Tomáš Šulák

Změnami volebních pravidel posílit význam voliče

V roce volebního vydechnutí je více než jindy čas zamyslet se hlouběji nad volebními pravidly. Ve volebním roce se z různých důvodů k takové debatě ani pořádně nedostaneme, zejména proto, že každý nápad na možnou změnu či úpravu vyvolá politicky (tj. volebně) motivovanou protireakci mezistranické konkurence. A v roce 2004 nás čekají přinejmenším volby krajské, senátní, poprvé také volby do Evropského parlamentu.

Snad nejvíce toho bylo v několika posledních letech publikováno o změně volebního systému do Poslanecké sněmovny, navrhované smluvně opozičním tandemem ODS a ČSSD (35 obvodů - Imperialiho metoda), kterou po protlačení sněmovnou a s odřenýma ušima i Senátem musel odmítnout až Ústavní soud. Hodně slov se vyřklo a napsalo také o možnosti zavedení přímé volby prezidenta. Po zvolení hlavy státu však (i přes vládní návrh zaslaný do sněmovny) úvahy spíše utichly. Hladinu veřejného mínění rozčeřil i návrh lidoveckého poslance Tomáše Kvapila na "rodinné volební právo", tzn. aby rodiny získaly více voličských hlasů i za své nezletilé děti.

Zatímco Imperialiho systém se snad definitivně vrátil do sféry politologických teorií a přímá volba prezidenta byla na delší dobu odložena, Kvapilův návrh tak zcela mimo hru není. Vedle úvah o mechanismech důležitých pro volební tvorbu politické reprezentace je však třeba myslet i na posílení vlivu a zodpovědnosti voliče. Zejména k tomu by mohli politici, kteří mají vliv na změnu volebních pravidel, a mediální opinionmakeři přihlížet. Skupina občanů, která chodí k volbám, se neustále kvůli stále chatrnější stranické nabídce zmenšuje, je tudíž žádoucí uvažovat nejen o zlepšení nabídky, ale také o metodách zachycení zbytečně ztracených hlasů.

1. Elektronické volební karty

Mnozí lidé často cestují nebo pracují na druhém konci republiky a necítí potřebu vyřizovat si volební průkazy, aby mohli volit jinde. Podle odhadů průzkumů a podle sociologů se jedná až o deset procent lidí. Jeví se proto jako velmi žádoucí zavést elektronické volební karty (podobně jako bankovní karty), které by umožnily hlasovat v případě poslaneckých i senátních voleb kdekoliv. (Volič z Olomouce může mít klidně senátora v Pardubicích, když například politik z Prahy kandiduje ve Znojmě. Stejně tak může volič hlasovat pro poslanecké kandidáty jiného kraje, neboť v poslaneckých volbách jde hlavně o volbu strany.) V případě krajských voleb by mohl volič hlasovat kdekoliv v regionu, v němž bydlí. Volební karty by díky moderní technologii zaručily jen jediné hlasování a investice do jejich snímačů by se určitě vyplatila, neboť volby se konají a budou konat velmi často.

2. Snížení věku voličů

Druhou možností, jak rozšířit všeobecné volební právo, je snížit věkovou hranici voličů na patnáct (čtrnáct) let. Když mohou být nezletilí v patnácti trestně stíháni, měli by mít i volební právo a je s podivem, že s podobným návrhem ještě nikdo nepřišel. Skupina voličů mezi 14 až 18 lety by mohla navíc představovat silný mobilizační prvek vůči skupinám oprávněných nevoličů.

3. Volební věrnost

Skupinu pravidelných voličů lze posílit i tím, že budou mít možnost využít v poslaneckých či krajských volbách více hlasů za "volební věrnost". Pokud se někdo zúčastní všech typů voleb (obecních, krajských, senátních), a má tudíž zájem na správě demokratického státu, mohl by v případě voleb poslanců disponovat třeba dvěma hlasy. (Tento prvek by mohl být náležitě odstupňován pro všechny druhy hlasování.) Zajisté je tato možnost velmi diskutabilní, ale za promyšlení stojí, možná také v kombinaci s "rodinnými hlasy", i když by se jí narušil princip "rovného" volebního práva. Pro zatraktivnění volebního práva je nutné hledat nové cesty, i když mohou připomínat návrat ke kurijnímu systému (kdy se volilo podle příslušnosti k majetkovým či sociálním skupinám).

4. Všeobecné primárky

Nejvážnějším úskalím a omezením volebního práva (či jeho efektu) je ovšem ve všech typech voleb kromě senátních sestavování kandidátek podle stranického pořadí. Před volbami je jasné, že špičky kandidátek parlamentních stran budou zvoleny, a ve volbách se pak hraje jen o to, zda čtverka ODS získá mandát na úkor pátého socialisty, nebo třetího komunisty. O takto sestavených kandidátkách rozhodují jen úzké stranické kamarily. Strany totiž povětšinou čítají v okrese stovku členů, v kraji necelou tisícovku, na volební sněm přijede pětina delegátů a z ní polovina přehlasuje druhou. Voliči by proto měli mít možnost ze zákona (!) promluvit také do sestavování kandidátek jednotlivých stran, když se zaregistrují v jejích primárkách a na vymezených místech pak spolurozhodnout o pořadí. Volič by měl mít možnost učinit tak u více stran. Výběr kandidátů i jejich volební souboj by tak získal na atraktivitě a především vedl k větší otevřenosti politiky. (Více na toto téma např. Jan Outlý: Strany a stát, volby a finance, Periplum Olomouc, 2003)

5. Účast ve více komunálních volbách

Zatímco v případě sněmovních, senátních, krajských či evropských voleb by měl každý volič logicky hlasovat jen pro jedno zastupitelstvo (ale díky elektronickým volebním kartám na kterémkoliv místě), v případě voleb komunálních je na místě úvaha, zda by jeden volič neměl mít možnost hlasovat i ve více obcích. Pokud totiž například bydlí na vesnici (v níž volí), ve městě, ve kterém pracuje, tráví většinu času a na jehož chodu se nějak podílí, volit nemůže. Každému voliči by mělo být umožněno hlasovat a volit zastupitele v místech svého bydliště a pracoviště, ale i v místě svého správního centra (malý okres), jehož úřady spolurozhodují i o událostech v jeho bydlišti. Tento systém by samozřejmě musel mít svá pravidla. Každý volič by musel doložit, kde pracuje, aby po kraji nebrázdily skupinky kočujících nájemných voličů.

6. Volby v mikroregionech (malých okresech)

Dnešní typy voleb (poslanecké, senátní, krajské, komunální + obvodní) se rozšíří se vstupem do EU také o volby europoslanců. Nezbytným se ovšem jeví také vytvoření volené správy na úrovni mezi obcí a krajem pro nové správní obvody (205 v zemi), které nahradily okresy. Nyní je totiž nepřirozené, že jedna samospráva města je nadřazena nad několika obecními. Tento vztah lze zajisté upravit i nepřímou delegací zástupců malého okresu z řad starostů nebo vesnických zastupitelů, ale podíl voličů i na mikroregionální správě bude zhodnocen nejlépe novým typem voleb.

7. Úprava senátních obvodů

Další nutnou změnou volebních pravidel je uzpůsobení hranic senátních volebních obvodů hranicím krajů. Zatím totiž obvody tyto hranice zcela nepřirozeně přesahují. Ovšem ještě elegantnějším řešením je zrušit 81 obvodů a místo nich vytvořil 27, v nichž by se po dvou letech střídali vždy tři zástupci. Nyní je totiž problém v tom, že se senátních voleb účastní jen občané na třetině území, zatímco ostatní své senátory nevolí. Sedmadvacet obvodů při kontinuálním zachování složení Senátu by znamenalo, že senátní volby budou událostí pro všechny obyvatele nejednou.

O autorovi - Obsah čísla 4/2003

Tomáš Šulák

Změnami volebních pravidel posílit význam voliče

1. Elektronické volební karty

2. Snížení věku voličů

3. Volební věrnost

4. Všeobecné primárky

5. Účast ve více komunálních volbách

6. Volby v mikroregionech (malých okresech)

7. Úprava senátních obvodů

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu