A. J. Liehm

Zas jedno léto

Měli jsme skutečně pěkné léto? Otázka, která má v české literatuře inspiraci vlastně už skoro podvědomou. Jistě, když se to srovná s loňskými povodněmi, ale zas bylo sucha a stupňů na teploměru přece jen trochu moc. Přitom to bylo u nás lepší než třeba ve Francii, kde vlna veder přesáhla paměť století (u nás se loni říkalo stoletá voda) a zabila na 10 000 lidí, většinou ve věku, jaký byl před sto lety zvláštnost a dnes nikoho neudivuje. Dost se s ním však nepočítá (snad jen když jde o reformu penzí a zdravotního pojištění) a osmdesátiletí dědečkové a babičky mřou jako mouchy na nedostatek veřejné péče o staré lidi (a ještě) i od naší vlastní starosti o ně. Pokud zrovna nejsou blízcí příbuzní. Takhle umřela i Marcelle. Znali jsme ji přes třicet let, bydlela na stejné chodbě, nechyběla, kdykoli jí bylo zapotřebí, až ji toho 11. srpna našli v noci ležet před koupelnou s hypotermií hodně přes 40 o. Udělali jsme všechno, co bylo možné, aby se to nestalo? My, lidé kolem? Nepřestávám na to myslet. A na to, jak mi bylo dobře u srdce, když mi zrovna před rokem mé vnučky vysvětlily, že nejsou na telefonu, protože od rána do noci pomáhají při povodních.

Nebyly ovšem jen katastrofy a smutné zprávy. V červnových Literárních novinách uveřejnil brněnský historik Josef Válka pozoruhodný článek o bezmála patnáctimilionové normalizační šedé zóně, jaký jsme za posledních třináct let nečetli. Blíží se snad skutečně konec období restaurace? Přestaneme si lhát do kapsy a začneme nazývat věci jejich jménem? Řeknete, že jeden článek nedělá ani jaro ani cokoli podobného. Jenže zanedlouho vyšla v Hospodářských novinách nečekaná úvaha o Havlově prezidentství od jeho někdejšího blízkého spolupracovníka Jiřího Pehe. Je jistě víc než pravděpodobné, že v záplavě prakticky monopolního novinového a televizního bulváru prošly ty články bez většího ohlasu. Ale byly napsány, vyšly a jejich autoři si neřekli - jak mi tak často říkají mnozí, kteří si myslí to co já - že to stejně nemá smysl a ani by to nikdo neuveřejnil. Quod erat demonstrandum. A vůbec si nemyslím, že zůstane při tom. Často stačí jeden impuls, jehož se kdosi odváží.

V Uherském Hradišti jsem zase viděl nový český film Nuda v Brně. V létě, které je přece létem Pupenda, najednou film, který připomene, co se u nás kdysi umělo. Přitom debut nefilmaře, divadelního režiséra Vladimíra Morávka, s nímž už dlouho vedu v hlavě spor o jeho estetiku. On však zřejmě nemyslí na náš současný filmový trh a nemysleli na něj zřejmě ani ti, kteří mu v České televizi pomohli. Budiž jim za to chvála a jen tak dál.

Abych nezapomněl: velkou část léta jsem strávil nad tisícistránkovým románem Harmonia Caelestis, jakousi románovou, velice postmoderně neučesanou kronikou rodu svého autora, znamenitého maďarského spisovatele Pétera Esterházyho. Toho rodu, kterému, jak se říkávalo, patřilo až do druhé světové války půl Maďarska, a možná víc. Zaujal mě však nejen jako literatura, ale i jako důležitý příspěvek k lepšímu pochopení i toho (a to jsem si myslel, že to už všechno chápu), co je střední Evropa, bývalá monarchie a její komponenty. "Co jsou vlastně Češi?" ptá se autorův dědeček. "Každý Maďar za to může, že je Maďar," praví Švejk. Oba mají ze svého pohledu pravdu, a mezi nimi zeje tisíciletá propast.

Nějak takové bylo tedy to léto.

O autorovi - Obsah čísla 4/2003

A. J. Liehm

Zas jedno léto

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu