Plamen 12/1960

Pocta z Hanopisu

Novinářská práce bývá marnost nad marnost. O předvídání budoucnosti škoda mluvit. Ale z toho článku v Plameni učinila historie poctu tomu, kdo měl být zesměšněn. -red-

Pavel Tigrid si musí nějak zasloužit tvrdý chleba a občas nějaký biftek, který na něj zbude z těch mnoha miliónů dolarů, věnovaných každý rok americkou vládou na "osvobození" východní Evropy. Vydal teď pod názvem "Marx na Hradčanech. Pokus o pohled na československou otázku deset let po únoru" stodvacetistránkovou knížku, která je sérií jeho sebraných a zpracovaných článků, vyšlých v emigrantském časopise Svědectví. Je to čtení dosti zdlouhavé, ale místy dost zábavné; nejlepší bude, když to posoudíte sami. Autor dostane od svých chlebodárců prémii za to, že si ho u nás aspoň někdo všimne; přejme mu ji, třeba zase brzy něco napíše, čím nás pobaví.

Jak vyplývá z celého toho dlouhého čtení, Pavel Tigrid je vlastně komunista a málem za to trpí od svých "nesmiřitelných" kolegů v exilu. A proto ho mrzí, že my tady děláme při budování socialismu chyby. K těm chybám by nemuselo docházet, kdybychom dali na něho a na jeho rady. On se sice ještě před nedávnem mýlil; počítal s válkou mezi Západem a Východem a věřil, že tato válka přinese osvobození od komunismu těm, kdo ji přežijí. Ale protože válka nepřichází, Pavel Tigrid se přerodil a stal se odborníkem na socialismus a komunismus. Dá-li se počítat aspoň s dvaceti lety míru, říká, musíme si u nás sami pomoci od vlády lidí, kteří dělají socialismus tak špatně, že se to slušným lidem na Západě nelíbí.

A jak si máme pomáhat k lepšímu socialismu? Nejlíp by bylo, kdybychom k tomu pustili samotného Pavla Tigrida, ten by nám ukázal, jak se buduje. Ale protože s touto eventualitou Tigrid ve své skromnosti zatím nepočítá, dává nám pouze instrukce, a to takovéhle:

"Posledních deset let ve světě i u nás zdá se naznačovat, že jediná politicky reálná naděje československého lidu... je v liberalizaci uvnitř KSČ, ve změně v jejím vedení, v jejích klíčových postaveních. Bezprostřední budoucnost československého lidu je úzce spojena s tím, zda se revizionistickým silám podaří pronikat hlouběji a šířeji do orgánů strany, masových organizací, odborových a mládežnických svazů a nakonec i do sídla moci ve státě, do vedení KSČ... Každá funkce v rukou revizionisty je další zbraní v úsilí o nápravu, další baštou na dosud panenské a neprozkoumané půdě vlastního, národního a socialistického úsilí." (podtrhl P. T.)

Nuže, tady je recept, jak dělat socialismus a komunismus - rozuměj vlastní a národní - aby se líbil Tigridovi a jeho chlebodárcům: postupná liberalizace a revizionismus. Jinými slovy to znamená: když se nepodařilo a nepodaří odstranit socialismus jeho odpůrcům zvenčí ani uvnitř, ať si ho odbourají komunisté sami. On ovšem Pavel Tigrid moc nevěří, že by někdo jeho rad uposlechl, protože vláda si český a slovenský národ "koupila za bůček, za ledničky a za auta". Nebylo lepších šancí, kdy se mohl "lid pokusit o změnu svého bezprostředního osudu", kdy "v Československu lid, dělnictvo, armáda, odbory, mocechtiví, ctižádostiví či reformám oddaní soudruzi ve špičkových postaveních mohli provést svou revoluci...", než v začátcích maďarské kontrarevoluce. Tehdy čekal celý svět a hlavně emigranti, jak se u nás lid zachová. Ale v den 31. října 1956, v den, který byl podle Tigrida nejpříhodnější pro "nástup lidu" proti vedení strany, "sešlo se tři a a půl tisíce lidí na bratislavském stadiónu nedaleko maďarských hranic a sledovalo s napětím hokejový zápas Spartak Královo Pole - Slovan Bratislava. Týž den se sešlo 20 000 diváků na stadiónu Spartaku v Praze a fandilo domácím ve fotbalovém zápase se Slovanem Bratislava; ve Vítkovicích... 4000 diváků... v Brně 4000 diváků..." A do Sazky si v týdnu, kdy měli emigranti sbalené kufry a čekali, že jim náš lid otevře brány do vlasti, "vsadilo obvyklých 1 049 450 sázkařů" a na emigranty a jejich "svobodu" si nevsadil ani jediný.

Zaslouží si vůbec takovýhle národ, který "slepě věří svým vůdcům a své straně", aby se o něj staral ušlechtilý duch Pavla Tigrida? Nezaslouží, a nedivme se Tigridovi, že českým a slovenským lidem občas opovrhuje. Už byl tolikrát zklamán ve svých nadějích, naposledy v šestapadesátém roce studenty, spisovateli, intelektuály i dělnictvem, že je nám ho až líto. On by s tím osvobozováním už dávno přestal, ale není to možné. Je to jeho kšeft a dostává za to dolary. Je to těžký úděl být jenom emigrantem a nedostávat zvláštní podporu z dolarových fondů. Tigrid o tom cituje slova jiného emigranta, Jana M. Kolára: ... "Musil bys vidět ty schůze uprchlických hodnostářů, jejichž manželky zatím kdesi drhly cizí kuchyně, kteří si svou bídu vynahrazovali obřadností "pánů předsedů" a "pánů ministrů"; přál bych ti zažít valné hromady v kavárenských rozích, kde se rozhodovalo o státu bez státu a o vojsku bez vojska - zatím co číšníci napjatě vyčkávali, budou-li páni poslanci také platit svou limonádu..."

Není divu, že Pavel Tigrid někdy propadá malomyslnosti, když vidí, že u nás nikdo nevěnuje pozornost jeho spásným slovům, když se ho zříkají dokonce i jeho někdejší přátelé ve vlasti, Píše o tom: "Náhle se mi zdálo, že osud exulanta je také částí národního osudu - možná nedůstojnou, možná pitvornou, pokřivenou ponížením, nedůležitou, ale přece jen částí, již nelze zcela opomenout." Ale tady, ať nám to Tigrid promine, musíme s ním polemizovat. Emigranti jsou opravdu nedůstojní, pitvorní, pokřivení ponížením a nedůležití, a právě proto je lze úplně opomenout. Bere je někdo vážně? Už ani jejich patroni nikoliv. Našim lidem je docela jedno, jestli je nějaký Pavel Tigrid "gradualista" či "nesmiřitelný", jestli nás chce "osvobodit" najednou či po kouskách, jestli je pro zničení komunismu nebo jen pro jeho "přestavbu", Pavel Tigrid to dobře ví a je mu z toho smutno.

Nedivíme se mu.

-al

Obsah čísla 4/2003

ARCHIV

Plamen 12/1960

Pocta z Hanopisu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu