Michał Głowiński

Krize vlasteneckého diskursu

Michał Głowiński

Nemnoho vět a slok Jana Kasprowicze zachovala obecná paměť, nemnoho jeho slov zůstalo v jazyce jako snadno rozeznatelné citáty, ač zaživa platil za velkého básníka. Zapomenutí se však nedotklo následující sloky:

Zřídka na rtech mých
- a rty mé nechtějí tu mást -
objeví se krví nasycené
nejdražší slovo: Vlast.

Není zde místo pro interpretaci této obecně známé básně, všimněme si však, že má v jistém smyslu polemický charakter, obrací se proti zneužívání onoho "nejdražšího slova". Téměř sto let po vydání lze říci, že básníkovo varování před okázalostí vlasteneckých emocí nebylo příliš platné. Tím spíš, že ve veřejném životě jde víc než o deklarace o jejich úspěšné uplatnění. Za nejrůznějším účelem: někdy skutečně pro obecné dobro, někdy pro zisk uskupení, s nímž se člověk ztotožňuje, a někdy jednoduše pro vlastní profit. Takové či onaké promluvy - v té či oné situaci - o vlasti a o tom, co se v dané chvíli považuje za její nejvážnější starosti, jsou stálou složkou veřejného diskursu. Tak to bylo dřív, tak je to nyní, tak se věci měly ve vzdálených dobách, kdy Polsko bylo svobodnou zemí i když si je rozebrali sousedé, tak to bylo v nedávném období, kdy se ocitlo pod totalitními vádami, a tak je to nyní, v dobách, kdy zavládl demokratický řád. Samo mluvení o vlasti ve veřejném životě je svým způsobem invariantní, třebaže podléhá značným, ba někdy naprostým proměnám. Stává se také nástrojem působení politiků, nástrojem v jistém smyslu univerzálním, který závisí na ideové či politické orientaci teprve ve stádiu realizace.

Zdůrazněme hned, že vlastenecký diskurs je něčím zcela jiným v dobách zotročení, v obdobích válek a hrozeb, a něčím jiným v době nezávislosti, kdy se na hranicích neježí cizí bodáky, aby v příhodnou chvíli zaútočily. Vzhledem k polským tradicím je zřetelné a přesné rozhraničení mezi vlasteneckým diskursem z dob poroby a bojů za nezávislost a diskursem z let míru a nezávislé existence těžké, jsem však přesvědčen, že takové rozlišování je naprosto nezbytné, jsou to totiž v samotné své látce i z funkčního hlediska různé věci.

V těchto poznámkách mě bude zajímat výhradně diskurs dnešní, tedy z doby, kdy zemi zvenčí nic nehrozí, z doby, kdy ve větším měřítku nepůsobí totalitární ohrožení. Samozřejmě si uvědomuji, že v utváření onoho diskursu odehrává nadále obrovskou roli tradice - především romantická, ta, která se zformovala v 19. století, ale nejen romantická. Právě v rámci této tradice se vypracoval jazyk, který v té či oné podobě trvá a působí dosud, má své pokračovatele, ač podle všeho je stále vzdálenější dnešním reáliím a idejím. Není přece náhoda, že po změně zřízení byly právě tyto tradice zpochybňovány. Navzdory kritickým filipikám různého druhu (a různé úrovně) je ovšem jejich postavení patrně dál silné, jsou těžko překonatelné - třeba i proto, že to, co bylo v někdejších dobách naplněno skutečným obsahem a spojovalo se s jasně utvářenými postoji a opcemi (nejen ideovými, v mnoha případech prostě životními), se stalo čímsi především zvyklostním, proměnilo se v banalitu, frázi či, nejobecněji řečeno, klišé, za kterým se ukrývá jen málo. Zdá se ovšem nesporné, že znaky vlasteneckého diskursu, jak se zformovaly v 19. století, nezanikly se změnou historické situace, nezastínily je vzory jiné provenience, směřující k naprosto jiné tvorbě postojů, a tím spíše nebyly zapomenuty. Diskurs z doby dělení Polska působí ve svých dvou základních podobách - té, která kladla důraz na romantickou vzpouru, i té, která hlásala význam drobné práce - stále jako výchozí bod a jeho prvky jsou v mnoha případech užívány bezmyšlenkovitě jako předem dané a samozřejmé. Tvoří sféru, z níž jsou - bezprostředně nebo zprostředkovaně - čerpány symboly a metafory, obrazy i hotové formulace, a to ať už je považován za kladný vzor, který neztratil nic na hodnotě a aktuálnosti, nebo stává-li se předmětem otevřené či skryté polemiky. Neobešlo se to nicméně (a neobejde nadále) bez přetváření kdysi živých idejí, vzorů a hesel v řadu stereotypů. Děje se to v obou citových podobách onoho diskursu; první z nich bychom mohli označit za aktivisticky heroickou, druhou za naříkavě trpitelskou (či martyrologickou). Právě stereotypizace je jedním z hlavních projevů, a snad vůbec hlavním projevem, současné krize polského vlasteneckého diskursu. Nevzniká z něj soustava nepodložených slov, slov ritualizovaných, vyslovovaných v situacích, kdy silou zvyku vyslovena být musí, slepencem ušlechtilých a sentimentálních klišé? Budeme-li meziválečnou podobu vlasteneckého diskursu považovat za kanonickou, a to můžeme, i když nezapomeneme na jeho umělý patos, stereotypnost a oficialitu, o těch či oněch směšnostech ani nemluvě, je třeba říci, že krize se s velkou silou projevila v "lidovém" Polsku - a to už u jeho počátků. Komunistická moc, vycházející z marxismu (zvláště v jeho stalinské podobě), nemohla onu kanonickou verzi převzít, ale ani ji nemohla uznat za neexistující nebo aspoň neplatnou a s lehkou myslí ji odvrhnout. Chtěla se do této tradice vepsat a vykázat, že ji nepřivezla cizí vojska, že je domácí. Odvolávat se na tradici bylo ovšem ze své podstaty dvojznačné, na jedné straně se totiž zachovávaly ty či ony prvky vlasteneckého diskursu v jeho tradiční podobě, na druhé byl naprosto falšován, komunistická ideologie přikazovala eliminaci veškerých náboženských motivů (a bez nich je polský vlastenecký diskurs zmrzačený), selekci symbolů (včetně symbolů personálních, abychom připomněli jen zamlčování Piłsudského nebo - v jistých obdobích - jeho otevřené líčení jako záporné postavy).

Vlastenecký diskurs ve svých rozmanitých verzích, i v těch do jisté míry zmanipulovaných (zprava i zleva), ustavuje jistou symboliku, která se díky tomu stává důležitou složkou společenské komunikace, prvkem, který umožňuje dorozumění bez dodatečných vysvětlivek a komentářů. V důsledku toho se utváří sféra obecné srozumitelnosti. Sestává z nejrůznějších jevů, jmenujme tu především vybrané historické události, hrdiny, místa, která se něčím zapsala do společenského povědomí, a z toho či onoho hlediska důležitá data. Jde o jistý víceméně spojitý a víceméně v dějinách zasazený symbolický systém, nikoliv o "nositele historické paměti".

Otázkou zásadní váhy je ve vlasteneckém diskursu právě umění zacházet se symboly, vytěžit z nich smysl a právě díky tomu se stává jedním z hlavních prostředků sociální komunikace v rámci daného národního společenství. Axiologické směřování je jednou z konstitutivních vlastností vlasteneckého diskursu, snad dokonce jeho základem. Toto směřování není pouhou vlastností konkrétních projevů, které považujeme za vlastenecké, je vlastností samotného diskursu, čemuž napomáhají hodnotící prostředky, působící v různých podobách v jazyce. Jakékoliv přehodnocování v této oblasti je přitom náročné a předpokládá obvykle dlouhodobé procesy, táhnoucí se desetiletí.

Svědčí o tom jevy krystalizující v Polsku od roku 1989. Změna politického systému se zasloužila o okamžitou, třebaže těžko říci, zda naprostou očistu vlasteneckého diskursu od toho, co se uměle a násilně zavedlo v dobách reálného socialismu, nepřinesla však okamžitou restituci toho, co představovalo tradici. Myslím, že toho nemusíme litovat. Diskurs plně tradicionalistický, prostý jakékoliv kritičnosti a snad i odstupu vůči minulosti, by byl v mnoha případech pouhou stylizací a neodvratně by vedl k národní mytologii. Vždyť pokud se budeme domnívat, že jeho hodnota spočívá především v oživování toho, co bylo dřív, vyloučíme možnost změn a vývoje a důsledkem může být stagnace a chátrání kdysi aktivních a živých symbolů. Vlastenecký diskurs je tím územím, na kterém se neustále bojuje o symboly a pomocí symbolů. Zvlášť pádným příkladem jsou četné změny pojmenování ulic po změně systémové.

Za posledních víc než deset let se v těch tak důležitých symbolických bojích projevují tendence krajně konzervativní, které však nemají větší význam ani pro krizi vlasteneckého diskursu, ani pro překonání onoho zhroucení. Je to prostě okrajový jev. Základní otázkou této krize je konvencionalizace tradiční symboliky, která se projevuje už na úrovni školních humanitních předmětů. Konvencionalizovaná symbolika pak přirozeně může být prvkem těch či oněch rituálů, ale nemůže ovlivňovat myšlení. Hlavním projevem krize je stereotypizace, která ztěžuje vývoj, a tedy přizpůsobování novým situacím, zatímco známkou této krize nejsou (a každopádně být nemusí) úkony vědomě parodistické či karikující, což bych chtěl mimořádně zdůraznit - nikdo totiž neparoduje a nekarikuje to, co je v obecném měřítku málo důležité, nepodstatné, naprosto neaktuální.

Naskýtá se otázka: vymyslel někdo něco, co by mohlo zaujmout místo tradičního, zděděného diskursu, který do značné míry pociťujeme jako konvenční, stereotypní, anachronický? Neexistuje prostá odpověď na tuto otázku zásadního významu. Jedno je jisté - neexistuje vlastenecký diskurs, který by naprosto opomíjel tradice, ale pokud se omezuje na jejich pouhé opakování, je vadný a snad ani nemůže plnit své funkce. Ostatně těžko říci, že za našich časů někdo v této věci hledá zlatý střed, usiluje o kompromis či syntézu, je těžké něco takového tvrdit z toho prostého důvodu, že vlastenecký diskurs zaujal zcela jiné místo, než jaké ještě poměrně nedávno v kultuře měl. Školní humanitní vyučování předává jeho vybrané elementy, ale jako souvislý celek jej už neformuje, nevytváří se ani působením jednoznačných ideologických vodítek, ve společnosti řízené demokratickými metodami by to bylo nemožné. Nejdůležitějším určujícím činitelem se stalo něco zcela jiného: masová kultura.

Televize a krátkodobí hrdinové

To je jev zásadního významu a vyžaduje zamyšlení. Masová kultura, zvláště pak její hlavní nositel, televize, prosazuje osoby, obrazy, symboly, vytváří představy - jak tedy působí na formování nejšířeji chápaného vlasteneckého diskursu? Neptám se, zda vůbec působí na tuto sféru jevů, protože to mi připadá samozřejmé. Někdo může říci, že se tak dělo vždycky, vlastenecké představy a vůbec styl promluv o otázkách pro zemi a společnost nejdůležitějších, o nezávislosti, svobodě, postojích a hodnotách se utvářely totiž už v 19. století pod vlivem kultury sice ještě nikoliv masové, ale populární. O tom není pochyb, avšak jako důležitější než podobnosti se jeví rozdíly. A ty se netýkají jen metod působení a jeho dosahu, ale rozhodují o samotné podstatě věci.

Vítězství polského sportovce v mezinárodních závodech se stává něčím mnohem víc než sportovní událostí, získává postavení události celonárodního významu. A je povýšeno na prostředek vlasteneckého diskursu. V právě v tom spatřuji jeden ze základních projevů jeho krize. Nejen proto, že jeho základem jako by byly události nicotné, nevelkého významu. Také, a vlastně především z toho důvodu, že vznikají symboly sezónní povahy, krátkého dosahu, ze své podstaty rychle zapomínané. Přežívá snad v širším společenském měřítku památka Janusze Kusocińského? V encyklopedickém hesle čteme:

"Kusociński, Janusz (1907-40), lehký atlet; vyhrál zlatou olympijskou medaili v běhu na 10 km (1932), světový rekordman na 1,5 až 10 km; zavedl novou intervalovou metodu v běhu na dlouhé trati; účastník obrany Varšavy 1939, poté v ilegalitě; zastřelen Němci na Palmirech."

Nesetkáváme se tu jen s vynikajícím sportovcem, v meziválečné době nesmírně populárním, ale také s člověkem, který byl v mladém věku zavražděn, osobou se životopisem, v němž nechybějí heroické motivy. Přesto však Kusociński už léta nepatří k hrdinům masové obraznosti a není postavou, která by se v posledních desetiletích objevovala ve vlasteneckém diskursu. (Nedávno jsem v Polském rozhlase zaslechl zprávu, že po změně režimu v nějakém malém městě západního Polska odňali Kusocińskému ulici. Došlo k tomu proto, že zastupitelé nevěděli, kdo to byl, pravděpodobně se domnívali, že je to nějaký málo známý komunistický aktivista. Tato událost ukazuje, jak působí symboly tohoto druhu, jak dalece jsou vystaveny zapomnění.) Podobný osud potkal vynikající letce Franciszka Żwirku a Stanisława Wiguru, v meziválečném období populární a vědomě popularizované. Ve Varšavě existuje dlouhá a důležitá - vede na letiště - ulice nazvaná jejich jmény, to, jak se s pojmenováním obecně zachází, však nasvědčuje, že málokdo je chápe a uvědomuje si jeho původ. Všeobecně se totiž říká "na Žvirkách" - a činí to nejen taxikáři, stejně tak například studenti (jestliže jsou v hlavním městě Dynasy, byly Nalewki, mohou být také Żwirki! Wigura je obvykle pomíjen.)

Již tyto příklady z meziválečného období nasvědčují, že se setkáváme s jevy omezené trvanlivosti, řekněme přímo - prchavými. Mluvil bych tu o krátkodobých identifikačních symbolech. Tato formulace si žádá komentář. Vlastenecký diskurs neslouží jen připomínání (nebo aktivizaci) tradice, formování postojů, je také činitelem národní identifikace a vyznačuje se - tento fakt stojí za obzvláštní zdůraznění - symbolickými vlastnostmi. Jeho krize se pak projevuje tím, že do hry vstupují jevy nicotné, druhořadé, v převážném počtu případů ludické. Na úroveň národního triumfu je vyzvedán úspěch daného sportovce, národní katastrofou se stává porážka polského fotbalového mužstva na mezinárodním turnaji. Máme se cítit dobře, protože "naši" vyhrávají, ukazují, jak jsou dovední, nenechají se od cizinců zahnat do úzkých, máme právo se od nich dožadovat, aby vítězili, tak jako od politiků máme právo žádat, aby dobře vedli polskou věc. Takovýto přístup k událostem bohužel získává groteskní rozměr. Svědčí o tom třeba v posledních letech tak rozšířená "małyszolátrie". Představuje klasický příklad krátkodobého identifikačního symbolu. Skoky sympatického mladíka se mají stát důvodem k národní hrdosti, tak je v každém případě představují masové sdělovací prostředky, ostatně nejen televize, ale i seriózní noviny. Právě sportovec, a nikoliv významná historická osobnost, velký básník či skladatel, se stává centrem vlasteneckého diskursu. Nikdo nebere v úvahu fakt, že za několik let opustí scénu, jméno skvělého závodníka, třeba Adama Małysze, si budou pamatovat lidé z pokolení, které provázel svými úspěchy, a od určité doby bude vyžadovat vysvětlivku, pokud se někdy zřídka objeví. Na proscéniu zaujmou místo jiní sportovci, s nimiž bude zacházeno podobně. Projevem krize se nestává pouze to, že idoly a události masové kultury jsou obdařovány takovou hodnotou, ale také skutečnost, že je to diskurs prchavý, vystavený neustálým změnám, zbavený kontinuity. A právě respektování kontinuity se jeví jako jedno z nutných rozlišovacích znamení vážně pojímaného vlasteneckého diskursu.

Musím se ovšem věnovat jevu obrovské váhy, který komplikuje mé závěry a nutí k zavedení nejrůznějších výhrad - hrdinou současného polského vlasteneckého diskursu, včetně toho, který funguje v hromadných sdělovacích prostředích (myslím tu především na televizi), je totiž Jan Pavel II. Na věc se můžeme podívat z nejrůznějších hledisek. Papež je největší náboženská autorita, touto stránkou otázky se však nebudu zabývat, necítím se k tomu povolán, nemám žádné předpoklady, abych se k tomuto tématu vyslovoval, nepatří ostatně do problémového rámce této črty. Jan Pavel II. je ovšem také novým polským národním hrdinou, bylo by tedy možné doufat, že mluvení o něm v posledním čtvrtstoletí zásadně přestaví vlastenecký diskurs. K tomu, jak soudím, nedošlo. Přestože když je o papeži řeč v masových sdělovacích prostředcích, neustále se hrdě zdůrazňuje jeho polskost. Používá se pojmů jako "náš papež", "polský papež", papež-Polák apod. (i když v posledních letech převládá "Svatý otec"), a to nejen ve výpovědích duchovních, nesetkal jsem se s formulací "polský [nebo náš] Svatý otec". Můžeme se tázat, zda vzestup nového národního hrdiny, a to této velikosti, před našima očima měl vliv na změny současného vlasteneckého diskursu. Jedno je jisté: vytvořil se symbol neustále přítomný v dnešním veřejném životě, který je naprosto jistě něčím jiným než efemérním kolektivním identifikačním znakem, neovlivnil však utváření nové podoby vlasteneckého diskursu - aspoň ne toho, který převládá ve vlivnějších médiích, především v televizi. Překvapuje totiž jeho konvenčnost a bezproblémovost, a tyto negativní vlastnosti snad ještě zesílily v době posledního papežova pobytu ve vlasti v létě 2002. Krize vlasteneckého diskursu nebyla překonána ani v tomto okruhu.

Postava Jana Pavla II. se stala národním symbolem takřka spontánně. Proces rozšiřování seznamu hrdinů přitom neprobíhá vždycky tak, jak se to stalo v tomto neobyčejném případě. V každém případě by bylo zajímavé sestavit i seznam těch, u nichž snaha připsat jim hodnost národního hrdiny byla, ale nepodařilo se to.

Diskurs nacionalistický - blízký příbuzný?

Abychom si uvědomili vlastnosti současného polského vlasteneckého diskursu, musíme ho srovnat s diskursem zdánlivě velice blízkým, totiž s diskursem nacionalistickým; představuje zde vhodný prostor ke srovnávání, umožňuje odlišit charakteristické známky jevu. Jsem přesvědčen, že se tu setkáváme s pojetími kontrastními nejen z axiologického hlediska, diskurs vlastenecký a diskurs nacionalistický se totiž vyznačují odlišným nasměrováním - a také jinými strukturními vlastnostmi. Jsou to dva zřetelně odlišné způsoby promluvy, za nimiž stojí protikladné pohledy na svět a protikladné metody jeho jazykové kategorizace. Základem jsou dva naprosto odlišné postoje, ve vlasteneckém diskursu dominuje to, co je pozitivní, zatímco v nacionalistickém diskursu vystupují do popředí negativní činitele; v prvním se zdůrazňují ty jevy, které sjednocují a budují, ve druhém to, co národ ohrožuje a směřuje k jeho destrukci.

Rozdíly zásadního významu zachytím v pěti bodech.

A. Ve vlasteneckém diskursu tvoří základní rozlišovací znak, který rozhoduje o existenci daného národního společenství, kulturní činitele, v nacionalistickém diskursu činitele etnické. Jinými slovy, zatímco v prvním případě je spojovacím a identifikačním prvkem vztah k tradici, ke společným historickým zkušenostem, ke kultuře, k jazyku, ve druhém případě prvkem, který spojuje a má zajišťovat identitu, je to, čemu se začalo říkat - neuvědomuji s ostatně, z jakého důvodu - krev. Tento protiklad nemá obvykle naprostý či absolutní charakter, jeho závažnost je však tak velká, že jej musíme postavit na první místo. Z něho v menší či větší míře vyplývají další protiklady, má také silný vliv na způsob uvažování a metaforiku, jíž užívá. V nacionalistickém diskursu se vztahuje k jevům přírodním, které ve vlasteneckém diskursu nehrají v zásadě žádnou roli, jsou prosty jakéhokoliv významu. Z klíčové metafory krve vyplývají další. Ve vlasteneckém diskursu může být jako domácké chápáno to, co je geneticky cizí nebo co je teprve osvojováno, přičemž krajany jsou také ti, kteří sami sebe považují za Poláky, třeba mohli být původu německého, židovského, ukrajinského nebo jakéhokoliv jiného; zde tedy může být identifikace do značné míry otázkou svobodné volby, zatímco tam, kde převládají genetické činitele, je výsledkem přísně střežené determinovanosti. Sám mohu rozhodovat o volbě jazyka a kultury, k níž chci náležet, kterou považuji za vlastní, nemohu si volit krev, ta je mi dána s narozením. Protiklad činitelů kulturních a činitelů etnických způsobuje, že první z oněch diskursů má otevřený charakter, neklade totiž do cesty předem nepřekonatelné překážky, zatímco druhý je buduje a v důsledku toho má charakter uzavřený. Proto v něm získává základní význam více nebo méně zdůrazňované rozlišování "my-oni", "naši-cizí".

B. Oba typy diskursu se zásadně liší postojem ke konfesním otázkám. Vlastenecký diskurs v této oblasti nevnucuje žádná omezení: přestože obrovská většina Poláků jsou katolíci, být katolíkem není nutným měřítkem sounáležitosti s polským národem. Vedle Poláků, kteří jsou katolíky, jsou Poláci protestanti, Poláci pravoslavní, Poláci mojžíšského vyznání apod. Sdělení, že někdo je Polák a katolík, znamená objektivní potvrzení daného stavu. Jestliže někoho označíme za "Poláka-katolíka", je to formulace zřetelně ideologické povahy, nasvědčuje, že při definování národní příslušnosti se aktivizuje náboženské kritérium. Nevím, kdy vznikla formule "Polák-katolík" a za jakých okolností; v době po dělení Polska mohla ostatně hrát kladnou roli jako odpověď na jednání uchvatitelů - ze západu protestantů, z východu pravoslavných. Jako jeden ze základních rozlišovacích znaků vlasteneckého diskursu však neměla - abychom tak řekli - obranný charakter, šlo totiž o zavedení zřetelných restriktivních kategorií. Pomocí konfesního kritéria se určuje, kdo je "opravdový Polák". Vyžaduje to ovšem jisté doplňující poznámky; toto měřítko nepůsobilo absolutně, připomeňme jen odpor vůči neofytům, ba i jejich potomkům, který byl silný již v první polovině 19. století; stačí si vzpomenout na útoky proti Adamu Mickiewiczovi, který si vzal za ženu Židovku, nebo to, co o pokřtěných Židech psával při různých příležitostech Krasiński. Fakt, že člověk přešel na víru považovanou za správnou, mu předem nezaručovalo přijetí. A to nadmíru pádně vyjevovalo uzavřenost nacionalistického diskursu, která stojí proti otevřenosti diskursu vlasteneckého.

Ještě jedna věc vyžaduje objasnění: popisujeme-li jevy a odmýšlíme historický kontext, je třeba prohlásit, že biologická kritéria (čili takzvaná krev, která je tu hlavní metaforou) nejsou v souladu s kritériem konfesním, jestliže je většina náboženských učení odmítá, a zcela jistě je nepřijímá katolická církev. V praxi však mezi nimi nedochází k otevřenému konfliktu, existují vedle sebe, stává se totiž, že otázka intelektuální či ideové soudržnosti je pro různé podoby veřejného diskursu nepodstatná. Takto se věci mají právě v tomto případě.

C. Další zřetelný rozdíl mezi diskursem vlasteneckým a nacionalistickým se projevuje při tvorbě toho, co jsem před léty označil jako figura nepřítele. Ve vlasteneckém diskursu se protivník ovšem vyskytuje, je to však pravidelně protivník skutečný a konkrétní. Může být nositelem různých jmen podle historické situace - může být uchvatitelem, nájezdníkem, okupantem apod. Figura nepřítele tu není rozlišovacím znamením, může se objevovat či neobjevovat, rozhodují o tom konkrétní dějinné okolnosti. Je to však činitel nezbytný v diskursu nacionalistickém - bez ohledu na dobu a politické vztahy, v nichž se utváří. Aniž bychom se obávali, že upadneme do špatně podložených zobecnění, řekněme, že bez figury nepřítele není nacionalistického diskursu, je prostě nemožný. Reálnost nepřítele tu není zásadní, setkáváme se totiž obvykle s nepřítelem mýtickým. Žádný Hannibal nemusí reálně stát před branami Říma, může to být imaginární výtvor, který v nacionalistickém diskursu získá hodnotu něčeho zásadního. Stává se často, že nepřítel mýtický, imaginární, více či méně vědomě cíleně utvářený zaujímá místo nepřítele skutečného, se zlými úmysly, agresivního. V publicistice, kterou pěstovala krajní národní pravice ve třicátých letech 20. století, byli jako úhlavní nepřítel představováni Židé. Představovali trvalý cíl mýtické povahy a - vše tomu nasvědčuje - zastiňovali nepřítele skutečného a nebezpečného, vždyť to přece nebyli Židé, kdo v září 1939 přepadl zemi a rozdělili si ji mezi sebe (neučinili to ani zednáři, a tedy další mýtičtí nepřátelé). Vzhledem k figuře nepřítele, s níž se zachází způsobem zde popsaným, se nacionalistický diskurs ve 20. století zásadně neliší od diskursu totalitárního, v podstatě tvoří jeho součást - stejně tak v nacistické verzi, v níž byla postava Žida, představovaná Stürmerem, nutným prvek, jako ve verzi sovětské, v níž byl nevyhnutelným činitelem "podvratný živel" či "krvavý pes". Zde se rozdíl mezi diskursem vlasteneckým a nacionalistickým projevuje velice zřetelně.

D. Následující kontrast se bezprostředně pojí k předcházejícímu. Vlastenecký diskurs - to bych chtěl zdůraznit nadmíru silně - je naladěn na pozitivní jevy, zatímco nacionalistický diskurs vyzvedá to, co je záporné. Z tohoto důvodu hrají v jeho struktuře obrovskou roli úvahy o nebezpečích, zjevných i utajených, různého druhu a spiknutích, která jsou stále osnována proti národu a státu. Dominantní postavení získává - zde sahám po sugestivním termínu navrženém sociologem Andrzejem Piotrowským - rétorika strachu. Ohrožení a spiknutí jsou stálým prvkem nacionalistického diskursu, ale není pro ně místo v diskursu vlasteneckém. Spiklenecké pojetí dějin je tu tedy stálou složkou, bez ní by onen diskurs neměl opodstatnění.

"Přijetí spiklenecké teorie dějin, píše Janusz Tazbir v jednom z esejů, osvobozuje od myšlenkového úsilí; smyšlený nepřítel vystupuje jako obětní beran. Lidé se neradi přiznávají k omylům - raději je připisují jiným. Místo pohledu na dějiny, ve kterém bývá mnoho událostí výsledkem shody okolností nebo hlouposti, je podle všeho mnohem přitažlivější přijetí teze, že nás ovládají tajemné síly, které působí s jasným záměrem."

Přijetí spikleneckého pohledu na skutečnost (i historickou, i současnou) dovoluje vysvětlit naprosto všechno, ukázat příčiny. A je to stálá výzva k bdělosti. Proti nám totiž kují pikle také ti, kteří se vydávají za přátele nebo které by za ně někdo považoval. "Bdělost" je kategorie převzatá z komunistické propagandy, ale nefunguje pouze v jejím rámci. Bdělost má být v nacionalistickém diskursu hlavním pojítkem, ne společný jazyk, společná tradice, společná kultura. Neboť okolo jsou - jako v pohádce - vlci, kteří nás chtějí sežrat.

E. Další protiklad, již poslední, je bezprostředním důsledkem předcházejícího. Hovořil bych o motivu vydědění, zbavování národního společenství statků všeho druhu, odnímání. Pro vlastenecký diskurs nemá tento motiv v zásadě žádný význam, neobjevuje se v něm (pokud se samozřejmě netýká konkrétních faktů), ale má zásadní význam pro diskurs nacionalistický, který představuje národní situaci jako situaci ohrožení. Mýtický nepřítel nás chce zbavit všeho, co má hodnotu, chce nás zbavit rodinného stříbra - bez ohledu na to, odkud pochází, může to být totiž stejně tak nepřítel vnější, jako vnitřní.

Tento proud nacionalistického diskursu projevil neobyčejnou životnost v posledních letech, tvoří totiž jeden z vůdčích argumentů publicistiky pěstované odpůrci vstupu Polska do Evropské unie. Ti, kteří se vyslovují pro přistoupení, vlastně chtějí připravit vlast o všechno, co je v ní cenné. Onen jazyk "připravování o něco" je tak agresivní a rozšířený, že jej - na což již upozornili jiní - užívají také stoupenci vstupu Polska do Unie.

Nelze si nepovšimnout, že motiv "připravování o něco" má symbolický, ba přímo archetypální charakter. Zdánlivě jde ve většině případů o něco konkrétního a reálného, je ovšem řeč o něčem zcela jiném. Vstup do Unie nás má připravit o půdu. Nejde tu o kousek záhonku, nejde o konkrétní hektary. Má se hrát o to, co tvoří základ národní existence, o obranu toho, co představuje nesmírnou hodnotu - v podstatě však o symbol. V nacionalistickém diskursu se ostatně objevují motivy vzdálené jakékoliv konkrétnosti, hlásá se v něm totiž, že sjednocení s Evropou má Poláky zbavit víry. Těžko si představit, v čem by to mělo spočívat, tento motiv ovšem nelze nezaznamenat. Hrozící vydědění zahrnuje také nehmotné hodnoty.

Oddělení vlasteneckého diskursu od diskursu nacionalistického, vytýčení zřetelné hraniční čáry se mi jeví jako důležité také tehdy, když je řeč o probíhajících událostech, o tom, co se projevuje v naší současnosti. S lítostí je třeba říci, že zatímco vlastenecký diskurs, který představuje nepochybnou hodnotu, prožívá krizi a nemůže nalézt svou svébytnost, nacionalistický diskurs, často ve své extrémní podobě, se bujně rozvíjí, je přítomen v publikacích různého druhu, knižních, tištěných, rozhlasových. Převahu tedy dobývá to, co představuje nepochybnou antihodnotu.

Myslím, že právě na tento diskurs se mohou vztahovat slova z jistého klasického polského literárního díla. Začal jsem básnickým citátem, básnickým citátem skončím, přesvědčen, že jeho hořká ironie se tu nesetře.

Vedou se diskursy v tónu ponurém
o lásce k vlasti, o dobru veřejném,
o skvělých projektech a mužném zápalu;

(...)

Reformujem státy a války nové vedem,
ty na hlavu potřeme, s oněmi se sejdem,
a láhev jaksi nepatrně prázdní se.
Ignacy Krasicki

Michał Głowiński (1934) je polský literární vědec, esejista a prozaik. Přednáška byla pronesena pro Polskou akademii nauk (PAU) v Krakově, přinášíme její zkrácenou verzi, mj. bez rozsáhlého poznámkového aparátu.

Obsah čísla 4/2003

Michał Głowiński

Krize vlasteneckého diskursu

Televize a krátkodobí hrdinové

Diskurs nacionalistický - blízký příbuzný?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu