Alena Wagnerová

Rozdělení Evropy jako osud a téma Libuše Moníkové

Na podzim roku 1977 mi na doporučení Růženy Grebeníčkové poslala mladá, ve Spolkové republice žijící Češka Libuše Moníková rukopis svého románu Die Schädigung (Újma). Se svými dvěma v Německu vydanými knihami jsem pro ni byla etablovaná autorka, od níž si mohla slibovat pomoc a povzbuzení na své právě začaté pouti po německých nakladatelstvích. Její text mě nijak zvlášť nezaujal a dnes už také vím proč: depresivní obraz Prahy v rukopise jsem si psychicky nemohla dovolit. Stejně jako Moníková jsem měla dost co dělat, abych se po každé návštěvě doma dokázala vyrovnat s realitou znásilněné, do hlubokého stavu zklamání, napětí a bezvýchodnosti ponořené země. Sdělila jsem Libuši Moníkové, jaké jsou mé zkušenosti s německými nakladateli, a vyměnily jsme si tři nebo čtyři dopisy. Otevírají pohled na těžké začátky autorky, která dnes vedle Milana Kundery, Bohumila Hrabala, Oty Filipa, Pavla Kohouta či i Ivana Klímy patří k nejznámějším českým autorům v zahraničí, i když jejich životní cesty a generační příslušnost jsou různé.

O své tehdejší situaci píše Moníková třeba v dopise z 12. února 1978: "Děkuji Vám také za Vaše tipy, jsou to pro mne cenné informace. Některá nakladatelství jsem už vyzkoušela - kromě S. Fischer Luchterhand, Wagenbach, Residenz, Kiepenheuer und Witsch, Suhrkamp, Hanser, Frauenoffensive - a dostala většinou odpovědi od lektorů, které uvádíte. Jochen Jung poslal kompetentní posudek, ostatní spíš obecné poukazy na ediční plán. Je mi jasné, že osobní kontakt by byl býval daleko přínosnější, ale to bylo už z technických důvodů těžko realizovatelné (můj muž je student, teď už rok bez stipendia, a já mám jen čtyřhodinový úvazek na universitě v Brémách - z toho se nedaly podnikat cesty za nakladateli). To je také jeden z důvodů, proč jsem se zatím nevypravila do Saarbrückenu, ale to určitě jednou vyjde - po Vašem posledním dopise jsem měla silný impuls se s Vámi konečně sejít."

V románě Die Schädigung (Újma) rozpoznala Moníková s analytickou ostrostí znásilnění jako součást násilí systémového. Na mou otázku, zda předobrazem sexistického docenta v románu nebyl náhodou Milan Kundera - tyto pasáže v rukopise mě překvapily, protože jsem se sama se sexismem v této podobě v Čechách nikdy nesetkala - Moníková odpověděla: "Ten marxista v mém textu není Milan Kundera - toho jsem osobně neznala -, je to několik postav dohromady, mj. Ivan Sviták. Nemohu Vám dát za pravdu, že se jedná v Československu o výjimečnou situaci - zažila jsem prakticky jenom takové případy -, někteří byli ale trochu inteligentnější a uměli to maskovat. Socialistický patriarchát není o nic méně masivní než kapitalistický, zdá se mi naopak horší tím, že je rigidnější - teoreticky quasi neexistuje, a proto se o něm ani nedá diskutovat. Myslím, že Vaše statistiky nepostihují tu totální vyčerpanost a apatii, se kterou se v Praze setkávám u žen na každém kroku. I když mě ženy v socialismu přesvědčují i tak víc než zde, nepřesvědčují mě tamější muži vůbec - obzvlášť ne ve svém postoji vůči ženám." (V tomto odsouzení Moníkové hraje nikoli nepodstatnou roli - jak dnes víme - její osobní zkušenost s matkou, která se zcela vyčerpaná starala o čtyři děti, zatímco otec býval doma zřídka.)

Třetí důležité téma v našich dopisech se týkalo Židů a jejich významu pro evropskou kulturu: "To, co píšete o Židech, ve mně vyvolalo silný pocit příbuznosti - podobnými úvahami se tu zabývám už také dlouho, zvlášť v souvislosti s pražskými německými spisovateli. Říkám si, že jsem tu v podobné situaci (jazyková a kulturní odlišnost od okolí, - oni na tom byli dokonce líp tím, že drželi pohromadě), - ale hlavní podoba tkví pro mne v oboustranné příslušnosti k diskriminované "menšině" - oni jako Židé, já jako žena.

Vím, že se Vaše srovnání vztahuje na "emigranty" vůbec, ale to se vzájemně nevylučuje. Navíc s Vámi plně souhlasím v tom, co píšete o významu Židů v německé kultuře, prakticky ve světové kultuře vůbec. Myslím si, že bez nich by nepokročila o moc dál než na úroveň raného 19. století (snad s výjimkou hudby a techniky). Arno Schmidt se zmiňuje o tom, že současný svět je rozdělený na dvě poloviny myšlením dvou Židů: Marxe a Freuda. (Schmidt mi tu ostatně velmi pomohl přenést se přes různé těžkosti; ze současných spisovatelů nejvíc, protože má vedle fantastických znalostí ještě humor, to se mi zdá vzácná kombinace.)"

Češka v cizině

Ve svých dopisech jsme se samozřejmě zabývaly i situací doma: "Pocity, které jste si přivezla z Československa, znám dobře. (Až na ty zkušenosti s nakladatelstvími, ty jsem udělala až tady.) Zdá se mi to pokaždé tísnivější, ačkoliv si vždycky říkám, že už se to nedá stupňovat. Ten film Chytilové (Hra o jablko) je údajně natočený na objednávku jedné americké filmové nadace, ale nechci být zbytečně skeptická. Pravda je, že tam mezi známými nacházím pořád ještě řadu schopných a tvůrčích lidí, kteří produkují dál a dobře, ale většinou stranou vší politiky."

Základní intelektuální souřadnice budoucí spisovatelky jsou v těchto dopisech již formulovány: Arno Schmidt, Franz Kafka, otázka ženské existence, život v cizině. Slovo "v cizině" mi pro popis situace Libuše Moníkové připadá přiléhavější než slova exil nebo emigrace. Pokud je mi známo, Moníková se za emigrantku nebo exulantku nikdy nepovažovala, formálně jí také nebyla, ale spíš za někoho, kdo žije mimo domov. Označení Češka žijící v cizině by jí bylo asi vyhovovalo nejlépe. Jenže právě to bylo v poválečné rozdělené Evropě nemožné. Ingeborg Bachmannová, Hermann Kesten, Erich Fried, Paul Celan, Nelly Sachsová a mnozí další němečtí autoři žili léta v cizině, aniž v tom někdo viděl důvod, proč by neměli být i nadále považování za německé spisovatele.

Pro českého autora nebyla taková existence mimo vlastní zemi možná, především šlo-li o Západ. Jeho dílo "se nám stalo cizím", jak to v sedmdesátých letech vyjádřila jedna nakladatelská redaktorka, v textu je cítit, že "autor zde nežije", zkrátka a dobře nepatří už k české literatuře. Tento postoj se začal měnit teprve v druhé polovině osmdesátých let a našel své vyjádření v teorii o takzvaných třech proudech české literatury: literatuře oficiální, samizdatové a exilové, do níž byli ovšem zahrnováni pouze autoři píšící i nadále česky. Pro normalizované české kulturní instituce zůstali ovšem i ti, kteří na Západě, podobně jako Moníková, žili legálně, nadále podezřelí. Publikovat v českém kontextu pro ně bylo stejně jako pro emigranty prakticky vyloučeno. S tímto postojem v širších politických souvislostech korespondovalo, že ta část Evropy, která byla součástí socialistického bloku, přestala být Západem de facto počítána k Evropě. Evropský prostor byl zkrácen na Evropu západní.

Vedle politických důvodů, daných studenou válkou, tu ovšem hrála svou roli i domácí tradice, považující Čecha odcházejícího za hranice za ztraceného, ba zpronevěřilého syna, jehož zrada nezůstane bez následků mene tekel zejména pro spisovatele, který je odkázán na jazyk, mene tekel, jehož vydatně využívala socialistická propaganda v boji proti emigraci.

Ve srovnání se čtyřmi výše jmenovanými autory byla ovšem Libuše Moníková ve zvlášť těžké situaci. Milan Kundera přišel na Západ jako zavedený autor, dostatečně známý, aby vzbudil pozornost, totéž platilo pro Otu Filipa, který měl za sebou vězení. Ivan Klíma, který zůstal v zemi, patřil mezi prominentní disidenty. Jen Bohumil Hrabal se stal mezinárodně uznaným autorem silou svého umění. Pro literární úspěch ostatních měly mimoliterární aspekty značný význam. Úspěch také umožnil těmto autorům dál psát česky, i když Filip a Kundera později přešli k jazyku hostitelské země. Moníková naproti tomu přišla na Západ zcela neznámá a nemohla se vykázat ničím, co by ji mohlo udělat v očích západních médií zajímavou. Právě naopak. Spojení znaků "cizinka" a "žena" bylo předznamenání výrazně negativní, nikdo ji ani na začátku její literární dráhy nepronásledoval. Tuhle volbu neměla. V tomto smyslu tu stála bezmocná a bezbranná.

Moníková byla mladší než zmíněné souhvězdí čtyř českých autorů. Narozena v roce 1945, patřila ke generaci mladé české inteligence, pro niž byl socialismus samozřejmým životním horizontem a která během studií v druhé polovině šedesátých let, již v předpolí Pražského jara, prožívala a spolupůsobila při rozšiřování svobodného prostoru v kultuře i v celé společnosti. Po násilném konci Pražského jara se příslušníci této generace, především ti z nich, kteří patřili k inteligenci, ocitli před trojí volbou: emigrovat, přizpůsobit se, nebo hledat cestu do vnitřní emigrace, popřípadě k disentu. Ještě než se mohli něčím stát, s čerstvým diplomem v kapse, byli oloupeni o veškeré možnosti realizace, které se jim otevíraly v šedesátých letech. (Není náhodou, že představitelé současných politických elit, kteří se z této generace převážně rekrutují, jako třeba Václav Klaus nebo Miloš Zeman, jsou ve své většině ekonomové, kteří měli v normalizačních letech přece jen větší možnosti realizace mimo hlavní proud represivní normalizační politiky. Poznamenání normalizačním klimatem se ovšem vyhnout nemohli.) Někteří jen o několik let starší autoři jako Jiří Gruša, Václav Havel, Josef Hanzlík a jiní se již jako literáti a intelektuálové v literárním světě mohli uvést, vyzkoušet své síly. To všechno měla Moníková teprve před sebou - a k tomu v cizí zemi a v cizí řeči. Kromě ambic neměla nic. Svým charakterem byla přitom nezkrotná, svým způsobem dítě přírody, divoška, která se bezprostředně chápala darů duchovního života, bez zábran a skepse, která je vštěpována dětem ze vzdělaneckých rodin, neznalá pokory, kterou v nich probouzí pohled na rozsáhlou domácí knihovnu. V tom byla její síla i slabost. Chyběla jí například distance k úspěchu.

Kde je Evropa?

S touto výbavou i zátěží přišla na Západ. Geopolitická situace, v níž jsme se jako mladí čeští intelektuálové nacházeli, byla dána rozdělením Evropy, které jsme vnitřně nikdy nepřijali. Dobře si ještě vzpomínám na iritaci, kterou ve mně vyvolal na jaře 1968 nadpis článku na titulní straně týdeníku Die Zeit: Prags Rückkehr nach Europa (Praha se vrací do Evropy). Jaký návrat do Evropy? ptala jsem se. My přece jsme v Evropě, my jsme Evropa! Když jsem pak sama do Spolkové republiky přišla, pochopila jsem - byla to trpká zkušenost - že jsme byli v pocitech západní Evropy z Evropy skutečně vyloučeni. Nepatřili jsme k ní. Mluvilo se třeba o Evropském hospodářském společenství, když ve skutečnosti šlo o společenství západoevropské. O nás nebyla nikde zmínka, neexistovali jsme se ani ve statistikách, ani v tabulkách se směnnými kursy, ani ve srovnáních evropských zemí co do společenského vývoje. Bylo to pokaždé jako malé píchnutí.

Nejhorší bylo, že si člověk svou vyřazenost z Evropy na Západě uvědomoval daleko víc než doma. Doma jsme žili ve vědomí, že jsme byli od ostatní Evropy odděleni násilím, tomuto oddělení jsme se bránili a pokud možno se chovali, jako by neexistovalo. Na svobodném Západě jsme najednou zjistili, že toto oddělní tu bylo akceptováno daleko víc, než jsme je kdy přijali my. Západní Evropa nás prostě odepsala. V našich představách měla zeď, která rozdělovala Evropu, takříkajíc jen jednu stranu, tu, která nás oddělovala od Západu. Z opačného úhlu pohledu se ukázalo, že má strany dvě a ta druhá, západní, je dokonce o něco vyšší než ta východní. My sami jsme pociťovali rozdělení Evropy jako úhonu, ztrátu, nedostatek, na Západě nás nikdo jako část Evropy nepostrádal. Západní Evropa se zařídila ve své části Evropy, jako by to byla Evropa celá. A to všechno se stalo bez politického tlaku, ze svobodné vůle a ze svobodného rozhodnutí.

Geopoliticky znamenalo rozdělení Evropy polarizaci mezi Západem a Východem, ztrátu středu, ztrátu střední Evropy, která zmizela v hluboké brázdě mezi Východem a Západem. Střed, který obě strany spojoval a vyvažoval, střední Evropa jako západ Východu a východ Západu (H. J. Siedler), se ztratil. Jestliže před válkou Západní Evropa začínala na hranicích Francie, patřila teď k Západu i část Německa, které bylo dříve součástí středu.

My sami jsme se ale cítili jako Středoevropané. Středoevropský byl náš životní pocit i styl, způsob myšlení. Na jedné straně intelektuální reflexe jako životní obsah, na druhé straně skepse vůči ní, humor, který se jako záchranná síť rozprostíral nad propastmi existence a pomáhal žít. Střední Evropa, v tom byla její síla i slabost, byl to především kulturní fenomén, životní pocit, který lze opsat, ale už těžko popsat nebo dokonce definovat. To bylo dědictví nesourodého slepence mnoha národů starého Rakouska, kde soužití různých kultur a národností ustavičně zpochybňovalo normativnost vlastního způsobu života.

Kafka k Západu patří

Rozdělením Evropy bylo Československo přiřazeno k Východu. Stará střední Evropa byla teď definována jako Východ. Jedinou výjimku tu tvořil malý ostrůvek pražské německé literatury v čele s Franzem Kafkou, která byla v rámci polarizace rozděleného kontinentu přiřazena k Západu a akceptována jako jeho součást. Pro garanty rozdělení Evropy ovšem tento "ostrůvek" představoval značné nebezpečí, protože poukazoval na historickou sounáležitost kontinentu a jeho kulturní nedělitelnost. (V tomto smyslu měla KGB ze svého hlediska pravdu, jestliže považovala liblickou konferenci o Franzi Kafkovi v roce 1963 za počátek kontrarevoluce, vedoucí k Pražskému jaru.)

Pro mladé české intelektuály, narozené ve třicátých a čtyřicátých letech, znamenalo setkání s dílem a osobností Franze Kafky malou duchovní revoluci. (První vlna kafkovské recepce začala v Československu na konci padesátých let. V roce 1957 vyšel v překladu Zbyňka Sekala Der Kübelreiter, Jezdec na uhláku, a v překladu Pavla Eisnera Der Bau, Stavba, roku 1958 pak v překladu Pavla Eisnera Der Prozeß, Proces, roku 1962 Der Brief an den Vater, Dopis otci, a Amerika, Amerika/Nezvěstný.) Pod vlivem Franze Kafky se jejich dosavadní svět začal nově strukturovat.

Nejenže pro mnohé znamenal znovuobjevení staré zasuté multikulturality českého prostoru. Kafkovo dílo je stejně radikálně vedlo k moderní literatuře a jiné estetice, k látkám a tématům, v nichž se sami mohli najít. Potřeba, které si snad ani nebyli vědomi, byla náhle uspokojena, tak nějak bychom si mohli představit působení Kafkova díla. V neposlední řadě uvedla recepce jeho díla do zploštělého antitranscendenčního duchovního klimatu pozdních padesátých let opět velká existenciální témata viny, trestu a milosti. A jeho eticky rigorózní "být v každém okamžiku života hoden vykoupení, i kdyby žádné neexistovalo" působilo na pozadí ještě ne zcela překonaného stalinismu svou nesmlouvavostí bezmála jako vyznání víry. Tím vším byl Kafka pro mladé české intelektuály osobností, s níž se mohli identifikovat. A tato identifikace znamenala - nejen v přeneseném smyslu - návrat do Evropy. S Kafkou jako komunikačním prostředkem bylo možné otevřít si přístup do západních intelektuálních kruhů, zbavit se ódia člověka z východního bloku, dorozumět se, být akceptován. To vše zaznívá i v Pavaně a později několik měsíců před smrtí znovu v interview Libuše Moníkové s Jürgenem Englerem, když autorka říká, že Kafka měl v němčině stejný přízvuk jako ona. Tato silná identifikace, nabývající téměř fyzických forem, stejně jako úmysl dopsat v Pavaně příběh Barnabášovy rodiny do konce, lze interpretovat jako pokus o obnovení staré kontinuity.

"Neodcházejte přece!
Co bude s Barnabášovými?"
Přitom jsem měla strach, že by mohl odpovědět česky, s přízvukem nebo s chybami, které by z něho udělaly směšného dětinu.
"Tak to budete muset napsat," řekl a kromě toho se usmál. V němčině měl stejný přízvuk jako já.

S Kafkou bylo možné zachránit si pro sebe kus střední Evropy. Také v konfliktu mezi Západem a Východem tvořil Kafka výjimku. V ideologické konfrontaci obou bloků byl český prostor výrazně negativně konotován jako část Východu. Kafka byl ale z této příslušnosti vyňat. Byl kladným hrdinou, přicházejícím z negativně vnímaného prostoru, světlým zjevem z temna Východu - a o to záhadnější. Již členové jeho rodiny zůstali zajati v tomto Východem zcizeném prostoru jako součást v podstatě nepřátelského světa. Toto rozštěpení se promítlo i do interpretace Kafkova rodinného prostředí, především pokud jde o vztah mezi synem a otcem. Zde je třeba hledat i příčinu přehnaně negativního líčení osobnosti Hermanna Kafky v řadě západních kafkovských studií. (Třeba na rozdíl od vidění Brodova.) Konflikt syna a otce jako by se tu odvíjel na pozadí výkladového schématu kontroverze mezi Západem a Východem.

Německá spolková republika byla pro mladé české intelektuály, kteří se tu na konci šedesátých let ocitli a hledali možnost existence, podivuhodným světem. Knihy, na něž jsme stávali v Praze fronty, tu ležely volně na pultech - a kupoval je málokdo. Vysoká civilizační úroveň, pokud šlo o předměty denní potřeby, kontrastovala s nízkou kulturní úrovní širokých vrstev. Na rozdíl od naší zkušenosti kultura nepatřila mezi základní životní potřeby. My sami jsme tu byli přijímáni dobře. Pražské jaro - a tudíž i my jako jeho svědkové - mělo konjunkturu. Lidé se o nás zajímali, znát někoho z nás bylo v kursu. Zájem, s kterým jsme se setkávali, měl ale některé rysy, které nám byly cizí. Na jedné straně se naši noví přátelé chtěli dozvědět něco o tom, co jsme zažili, na druhé straně ale věděli všechno líp než my. Pro část intelektuální levice bylo Pražské jaro samozřejmě pokusem o kontrarevoluci. Právo na výklad měli oni, ne my.

Radikálové v Tuzexu

Vcelku se nám západoněmecká společnost jevila jako podivuhodně nestálá a vrtkavá. Neustále se honila za nějakou módou. Trend střídal trend. A už zase bylo něco, co ještě včera nikoho nezajímalo, "úžasné" a "strašně zajímavé", "prostě báječné" a "ohromně napínavé". Lidé měnili i svůj zevnějšek podle toho, co právě "letělo", inscenovali se, aby na sebe upoutali pozornost, a tím se zároveň přizpůsobovali. V posuzování literatury hrály mediálně účinné mimoliterární aspekty stejně velkou roli jako ideologie na druhé straně železné opony. Doma jsme si na to stěžovali, tady jsme se setkávali jen s jinou podobou téhož. Teprve tady jsme pochopili, že civilizace a kultura nejsou synonyma a že Riesmanův "zvnějšku řízený člověk" není žádná sociologická konstrukce. Žili jsme ve společnosti, která působila dojmem, že je na útěku sama před sebou.

My sami jsme byli tak trochu exoti, na jedné straně poněkud zaostalí, na druhé straně ještě tak nezkažení civilizací, blízcí přírodě, vhodná plocha pro projekci všemožných přání a iluzí. Byli jsme trochu pozadu a zároveň jsme přišli z lepšího světa.

Učitelka, s níž sdílí dům, přichází s přítelem, chtějí jít později na večeři do francouzské restaurace. Zvou mě. Národohospodář, který se už léta zabývá novou francouzskou levicí, mi podává první stránky rukopisu. "Tato tíha spočívá podle mého mínění plně na bedrech pracujících," stojí v úvodu. Na jedné straně "mínění", na druhé "plně" - měšťácký styl levičáků.

Navštívili Prahu v roce 1968, jako studenti, přijelo jich hodně; přivítali politické klima, byli však zklamáni sklony obyvatelstva k maloměšťáctví. Když přednesli své radikální návrhy a vysvětlili nám, jak máme postupovat, odjeli, s levně nakoupenou tuzexovou whiskou a cigaretami na zadním sedadle, nedbale nám mávajíce - "OK, všechno jasný?"

Zahlédla jsem v srpnu německé turisty líbat českou vlajku a mávat jí z autobusu před Rusy; řidič klaksonem troubil proti okupaci.

Naše zkušenosti se podstatně kryly s tím, co dávno před námi s instinktivní jistotou vyslovila Dora Dymantová:

Proč na mne udělal Kafka tak silný dojem? Přišla jsem z Východu jako temné stvoření plné předtuch, jako bych se vynořila z Dostojevského románu. Slyšela jsem toho o Západě tolik, o jeho vědění, jeho jasnozřivosti a životním stylu, a tak jsem přišla do Německa s otevřenou duší, připravenou přijímat, a ono mi dalo hodně. Přitom jsem však pořád měla pocit, že lidé tu potřebují něco, co bych jim mohla dát. Po válečné katastrofě očekával každý záchranu z Východu. Já jsem však z Východu utekla, protože jsem věřila, že světlo přichází ze Západu. Později byly mé sny méně náročné: Evropa zklamala mé očekávání, lidé měli v hloubi svých srdcí neklid. Cosi jim scházelo. Na Východě věděli o člověku: možná se nemohli ve společnosti tak volně pohybovat a nedokázali se tak snadno vyjadřovat, ale věděli o jednotě člověka a stvoření." (Citováno z knihy Hanse-Georga Kocha: Als Kafka mir entgegen kam, Když jsem potkal Kafku, Berlín, 1995.)

Mladá žena z Východu hledá útočiště na Západě, aby se v Kafkovi setkala se středem, který potřebuje k životu, tak by se dal také interpretovat příběh tohoto vztahu. Myslím, že v zážitcích a zkušenostech prvních let Libuše Moníkové ve Spolkové republice, které byly tak odlišné od jejích zkušeností dosavadních, s tím, co ji formovalo, leží klíč k jejímu dílu. Doklady pro to můžeme nalézt v řadě interviewu, a především v jejích knihách.

Muž se na okamžik odmlčí.
"Jaké jste národnosti?"
Na to nejsem nikdy připravena.
"Já jsem z Prahy."
"Ach tak, z Tschechei."
"Tschechoslowakei."
Nedá se mým podrážděným tónem zmýlit. "Jen buďte ráda, že jste tady," poučuje mě diskrétně.

(...)

Nemohu si na tuhle drzost, na tuhle dobromyslnou ignoranci zvyknout, na to zbytnělé ne-vědění, na všechna ta zjednodušování, ostentativně chybné psaní mých osobních dat, k tomu ještě ono turistické know-how o "Zlaté Praze".

"Ach, tam jsem s mužem šest let bydlela," rozzáří se žena ve vlaku, "bylo to tehdy moc krásné."
"Kdy?"
"Za války," odpověděla s tváří rozjasněnou vzpomínkou. Nabízí mi mandarinku.

Újma i Závrať

Čtyři roky trvala pouť mladé autorky po německých nakladatelstvích. Přibližně v roce 1981 se Moníková při nějaké příležitosti setkala s redaktorkou nakladatelství Rotbuch Gabrielou Dietzovou. Slovo dalo slovo a Die Schädigung (Újma) mohla vyjít.

Myslím, že na cestě německou intelektuální scénou a po německých nakladatelstvích se velmi mnohému naučila. Naučila se vážit si společnosti, v níž se ocitla, být vděčná za možnosti, které se jí nabízely, ale naučila se jí také pohrdat za tu nestálost mysli, povrchní schopnost nadchnout se pro cokoli, horečnatě se vrhat vstříc novým módám a "objevům". Jistým způsobem se jí cítila nadřazena, v neposlední řadě i díky své zkušenosti z Pražského jara. S největší pravděpodobností to byl právě kontrast těchto dvou zkušeností, který z ní - teprve ve Spolkové republice - udělal českou vlastenku. Aby se uchránila před zraňováním - jako každý nezkrotný, v podstatě přírodní člověk byla Moníková snadno zranitelná -, vytvořila si kolem sebe ochrannou slupku, která se časem proměnila v krunýř. Byla tvrdá, nekompromisní, odvážná, sebejistá, neomylná, sama o sobě přesvědčená, někdy téměř arogantní. Alespoň se tak projevovala. Německý jazyk, v němž psala a také psát musela, jí umožnil udržovat si nutný odstup. Její existence byla rozpolcená: Moníková zůstala částí českého společenství, kultury a tradice, a byla zároveň částí německé společnosti, pokud jde o každodenní struktury a instituce.

Nemyslím si, že byla v Německu příliš šťastná. Úspěch, kterému nekriticky podlehla, byl jen náhražkou. O tom, jak se skutečně cítila, vypovídají tituly jejích knih: Újma - Pavana za mrtvou infantku - Fasáda - Ledová tříšť - Projasněná noc - Závrať. Svědčí o zlomu, který překonávala humorem. Při psaní první části Pavany přišla na geniální trik, s jehož pomocí se pokoušela překonat rozdělení Evropy - a také je překonala. Naplnila svět svých knih bloudícími Čechy, kteří se na cestě cizími krajinami bez ustání zabývají domovem a českými dějinami. Suverénně a s naprostou samozřejmostí vrátila Čechy do evropského kontextu. Že tam patří, o tom nepochybovala. Neobešla se však přitom bez kompromisu: chtěla-li vzbudit zájem německých čtenářů, musela přizpůsobit obraz Čechů a Čech jejich očekávání a klišé. Tím ovšem připustila i existenci rámcových podmínek rozdělené Evropy. To byla cena jejího úspěchu. Dalším ústupkem bylo, že se zřekla svého vlastního příběhu, příběhu mladé české intelektuálky v západním Německu a jejího potýkání se s okolním světem. Tím se takříkajíc vzdala svého osudu. Ke zlomu došlo v té části Pavany, kde Moníková začíná dál vyprávět příběh Barnabášovy rodiny z Kafkova Zámku, tedy jiný příběh, nikoli vlastní. Invalidní vozík tu lze chápat jako metaforu. Postavila se tím do služeb věci, její psaní se jí stalo posláním a ona sama režisérkou svých postav a témat. (Moníková se v mládí chtěla stát filmovou režisérkou.) Tímto způsobem je její subjekt přirozeně v díle přítomný, ale její vlastní příběh je suspendován a zastoupen jen nepřímo. Práce spisovatelky se tím pro ni ovšem stala, jak to sama mnohokrát vyjádřila, "vražedným povoláním", protože suspenduje-li autor v díle svůj vlastní příběh, suspenduje tím nutně i mechanismy vnitřní obrody, osvobození se od tíhy vlastní existence, jinak řečeno o katarzi. Psaní je pak jen dřinou, jíž obětuje všechno, ale zpátky nedostává nic, v nejlepším případě jen hubené sousto úspěchu.

Jaký domov?

A zde je počátek tragédie Libuše Moníkové, která se začala naplňovat ve chvíli, kdy se roku 1989 zhroutilo staré rozdělení Evropy. Zásadně se tím proměnily prostorové dispozice a tím i podmínky psaní. Bylo to radostné opojení, ale právě jen opojení. Aby člověk mohl žít a přežít v rozdělené Evropě, musel pro sebe najít rovnováhu, která určitým způsobem přihlížela k daným rámcovým podmínkám. Žil takříkajíc na "jedné noze", zatímco druhá byla umrtvená, "mimo provoz", i když si toho člověk sám nebyl vědom. Koncem rozdělení Evropy, něžnou revolucí roku 1989, se situace prudce a neočekávaně změnila. Dosud umrtvená část těla začala přicházet k sobě, tak jako se začal obnovovat "krevní oběh" mezi oběma částmi Evropy. To se neobešlo bez bolesti, tak jako když se do umrtvené nohy nahrne krev. Bylo potřeba si znovu uspořádat svůj svět, najít novou rovnováhu, naučit se zase chodit po dvou, a to vyžadovalo čas. Kdo nebyl známý, mohl odejít do ústraní a v klidu znovu najít sám sebe. Moníková tuto možnost neměla, na to byla příliš známá, příliš na očích. A na to také své dílo příliš spojila se situací rozdělené Evropy, tím víc, čím méně ji sama přijala. V tomto smyslu to měla opět zvlášť těžké, právě v okamžiku, kdy se jí otevřela možnost vrátit se i jako autorka do vytouženého kontextu domova, do něhož dosud nepatřila.

V Projasněné noci se Moníková pokusila vrátit se k suspendovanému vlastnímu příběhu. Podnikla první kroky k sobě samé - tento pokus se jí však podle kritiky nezdařil. Bude třeba ještě trochu času a také překladu do češtiny, aby bylo možné posoudit, zda je tomu opravdu tak, nebo zda tu sehrála roli jen nepřiměřená očekávání.

Rozdělení Evropy, které už neexistovalo, však právě teď autorku "dohonilo". Domov nebyl takový, jaký si jej Moníková vysnila, byl poznamenaný dlouholetou normalizační frustrací, a také její přijetí doma jako spisovatelky nebylo takové, jaké by si byla přála. Fragment Závrať ukazuje, že Moníková byla na nejlepší cestě najít při návratu k vlastnímu příběhu novou rovnováhu. Nebylo jí však dopřáno na této cestě dojít až do konce. V tom je ironie a tragédie jejího života.

Libuše Moníková patří k obětem rozdělené Evropy.

Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka, publicistka, překladatelka. Zabývá se životem a dílem Mileny Jesenské, Franze Kafky aj. a také česko-německými vztahy.
Předneseno na sympoziu In memoriam Libuše Moníková, které uspořádaly v březnu 1999 Univerzita v Českých Budějovicích a Goethe Institut v Kravsku u Znojma. Německy vyšlo v časopise Rowohlt Literaturmagazin č. 44.
Přeložil Radovan Charvát

Obsah čísla 4/2003

Alena Wagnerová

Rozdělení Evropy jako osud a téma Libuše Moníkové

Češka v cizině

Kde je Evropa?

Kafka k Západu patří

Radikálové v Tuzexu

Újma i Závrať

Jaký domov?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu