťuchovala a psí krasavec, vyšlechtěný údajně již za časů Ludvíka XVI., se, jak je jeho zvykem, rozdurdil. Že jej znervózňuje jakýkoli společenský neklid, si vysvětluji geneticky zakódovaným traumatem z útoku na Bastilu. Ještě spíš ale štěká proto, aby udržoval povědomí o svých obranných schopnostech, a tedy o vlastní nepostradatelnosti. Moc se mu to sice nedaří, neboť se při každém protiútoku k smrti vyděsí, ale to jeho plány nijak nezkříží, protože hned sáhne k metodě ještě účinnější - smutnému pohledu bezbranného neviňátka. Tomu už podlehne každý.

Od té doby, co chodím po ulici se psem, změnila se rovina mých společenských kontaktů. Ostatní lidé se psy, dříve jaksi odměření, mne s otevřenou náručí přijali mezi sebe a začali se se mnou dělit o nejdůvěrnější informace o zdraví, metabolismu, sexuálním životě, vrtoších a veselých kouscích svých společníků. I v tom je jistá analogie: také bulvární média slaví u publika úspěch s týmiž pikantnostmi ze života slavných. Ale je to vůbec možné, aby prosté němé tváře byly takovými manipulátory a navíc vizionáři?

Pohlédl jsem zkoumavě do té své - jak pošetilé! Pochopila to jako výzvu k vrcholnému projevu bezmezné oddanosti, vrhla se na mne a začala mi lízat ruku. I zavilý stoupenec spikleneckých teorií by musel zakolísat před tou rafinovaností.

Mezitím se z místa, kde stála skupinka mladých, ozvala tupá rána a pak výkřik. V dálce jsem zahlédl ženskou postavu klečící na chodníku, z ostatních už jen prchající stíny. "Cos mu udělal? Teď jsi spokojený?" křičela dívka do tmy. A pak ještě hlasitěji: "Proboha, on se nehýbe, je tady krev!" Teprve teď jsem rozeznal tělo na chodníku. Nějací lidé volali sanitku. Každá podobnost někde končí, psům pro jejich třebas i sobecké záměry stačí uspokojovat mateřský či otcovský lidský pud, temné pudy nechávají stranou. Proto je ani nevyvolávají. A zájem o detaily ze psího života nerelativizuje hodnoty, protože, třebas dětinský, je přirozený, na rozdíl od starosti o slavné z televize, kteří jsou na obrazovce jen proto, že jsou slavní. Padouch a hrdina, všichni jedna rodina.

Po návratu jsem se ze zpráv dověděl, co se toho dne stalo ve stockholmském nákupním středisku. A pak jako častokrát o atentátech v Izraeli, Iráku. Kdyby byl útočník z olomouckého Horního náměstí teroristou, mohl si i on dopřát svých několika okamžiků slávy. Jako by se s příchodem podzimu svět zvrtl k horšímu, jako by se s ochlazením zhmotnili všichni běsi z prázdninových televizních thrillerů.

Když jsem šel naposledy o půlnoci vyvenčit psíka, vrhl se na něj kokršpaněl od sousedů, jeho úhlavní nepřítel na život a na smrt. Strhl jsem ze sebe bundu, přehodil ji přes běsnící šelmy a s odkazem dvora Ludvíka XVI. v náručí prchl do průchodu. Možná jsem mu tím zachránil život. Jenže: jaká je vlastně pravda o psech?

O autorovi - Obsah čísla 4/2003

Tomáš Tichák

Pravda o psech

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu