Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 4 > Literatura > Petr Pazdera Payne: Událost roku

Petr Pazdera Payne

Událost roku

Petr Pazdera Payne Petr Pazdera Payne

Skrytou událostí roku 1995 byl příjezd Viktora Kulganka do Prahy. Byla to událost, ač ji zpozorovalo jen několik opilců v restaurantu U Kalicha. Šlo o turisty především německé národnosti, jimž přítomnost bývalého občana bývalého Sovětského svazu, mluvícího nepatrně česky a ještě méně německy, nic, ale vůbec nic neříkala.

Viktor vystoupil na hlavním nádraží a nezajímal se o kolorit, znovu a znovu neúnavně navozovaný rozpravami a rozepřemi nádražních povalečů. Jsou v tomto oboru svědomití jako lidé v jakémkoli jiném zaměstnání. Ba co víc, jejich pracovní den překračuje zákonem stanovenou pracovní dobu. Tak jsem přijel na "rodinu", řekl si Kulganek napůl česky a napůl rusky, přičemž rodina znamená vlast. Nechtěně kopl na cestě parčíkem do nějakého šroubku či matičky a instinktivně se sehnul. Byl to starý pud šetřivosti; nedostatek přikazoval sbírat ze země zrezivělé součástky a spojovací materiál. Našel malou křídlovou matičku. Mohla by se hodit do "mašiny", až bude nějakou mít, mínil a hodil ji do kapsy starého, ale dobrého saka po otci. A taky se podívám do Karlsbadu, zašeptal si ještě pod knírkem.

Došel Opletalovou až na Václavské náměstí, ale nepochopil, že ta dlouhá ulice se nazývá náměstím, ba dokonce si ani nevšiml sochy sv. Václava, neboť jeho pozornost zaujaly pestré světelné reklamy a billboardy. Něco podobného, dokonce i reklamy na stejné výrobky viděl už v Moskvě, kde vyřizoval papíry na velvyslanectví. Jenomže tam to bylo v azbuce, tady v latince. Napadlo ho, co si myslíval jako chlapec: naučím se latinku a budu rozumět jazyku Západu. A tady jako by to trochu platilo. Snad se v něm ozval český původ.

Přijel jsem na "rodinu". Vrátil jsem se. Tak mě tu máte. Co jsme si, to jsme si.

Přešel tedy tu velkou ulici, spatřil otáčející se reklamu na "mašinu" Škoda a pokračoval dál.

Zabrousil do pasáže se zrcadly a skly, uviděl sama sebe v odraze a usmál se na sebe: Ahoj, Viktore. Vrátil ses domů. Potkals sám sebe, stalo se něco podstatného, "mirová" událost.

Jako by tu už jednou byl. A on Prahu už jednou opravdu navštívil! O to podivnější je, že se nerozpomněl na Václaváku. Vždyť tehdy patřil na sochu Václava, hleděl ne světci, ale koni zpříma do očí. Viktor tu epizodu vytěsnil. Zapřel ji před úřady, když se ptali v dotazníku na dřívější pobyt v Čechoslovakii. Dnes je jen Čechia a taky neexistuje žádný Sovětský svaz, úředně tu tedy nebyl. Takhle si to odvysvětlil. Zatím také nerozpoznal žádné místo. Nic mu nebylo povědomé. Hledal jenom hostinec U Kalicha, protože četl Švejka.

A pak se rozpomněl! Jako blesk z nebe to přišlo v nějaké Žitné ulici, tam kde domy najednou vystupují uprostřed bloku a vytváří tak "ugol", kout; chodník se nápadně zužuje předkusem činžáku. Tady v tomhle koutě jsem se tehdy musel vyčůrat, sestoupil jsem z tanku, byla už skoro noc, lidí málo, zatímco přes den mnoho nadávek, jenom jednou jsem zaslechl "prase!" Vidím, slyším to jako dnes.

Obechcal si ten roh jako "sabaka". Označkoval si místo - a "věrnul" se. Pražský veterán! Zastyděl se za vulgární myšlenky. Byl to instinkt, jako s tou křídlovou matkou, ale i za instinkty je třeba se někdy stydět. Vždyť nejsem Rus, aspoň zpoloviny ne, já jsem tu doma poprávu... Můj děd byl Čech, legionář, který se zapomněl na Sibiři, když ji osvobozoval od Revoluce. Škoda, že tak brzy zemřel, že mě nestačil naučit česky. No a pak jsem zas přijel já osvobodit tuhle zem od domnělé kontrarevoluce. Pořád někdo někoho osvobozuje. A jsem tu dnes opět po bezmála třiceti letech.

"Ich bin frei," vysvětloval svůj stav mírně opilý muž německým hostům ve Švejkově restauraci v ulici Na Bojišti.

Petr Pazdera Payne (1960) vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. V roce 1997 založil nakladatelství Medard. V posledních době se věnuje literární tvorbě. Vydal: Nečekaný čekaný (1999), Kol dějů (2001), Zvěsti (2002), Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský (sbírka kázání, 2002), Dramolety (2002), Lyonský omnibus (2003).

Obsah čísla 4/2003


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.