Tomáš Tatar

Ekologicky šetrná revitalizace sociálního státu

Tomáš Tatar

Švýcarský teolog Arthur Rich ve své Etice hospodářství rozvíjí tezi, podle níž musí jakákoli smysluplně fungující ekonomika splňovat čtyři navzájem spjaté účely - základní, humánní, sociální a ekologický. Základní lidskou potřebou je potřeba žít, růst a rozvíjet se, a proto nejvlastnější účel hospodářství tkví ve služebnosti životu. Má-li se ovšem hospodářství řídit potřebami člověka, musí být efektivní a současně musí stát na humánních principech, což znamená, že všichni aktéři pracovního a výdělečného procesu mají mít postavení zúčastněných, spoluurčujících, a tedy i spoluzodpovědných.

Poměrně úspěšná institucionalizace demokratického řízení v politice tak vybízí k zahájení týchž změn ve sféře ekonomiky - v jednotlivých podnicích. Dále musí hospodářství dostát v národním i mezinárodním měřítku svému sociálnímu účelu, neboť tam, kde jedni získávají neodůvodněný přebytek, z nějž vyrůstá nezákonná moc, bývají druzí připravováni o možnost občanské participace či dokonce o nejzákladnější prostředky obživy, což v nich vzbuzuje oprávněný hněv i závist. Uvedeným cílům však hospodářství dovede sloužit, jen neopomíjí-li ani účel ekologický.

V zásadě lze říci, že agenda sociálního státu od jeho prvopočátků spočívala ve snaze vyvažovat napětí mezi těmito často divergentními cíli a jeho legitimita se odvozovala právě od větší či menší schopnosti prokazovat veřejnosti jisté služby, například vytvářet kvalifikované pracovní příležitosti, poskytovat základní sociální zabezpečení či osobní bezpečí.

Množí se však publikace, podle nichž si země, které až donedávna patřily mezi sociálně citlivější, vedou stále hůře. Kupříkladu zatímco v rozmezí let 1950-1990 vzrostl hrubý domácí produkt ve Velké Británii o 230 %, kvalita života se během uvedeného období - posuzovaného jako celek - zlepšila takřka neznatelně, přičemž dlouhodobě, zhruba od poloviny 70. let, křivka blahobytu téměř neustále klesá a kvalita života se prudce zhoršuje. K podobným závěrům dospěli badatelé i v USA, Austrálii, Německu či Itálii. Nikterak povzbudivě nepůsobí ani výroční zprávy o zdravotním stavu ekosystémů.

Co s poklesem v růstu?

Nelze již zastírat, že ačkoli ekonomiky průmyslově vyspělých zemí produkují stále víc zboží a poskytují stále víc služeb, veškerý růst sotva stačí na zabezpečení jejich chodu a na úhradu společenských a ekologických škod způsobených minulým růstem. Jinými slovy: stále mohutnější závislost na komerčním uspokojování potřeb, intenzivnější přeprava zboží a obalů, hustší síť dálnic, mohutnější proudy kamionů, častější vysílání reklam a stále servilnější přístup k nadnárodnímu kapitálu dotčeným lidem, jejich lokalitám ani krajině neprospívá.

Někteří ekonomové jsou přesvědčeni, že se nacházíme v epoše nejen ekologických, nýbrž i ekonomických mezí růstu, a snaží se proto hledat způsoby, jak s co nejmenšími otřesy navést jednotlivé ekonomiky na dráhu sociálně a ekologicky trvale udržitelného rozvoje. Netají se tím, že půjde o strastiplnou cestu s četnými konflikty. Naděje se upínají zejména ke dvěma koncepcím, které znamenají přinejmenším vykročení správným směrem.

Nápad uskutečnit ekologickou daňovou reformu (EDR) pochází od britského ekonoma Arthura C. Pigou, podle nějž je pro hospodářství prospěšné, když se za spotřebu veřejných a stále vzácnějších statků platí spravedlivé ceny, jejichž výše je určena strukturou daní. Smysl EDR spočívá především v restrukturalizaci průmyslové ekonomiky, nikoli jen ve zvýšení příjmů státu. Výsledkem EDR by měl být příjmově neutrální dlouhodobý přesun daňového břemene ze společensky blahodárného jednání na aktivity škodlivé.

Současný daňový systém nelogicky trestá užitečnou práci, tvorbu přidané hodnoty a pracující kapitál, ale zvýhodňuje negativní jevy doprovázející dopravu, spotřebu primárních surovin a energie. Iniciátoři EDR vycházejí z přesvědčení, že lidé by neměli platit daně za to, co pro společnost vykonají hodnotného, nýbrž za to, oč zbytek společnosti připravují, zaberou-li půdu, spotřebovávají-li energii a zdroje či produkují-li odpady, znečištění a jiná sociálně-ekologická rizika. Nejprve by se ovšem měly odstranit dotace a nesčetná daňová privilegia jaderné a fosilní energetiky.

Myšlenka využít EDR při ochraně klimatu a životního prostředí by v obci ekonomů měla získat jednoznačnou podporu, neboť se v jejich řeči jedná o internalizaci externích nákladů. To znamená, že existující externí mimotržní náklady, které jinak nedobrovolně hradí veřejnost nebo budoucí generace, by měli nést spravedlivě původci.

Jeden z návrhů EDR počítá s postupným zrušením daně z příjmu, daně ze zisku firem, daně z přidané hodnoty (DPH) i s plošným zrušením státních příspěvků, přídavků, podpor a daňových úlev. Příjmy státu by měly být nahrazeny pozemkovou daní, energetickou daní a daněmi penalizujícími využívání ostatních společných statků (občin). Pro všechny občany bez výjimky by nadto měl být bezpodmínečně zaveden základní příjem.

Zdaňování spotřeby energie a zdrojů namísto zdaňování práce, příjmů a zisků může přinést tři pozitivní výsledky: posílení ekonomiky, zvýšení zaměstnanosti a ulehčování přírodnímu prostředí. EDR chce dosáhnout vyváženějšího poměru mezi nedostatečným využíváním lidských zdrojů a nadměrným využíváním zdrojů přírodních.

Zejména daň z příjmu, ale i DPH znamenají zdanění práce. Lidská práce je tudíž relativně drahá, což zvýhodňuje kapitálově intenzivní a energeticky náročné výrobní postupy. Působí tak trvalý sklon k takovým racionalizačním opatřením, která zvyšují nezaměstnanost. Kompletní změna daňové soustavy založená na zlevnění práce a na zdražení manipulace s přírodním kapitálem by měla motivovat k racionalizaci ve prospěch zvyšování zaměstnanosti a šetrnějšího využívání přírodního bohatství.

Méně byrokracie

Ve srovnání se současnou praxí spočívá kouzlo ekologických daní rovněž v nekomplikovanosti a poměrně snadné vymahatelnosti: těžbu zdrojů, spotřebu energie a využívání půdy lze stěží přehlédnout. Konzistentně smýšlející liberál by měl tudíž EDR vítat, neboť změny, které v ekonomice nastanou, občané pocítí i ve výrazném úbytku administrativního poručníkování ze strany státu.

Neprodleně by měla být zavedena pozemková daň. Tento návrh, vysvětluje James Robertson, "opět vychází z myšlenky, že by lidé neměli platit daň z toho, co vytvořili užitečného, tedy například z domů, které na pozemku postavili, ale z hodnoty pozemku samotného, ke které oni sami nijak nepřispěli. Přispěla k ní příroda, případně společnost, jde-li například o pozemek obklopený městskou zástavbou. V praxi by šlo o procentuální podíl tržní hodnoty nájmu (nikoliv prodejní ceny) daného pozemku v daném roce. Jinými slovy - daň by se vypočítala každý rok znovu na základě částky, za kterou by bylo možné pozemek (nepočítaje v to budovy apod.) pronajmout." Jedna z funkcí této daně by spočívala v omezení spekulace, neboť by přestalo být výhodné uměle cenu půdy zvyšovat.

Další změnou v rámci EDR by bylo zavedení energetické daně, jejíž výše by se odvozovala od množství škodlivých látek vyprodukovaných během palivového cyklu. Tato daň by se týkala uhlí, ropy, zemního plynu a jaderné energie. Účinky daňového zatížení spotřeby energie by se šířily všemi sektory ekonomiky, čímž by došlo ke zdražení veškerého materiálu a vybavení, neboť jeho výroba se bez energie neobejde. Zdražení energií by se citelně dotklo všech fází ekonomického procesu - od výroby přes distribuci a spotřebu až po nakládání s odpady. Od daní by měly být osvobozeny obnovitelné zdroje - na léta, možná i na několik desítek let. Mezi společné statky, jejichž využívání by mělo být rovněž zpoplatněno, náleží klima, ozónová vrstva, atmosféra, ovzduší či vodstva. A zdanění by měly podléhat i chemikálie a toxické látky, což by podnítilo zájem o jejich recyklaci a o vývoj neškodných náhražek.

Zas jen pro bohaté?

Stoupenci EDR bývají vystaveni námitce, že povaha ekologických daní je nevyhnutelně regresivní, a její dopady se tak nejvíc dotknou chudých. Například Herman Scheer tvrdí, že zvýší-li se náklady na spotřebu energie a sníží-li se daně z příjmů a mezd, největší zátěž pocítí sociálně slabé vrstvy, jelikož nezaměstnaní a důchodci daně z příjmů a mezd neplatí, a neměli by tudíž žádné daňové úlevy, jen zvýšené náklady na energii. Daň z energie by mnohem tíživěji dolehla na chudé než na bohaté i proto, že na energie chudí vynaloží větší procentuální díl svých příjmů než bohatí. V úvahu je třeba vzít i fakt, že příbytky chudých nebývají energeticky tolik úsporné jako domy bohatých.

Regresivní charakter ekologických daní je ovšem možno zmírnit, pokud namísto konečného spotřebitele bude daňově zatížena nejlépe již samotná těžba příslušného zdroje (uhlí, ropy, uranu) či jeho import. Zvýšené náklady se tak zdaleka nejvíce promítnou do příjmů, zisků či dividend nejzámožnějších. Zdroj značného bohatství dnes vedle zespolečenšťování ekologických nákladů představují rovněž spekulativní operace s cenou půdy, příjmy z úroků či dědictví majetku, takže vzhledem k regresivní formě ekologických daní se jako vhodná kompenzace nabízí pozemková daň, silně progresivní dědické daně a daně z úrokových výnosů - vždyť zbohatnutí by mělo být podloženo především vlastní pílí a vlastním přičiněním. Chudé lze od regresivních účinků EDR uchránit i progresivním přerozdělováním výnosu z ekologických daní, například formou ekologických slev pro ty, kdo méně cestují. I ty poslední zbytky obav o osud chudých by měl nakonec rozptýlit návrh, podle nějž paralelně s EDR bude pro všechny občany bez výjimky zaveden základní příjem.

Ještě vážnější námitka zní, že daň z energie podkope svůj vlastní základ. Zde je třeba uznat, že daň z energie určitě povede k redukci energetické spotřeby, což je ostatně jeden z jejích hlavních cílů. Proto by se daň mohla časem podle potřeby zvyšovat. Přesto je však zřejmé, že lidé vždycky budou nějaké množství energie potřebovat, a energetická daň tak zůstane jednou provždy zachována. Vyskytly se i obavy, zda zdražování energií nepovede k neúnosnému zatížení ekonomiky a tím k hospodářské recesi. Patrně nikoli, poněvadž právě ty daně, které chtějí navrhovatelé EDR odstranit (především daně týkající se práce), významně zatěžují hospodářství.

S koncepcí EDR souvisejí i mezinárodní obchodní vztahy. Pravidla ekonomické globalizace nadnárodně působícím korporacím umožňují, aby nejtoxičtější fáze výrobního procesu - v souladu se strategií maximálního snižování nákladů - umístily do lokalit, které z nejrůznějších důvodů dosud nepřistoupily na internalizaci ekologických škod. Z logiky věci vyplývá, že komodity produkované ekologicky šetrně jsou silně znevýhodněny v nerovné soutěži se zbožím dováženým ze zemí, v nichž se energií a přírodními zdroji plýtvá. Realizace EDR je tudíž zcela neslučitelná s ideologií svobodného trhu či svobodného obchodu (free trade), jejímž jádrem je volný a demokratickými mechanismy neregulovaný pohyb zboží, práce, služeb a kapitálu. Ekonom Herman Daly proto konstatuje, že ekologicky odpovědnější země by neměly váhat se zavedením ochranných cel, jejichž smysl by nespočíval v ochraně neefektivního podniku či průmyslového odvětví, nýbrž v ochraně efektivní politiky důsledné internalizace externích nákladů.

Má příroda cenu?

Zřejmě jeden z klíčových ideových zápasů v tomto století bude sveden o to, zda Zemi a jejím obyvatelům - včetně člověka - dokáže ekonomika připisovat hodnotu. Konvenční ekonomické myšlení totiž člověka, mimolidské druhy a přírodní zdroje považuje za bezcenné. Výjimku z tohoto pravidla tvoří případy formálních ekonomických aktivit, při nichž lidé vydělávají a utrácejí a při nichž jsou části přírody kupovány a prodávány. Avšak hodnotě celého spektra užitečných činností, které lidé vykonávají sami pro sebe či jeden pro druhého bezplatně (jako je práce v domácnosti, péče o rodinné příslušníky, sousedská výpomoc či angažovanost v občanském sdružení), se v současném řádu nepřipisuje význam; a za bezcennou kulisu, stojící údajně zcela mimo ekonomický systém, je považována i příroda, jíž střídavě přidělujeme role nekonečné zásobárny a skládky.

V ekonomické řeči lze hodnotu přírodního kapitálu do jisté míry vyjádřit tím, že lidé, kteří zabírají půdu, čerpají zdroje a produkují odpady, budou pokutováni formou ekologických daní. A hodnotu lidí může zase potvrzovat skutečnost, že všichni budou pobírat základní příjem (ZP).

Každému něco?

Podobně jako EDR ani koncepce ZP není žádnou novinkou. Myšlenku prosadit ji pojal již koncem 18. století Thomas Paine, na nějž v 19. století navázali fourieristé a J. S. Mill a ve století dvacátém ekonomové jako Samuel Brittan, James Tobin či James Meade. ZP představuje nezdanitelný obnos, který by byl státem pravidelně a bezpodmínečně vyplácen každé lidské bytosti - to znamená mužům, ženám i dětem - jakožto právo. Na ZP by měli nárok všichni bez zřetele k tomu, zda jsou zaměstnaní, či nikoli. Příjem by byl odstupňován v závislosti na výši věku - u dospělých by činil více než u dětí, staří lidé by dostávali více než jedinci v předdůchodovém věku.

Na výši ZP by neměla vliv výše ostatních příjmů ani velikost jmění, pracovní zařazení v zaměstnání, pohlaví ani rodinný stav. Částka odpovídající ZP by neměla klesnout pod hranici životního minima, a měla by tak postačovat k uspokojení životně důležitých potřeb - sloužil by zejména k úhradě výdajů za potraviny, energii, přístřešek a ošacení.

ZP by nahradil, zjednodušil a rozšířil škálu již dnes existujících státních příspěvků: sociální dávky, zejména podporu v nezaměstnanosti, přídavky na děti, nemocenské dávky a starobní důchody, ačkoliv by si každý, především pro posledně jmenované účely, mohl pochopitelně spořit či platit pojištění. Pouze v případech, jako jsou tělesná postižení apod., by ZP musel být doplněn o další dávky. Současně by byly zrušeny veškeré daňové úlevy.

Současný systém státních příspěvků je ze sociálního hlediska neefektivní a z hlediska ekonomického plýtvavý. Společně s dnešním systémem daňových úlev, který je výhodný jen pro ty, kteří disponují zdanitelnými příjmy, je rovněž nespravedlivý (například ve vztahu k důchodcům a nezaměstnaným). Nynější systém je rovněž citlivý na dlouhodobou vysokou nezaměstnanost a na cyklické recese, jejichž prostřednictvím se snižuje celkový výnos z daní a zvyšuje se celková suma peněžních dávek, které je třeba vyplatit.

Fundamentální problém, s nímž se potýká každá společnost usilující o trvale udržitelný způsob života, spočívá v osobním zabezpečení. I v případě, že dnes všichni žijí v materiálním dostatku, mohou někteří činit kroky motivované strachem z budoucí nouze bez ohledu na dlouhodobé důsledky, které jsou však z ekologického hlediska klíčové. Kdykoliv se tempo průmyslové či jiné ekonomické aktivity zpomalí, mnozí jsou vystaveni strádání, přičemž i zámožnější spoluobčané se musejí neustále obávat nepokojů a zvýšené kriminality. Navíc je empiricky doloženo, že chudí lidé z obavy o vlastní budoucnost páchají značné ekologické škody. Proto je nezbytně třeba zavést ZP. Tímto jediným tahem by se rozetnul bludný kruh chudoby a vymýtila nezaměstnanost. Úsilí institucionalizovat ZP totiž vychází z předpokladu, že je snazší chudobě a nezaměstnanosti předcházet, než je donekonečna pouze tlumit nebo se potýkat s jejich následky.

Úděl nezaměstnaných vlády obvykle zmírňují podporami v nezaměstnanosti, problém nezaměstnanosti se pokoušejí řešit stimulací hospodářského růstu a aktivní politikou zaměstnanosti, chudobu se snaží potírat zavedením minimální mzdy. Výsledky jsou sice posuzovány rozdílně, vesměs však negativně: téměř celé politické spektrum je hodnotí buď jako rozporuplné, nebo jako stále žalostnější, ba jako naprosto kontraproduktivní.

Jistě. Nepochybně totiž existuje vztah mezi stanovením minimální mzdy a tendencí k zvyšování nezaměstnanosti, kterou má podle tradiční receptury eliminovat ekonomický růst, jenž ovšem zpravidla nebývá ekologicky neutrální. Nicméně je poučné si všimnout, že zaměstnanec se zajímá o celkovou výši příjmu, nikoliv o to, kdo mu jej vyplatí. ZP by umožnil vznik mnoha nových nízce placených pracovních příležitostí a vznik mnoha pracovních míst na zkrácený pracovní úvazek. Již tím by se výrazně snižovala nezaměstnanost. ZP by jednotlivcům rovněž vkládal do rukou mocný nástroj, jaký by jim byla schopna nabídnout málokterá - pokud vůbec nějaká - odborová organizace: totiž značný manévrovací prostor při sjednávání podmínek, za nichž by byli ochotni vykonávat určitou práci. ZP by plnil přesně tytéž funkce jako minimální mzda, ovšem efektivněji a bez jejích nedostatků. Poměrně pevná pravidelná částka by jednou provždy pomohla vykořenit administrativně náročné a ponižující ověřování příjmů, kdy příjemce státní podpory musí dokazovat, že nemá žádné zdroje ani ušetřené peníze.

Částka ZP by v žádném případě nebyla veliká, takže by neuspokojila zdaleka každého. Spíš by poskytovala odrazový můstek. Otázkou zůstává, zda lidé - budou-li disponovat garantovaným příjmem - nepřestanou pracovat. Podle Jamese Robertsona je však ZP právě tou platformou, na níž se setkává pocit zabezpečení i stimul k práci. Nikoho totiž není třeba k práci nutit, a přesto je práce k dispozici pro ty, kdo o ni stojí. ZP umožní pracovat řadě lidí, kteří dnes pracovat nemohou - buď proto, že práci nenašli, nebo proto, že se bojí o podporu v nezaměstnanosti.

Je paradoxní, že systém, který nutí člověka pracovat a v němž je minimální mzda jen o málo vyšší nebo dokonce nižší než podpora v nezaměstnanosti, ve skutečnosti od práce odrazuje. Množství lidí se na druhé straně nyní nemůže věnovat hodnotné, tvůrčí a z osobního hlediska naplňující práci, neboť si nemohou dovolit opustit zaměstnání, byť je sebevíc ubíjející. V podobně absurdní situaci se nacházejí i nezaměstnaní, jejichž příjem (podpora) se váže na slib, že setrvají v nečinnosti. Institucionalizace ZP by všem lidem bez rozdílu nabídla šanci konat jakoukoli potřebnou a užitečnou práci, aniž by tím poklesla celková výše jejich příjmů.

Dodejme ovšem, že první povinnost, kterou vůči společnosti máme, se týká spíše ochrany přírody nežli její neustálé přeměny prostřednictvím práce. Homo conservator - zabezpečený základním příjmem - by tak měl odsunout do patřičných mezí jednostrannou, antropocentricky orientovanou nadvládu druhu homo faber.

Nezaměstnanost - ve své podstatě administrativní status - by byla díky ZP zrušena a společně s ní i dělení občanů na dvě třídy, zaměstnané a nezaměstnané. Legalizovalo by se mnoho užitečných činností, jež lze dnes vykonávat pouze ve sféře šedé ekonomiky. ZP by spoustě lidí umožnil věnovat se práci v domácnosti, poskytovat neplacené pečovatelské služby a vůbec všemožnými způsoby se zdarma angažovat v neformální ekonomice. Trh práce by byl svobodnější, a přispěl by tudíž k větší soutěživosti firem, neboť potenciální zaměstnanci by nebyli závislí na námezdní práci, aby si zajistili základní příjem. Některé mzdy a platy by se po zavedení ZP jistě snížily. Ale současně by živobytí chudších pracujících již nebylo svázáno s výkonem nepopulární, špinavé, namáhavé či riskantní práce a zaměstnavatelé by u těchto profesí museli mzdy zvýšit. Se zaručeným příjmem by zaměstnanci mohli snáze stávkovat za zdravější a bezpečnější pracovní podmínky. Stávkující by sice riskoval ztrátu mzdy, zároveň by však měl jistotu, že nezůstane zcela bez prostředků. Nemusel by se tedy bát o hmotné zajištění své rodiny a četnost stávek za mzdové požadavky by tak zřejmě klesla. V případě zavedení ZP by mohl prosperovat či zůstat alespoň životaschopný i ten nejméně ziskový podnik. Ze ZP by měly prospěch osamělé matky, neboť by měly více času na péči o potomky. ZP by rovněž mohl vést k odstranění systému rozsáhlých dotací, které v Evropské unii přitékají do zemědělství. Dnešní zemědělci jsou kvůli soustavě dotací pobízeni k nadprodukci, která vyčerpává a poškozuje půdu a snižuje kvalitu potravin.

Neužiteční?

Za překonané lze považovat i přetrvávající názory na postavení dětí a starých lidí v ekonomice. Uskutečněním EDR, zrušením přídavků na děti, zrušením starobních důchodů a zavedením ZP bude zpochybněn předpoklad, že existuje věková hranice, řekněme od 16 do 65 let, v jejímž rámci lze člověka považovat za ekonomicky aktivního.

Institucionalizací ZP vyjde najevo, že výrazy typu "práce na plný úvazek", "práce na částečný úvazek", "nezaměstnanost", "(před)důchodový věk" apod., které své nositele nemilosrdně klasifikují a společnost polarizují, jsou uměle vytvořenými a zastaralými kategoriemi, jejichž obsah se vyprázdnil.

Koncepční spory krouží kolem otázky, zda ZP vyplácet plošně, či případ od případu. Na první pohled se zdá, že přijatelnějším řešením je cílené vyplácení příspěvků, neboť je méně nákladné a prostředky se dostanou pouze do rukou těch, kdo je skutečně potřebují. Háček tkví ovšem v tom, že podobné opatření se neobejde bez kontroly výše majetku. A zde začínají problémy: jedná se o ponižující proceduru, na jejíž absolvování mnozí rezignují, ačkoli splňují kritéria. Zbývá vyřešit problém, z jaké kapitoly rozpočtu by ZP stát hradil. Odpověď zní - z výnosů ekologických daní. Lze očekávat, že se účinek ekologických daní odrazí v poklesu spotřeby energie, což povede k renesanci manuální práce. V této souvislosti se objevují námitky, že současně se sníží produktivita práce a s ní i schopnost státu vyplácet ZP. Podle Jamese Robertsona je ovšem pravděpodobnější, že se vše odehraje podle jiného scénáře: Lidé budou mít zajištěný příjem, který jim umožní více se věnovat neplacené práci; začnou klesat ceny a zároveň i mzdy, neboť hodně věcí budeme dělat sami pro sebe i pro ostatní zdarma. To by znamenalo, že by se peněžní ekonomika zmenšila, bylo by v oběhu méně peněz a mimo jiné by možná poklesla výše ZP. Lze ale předpokládat, že by to tak nevadilo, protože bychom prostě tolik peněz nepotřebovali.

Z uvedeného plyne, že je třeba uzavřít novou společenskou smlouvu, v jejímž obsahu by nemělo chybět:

a) zdanění a zpoplatnění nadměrného využívání společných statků - zejména půdy, energie a schopnosti ekosystému absorbovat odpady;

b) snižování a nakonec úplné zrušení daňového zatížení práce, příjmů, zisků, přidané hodnoty a kapitálu;

c) institucionalizování ZP pro všechny občany jakožto jejich právo, zavedení systému ekologických slev pro ty, kteří spotřebovávají méně a k přírodě se chovají ohleduplněji, a zrušení sociálních dávek a daňových úlev.

Praktické účinky jmenovaných opatření budou zřejmě dalekosáhlé. Mnozí ekonomové počítají s tím, že se zmenší majetková nerovnost, lidé se budou moci snadno uplatnit a nebudou již tolik svázáni se státem a se zaměstnavateli, kteří jim skýtají příjem a organizují práci. Pro moderní věk typické třídní dělení na zaměstnavatele a zaměstnance zmizí, podobně jako kdysi zmizelo dělení společnosti na otrokáře a otroky či feudály a poddané.

Lidé budou zcela běžně pracovat sami pro sebe a v nefalšované dobrovolnosti i jeden pro druhého. Stanou se tak více vlastními pány. Množství vertikálních, donucujících mezilidských vztahů nahradí nehierarchické vazby horizontální. Lidé se stanou samostatnější a budou motivováni k převzetí většího dílu zodpovědnosti za svůj osud a za osud společnosti. Výměnou získají právo na podíl z hodnoty společných statků (občin) a ve srovnání s dnešní situací se stanou méně závislými na světě velkého byznysu, vysokých peněz, mocných zaměstnavatelů a nevypočitatelných státních úředníků. Pro nás pro všechny se tím zároveň vytvářejí vhodnější podmínky k hledání a ke kultivaci trvale udržitelných způsobů soužití.

Tomáš Tatar (1975) je studentem FF UP v Olomouci, nyní vykonává civilní službu. Působí v Hnutí DUHA Olomouc. Věnuje se etickým problémům hospodářství.

Obsah čísla 4/2003

Tomáš Tatar

Ekologicky šetrná revitalizace sociálního státu

Co s poklesem v růstu?

Méně byrokracie

Zas jen pro bohaté?

Má příroda cenu?

Každému něco?

Neužiteční?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu