Roman Ludva

Trochu jiný trumpeťák

Co většinu z nás napadne, když někde zahlédneme nápis složený ze dvou verzálek - L. A.? Ještě před takovými patnácti lety bychom možná znejistěli a jen ti světáčtější by ucedili něco o tom, že to je přece jasný, Los Angeles, město andělů, že, zvěčnělé stříbrem Hollywoodu, a ten bílý nápis na kopci a tak dál. Dnes už jsme světáci všichni, takže je to jasné tím tuplem. Taky proto, že jazzových fandů je málo a poněvadž poslouchat jazz přece jen vyžaduje jistou inteligenci, která by fajnšmekrovi vynalézavých harmonií okamžitě napověděla, že určitě nepůjde o iniciály Louise Armstronga, i když ten černošský valibuk ověšený zlatem tisíckrát povýšil trubku na katedrálu a drzý chraplák na božský hlas cherubínův. Ale ještě jedna možnost tu je! Lance Armstrong, trumpeťákův jmenovec, který ač váží sotva šedesát kilo, má plíce taky jako měchy a na kole jezdí jako ďas.

Před pár týdny jsem to sledoval s očima vyvalenýma vzrušením sportovního fandy. Letošní Tour de France byla jednou z nejnapínavějších vůbec a skončila nejtěsnějším rozdílem mezi vítězem a druhým v pořadí ve své stoleté historii. No a protože až do závěrečné časovky nebylo rozhodnuto, tím spíš se ustavičně rozebíraly sportovní a hlavně životní peripetie famózního Američana, který útočil na páté vítězství v nejtěžším cyklistickém závodě světa v řadě za sebou. Hlavně v pyrenejských kopcích mu to šlo náramně, a tak jako ostrý kontrapunkt zněla komentátorova slova, který s chladnou věcností líčil, jak sotva před pár lety Armstrong onemocněl rakovinou varlat, měl metastázy v mozku, a nejen že se z rakoviny v tomhle stádiu, kdy by si většina z nás lehla do postele a čekala na smrt, dostal, ale navíc usiluje o páté vítězství v závodě, který čítá přes tři tisíce děsivých kilometrů.

No ano, taky v posledních letech, a čím dál častěji, kroutím hlavou nad stavem vrcholového sportu a nad jeho pozicí v současném světě. Mám na mysli svět, který už je v jednadvacátém století, tedy Evropu a Severní Ameriku. Paralela se starořímskými gladiátory je hlasitá až příliš. Sláva, nekřesťanské peníze, společenská prestiž, jež dělá ze špičkových sportovců celebrity nejzářivější. Navíc době, kdy byl sportovec samozřejmě a jasně spojen se svou zemí, už taky odzvonilo. V padesátých letech minulého století se křičelo, že Zátopek je Čech, dnes se sice ví, že Lance Armstrong je Američan, ale jaksi pod čarou, navíc žije hlavně v Evropě, takže co. Na prvním místě je jeho jméno, pak stáj, za kterou jezdí a která nese jméno sponzora, co do ní sype peníze, národnost sportovce se pak jen špitne jako douška. Bylo tomu ve starém Římě jinak? Země, odkud gladiátoři pocházeli, nikoho nezajímaly. A že jich bylo. Ta pestrost odpovídala pádnosti boty vojáka římských legií při dobývání nových území. Ovšem gladiátorství dnešního sportu, to není zdaleka celá podobnost se starým Římem a jeho úpadkem. A nekončí ani u podivuhodné nenažranosti mocných a bohatých našeho světa, jak bychom možná rádi slyšeli. Ti, co jsou takříkajíc dole, si taky rádi přijdou na své a tuze ochotně odhazují lidskou důstojnost. Vždyť kdo řval nadšením z tribun kolosea, když si gladiátoři řezali krky, hm? Chléb a hry! Kdo si nedočkavě šlape po hlavách, a to doslova, když se otevírá nový supermarket a kuře stojí polovinu, co jinde? Mocní a bohatí to nejsou. Povězme si to rovnou, výlučná pozice dnešních sportovních gladiátorů, nad níž se rozčiluje nejeden z těch, kdo vydělávají za celý měsíc tolik, co věhlasný sportovec řekněme za minutu, je pouze jedním z projevů a důsledků našeho životního stylu. Nic víc, nic míň.

A abych nezapomněl. Když v závěru klíčové etapy letošní Tour s cílem na vrcholu jednoho z hrozivých pyrenejských stoupání byl spolu s Lancem Armstrongem v úniku i jeho největší rival a o pár vteřin druhý v pořadí Němec Ulrich, amerického cyklistu srazil z kola neopatrný divák, zcela podlehnuvší fandovské euforii. Němec, který mohl získat rozhodující náskok, svěsil nohy a počkal, až Armstrong znovu nasedne. To se mi líbilo. Tím spíš, že tohle rytířství Ulricha nejspíš stálo celkové vítězství, jež pro sebe tedy popáté v řadě utrhnul ocelový Američan. Nepsané cyklistické pravidlo, které velí se v podobných případech právě takto zachovat, na mém pocitu mnoho nemění.

Nicméně, když uvidíme někde nápis L. A., jako první nás napadne Los Angeles. A kdo by se divil. Svět, v němž Evropané a Severoameričané dnes žijí, sice není místem andělů, zato se velmi podobá instituci zábavy, jejíž jméno bíle září nad hollywoodskými kopci.

O autorovi - Obsah čísla 4/2003

Roman Ludva

Trochu jiný trumpeťák

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu