Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 4 > Literatura > Poezie v překladech Josefa Sedláka
Již probouzí se háje
a končí zimní sen,
sníh kolem křížů taje
na drnu rozmoklém.
Rozmrzlé hnáty v zemi
už kopou ze spaní.
Nad hřbitov probuzený
se luna naklání.
Smrťáci lezou z hlíny, z těch těsných vlhkých jam, všude se hemží stíny pánů a rovněž dam.
Pánové se vždy znova
galantně uklání,
šeptají horká slova
zoufalých vyznání.
Haraší suché kosti
a klapou čelisti
těch oklamaných hostí
v alejích bez listí.
A jak v zakletém lese
v ten chmurný noční čas
se ze všech konců nese
lítostiplný hlas.
"Promiňte, madam milá,
má láska krutý hlad.
Leč běda, těla shnila,
není čím milovat."
* * *
Když padne mráz a sněží,
vyrazím bez dechu;
jak štvané zvíře běžím
ze svého pelechu.
Společnost rozjívená
štve za mnou smečku psů.
Na konci stará fena
se slinou na pysku.
Svět krhavých psích očí
a ojíněných tlam,
kde každý jenom sočí
a je tak strašně sám.
A já, přitisknuv uši,
jsem zchvácen od běhu,
mé štvané srdce buší
a skáče po sněhu.
A v štěkotu psí láje
pak klesnu vysílen.
Tak končí stará báje.
Tak zhasíná můj den.
* * *
Je ticho kolem, mlčí černé lesy,
list potácí se v prázdnu pod nebesy,
hnilobnou plísní čiší vlhký mech,
než sevře mráz zem v bílých okovech.
Však proč jak síla vlahá jarní země
pramínek štěstí tryská vzhůru ve mně
v tom tichu, strmícím jak černá věž?
To zdá se mi, že ty tu za mnou jdeš.
* * *
Kolikrát život smýkl se mnou k zemi,
kolikrát v mukách na skřipci jsem mřel,
kolikrát na smrt šel jsem, unavený,
za vítězného křiku nepřátel?
Však nejhroznější ze všech zkoušek strašných
a ze všech muk a trýzně, víš,
je chvíle ta, kdy z rukou unikáš mi
a mlčky, sama, do tmy odcházíš.
* * *
Bojím se, že tě potkám,
a ještě víc, že ne.
Údivem den je protkán,
mé štěstí ztracené.
V ulicích bloudí stíny,
živé, či spí snad?
Bojím se bázliviny,
mám strach se podívat.
Lehounký dotyk ruky,
to kdosi na mě dých.
Zdá se, že slyším zvuky
pozounů pohřebních.
A nebe je tak nízko,
zalehlo celý chrám.
Já vím, jsi zde, jsi blízko.
Ne, nejsi tu, jsi tam.
Šli v houfu po chodníku,
bylo to v neděli.
Tu jeden náhle vzkřikl,
a všichni hleděli,
jak měsíc stříbrem cáká
na lesklou vozovku.
Koukali jako straka,
když luští křížovku.
Vysoko pod oblohou
měsíc svou linul zář.
Však básníci, ti mohou,
neb básník, to je lhář.
Vzduch jako malovaný,
na vrbě sedí vrány,
trápí se nudou.
Lehounce padá snížek
a vraní cháska sní, že
ponravy budou.
Přes pole potok běží,
v dálce městečko leží,
přikryté stíny.
A vrány sedí bokem
na větvích nad potokem
v bělavém jíní.
Ach, proměnit je v noty,
co drnkaly by pro ty,
kdo mají uši.
Zatím jen ticho padá
na černá vraní záda.
Kdo zná a tuší?
A noční nebe kvete
nad poutichlým světem
na všechny strany.
Usni, potůčku tenký.
Dobrou noc, majolenky,
dobrou noc, vrány.
Z ruštiny a z polštiny (K. I. Galczynski) přeložil Josef Sedlák.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
