Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Petr Uhl
Milý Pavle, jsem na léčení v Karlově Studánce, proto na Tvůj článek vtipně nazvaný Uhlet Petra Uhla, otištěný v mém mateřském deníku Právo 12. července, odpovídám se zpožděním. Odpovědi je však třeba, a nejen proto, že ses dotkl mé profesionální cti, uváděje, že jsem komentář Soudy snad rušit nebudeme (Právo 9. 7.) psal "bez bližšího seznámení s právními analýzami, žalobami a rozsudky v této věci", tedy majetkoprávních sporů Františka Kinského. Odpověď je delší, mám potřebu se s některými otázkami vyrovnat.
Před napsáním komentáře jsem se seznámil s právním názorem orlickoústeckého soudu, který se týkal neexistence konfiskačního výměru (rozhodnutí) ONV. Věděl jsem ze sdělovacích prostředků, proč označuje konfiskační vyhlášku někdejšího ONV v Chrudimi za neexistující správní akt, za "paakt". Uváděl jsem - i Tobě do telefonu - že jádro sporu není v "prolomení" restituční hranice či zpochybnění poválečných dekretů prezidenta republiky, jak jsi tvrdil sugestivně a veřejně Ty, nýbrž v protiprávním jednání čs. orgánů veřejné moci, v jejich porušování tehdejších právních předpisů, dekretů především.
Mé postoje k věci Kinský vyplývají i z vědomí, že právní poměry musejí dnešní soudy posuzovat podle tehdejších právních předpisů, a to případně i těch, které už byly zrušeny. Většina zákonů, které převzaly (často pozměněné) znění prezidentských dekretů, byla ještě v druhé polovině 40. let zrušena, rušení dalších nás ještě čeká. Proto jsem uvedl jako příklad rozhodnutí českého soudu o promlčení údajně trestného jednání vojenského prokurátora Karla Vaše z roku 1949. Soud se tu v roce 2002 přitom řídil rakouským říšským vojenským trestním zákonem z roku 1855, zrušeným až v roce 1950, který stanovil délku promlčecích lhůt, a novelou trestního zákona z roku 1999, upravující jejich běh a započítávání.
Pohoršení jednoho politika (ne Tvoje), že se přece nebudeme řídit nějakým zákonem z doby Napoleona, ukázalo na společensky nebezpečný právní nihilismus místních národovců. Dnešní a budoucí soudy české i evropské budou ale vždy (pokud nás nepostihne neštěstí a politická svévole nenahradí právní stát) posuzovat právnost majetkových poměrů do roku 1950 také podle rakouského občanského zákoníku z roku 1811, tedy "z doby Napoleona", a ovšem i podle jeho pozdějších, i prvorepublikových, novelizací. Byl to mimochodem zákoník značně ovlivněný francouzským revolučně-buržoazním a napoleonským právem. Teprve v roce 1950 byl totiž rakouský občanský zákoník, tento základ i dnešního českého občanského práva, zrušen - a zrušen pochopitelně s účinností ode dne onoho zrušení.
Myslím si ale, že kvalitní posuzování poválečných poměrů vyžaduje podrobnou znalost tehdejších prezidentských dekretů. Každému doporučuji jejich studium. Číst důvodové zprávy a zápisy ze schůzí vlády je vzrušující. Nejhlubší zážitek - v právním slova smyslu - mi poskytly návrhy ústavních dekretů o pozbytí čs. státního občanství a odsunu německého a maďarského obyvatelstva a jednání vlády o tomto problému, a to již od roku 1943.
Je to doklad pomalého opouštění myšlenky sice mimosoudního, avšak původně přece jen individualizovaného postihu nacistů a jejich aktivních pomocníků a sklouzávání k paušálnímu mimosoudnímu zacházení se všemi Němci a Maďary. Dobové materiály dokumentují zasažení velké části společnosti jedem nacionalismu a postupný mravní úpadek politické reprezentace a především Edvarda Beneše. Je to i svědectví o Benešově úsilí přesvědčit spojence, hlavně útlocitné Brity, o správnosti vyhnání Němců a Maďarů a získat od nich pilátovský souhlas s deportacemi spořádanými a organizovanými, když už účastnící postupimské konference vyzvali československou vládu, aby zatím "další vyhošťování" zastavila.
Jako doplňkovou četbu doporučuju útlý spisek Emanuela Mandlera Benešovy dekrety - proč vznikaly a co jsou, Praha, Libri 2002. Za základ pro poznání oné doby považuju ale obsáhlé dílo (psané ještě před listopadem 1989) historika Tomáše Staňka Odsun Němců z Československa 1945-1947, Academia-Naše vojsko, Praha 1991. I v češtině existuje už pěkná řádka publikací k vyhnání. Věnoval jsem se jim loni během léčení v Karlově Studánce, která sama symbolizuje složitost vlastnických změn v letech 1938-1945.
Kromě toho jsem před psaním komentáře prostudoval překlad usnesení německého obvodového soudu v Pardubicích z 11. srpna 1939 o pozůstalosti - alodní i substituční svěřenecké - zůstavitele Oldřicha Ferdinanda Kinského. Dále jsem měl k dispozici (mezitím již krajským soudem zrušený) rozsudek 3C 470/2001-518 Okresního soudu v Rakovníku z 13. března 2003, který návrh Františka Kinského na určení jeho vlastnictví k pěti parcelám (celkem 32 ha) zamítl. Kdybys můj komentář četl pozorně, věděl bys, že jsem tento rozsudek před napsáním komentáře znal, protože ho tam kriticky hodnotím.
Právní analýzy, které sis nechal vypracovat, arci neznám. Jmenuješ jejich autory Vladimíra Mikuleho, Václava Pavlíčka a Aleše Pejchala a tvrdíš, že jejich jména jistě nezpochybním. Nevím ale dobře, proč to tvrdíš, k těmto osobám mám dosti rozdílný vztah, osobní, i jako k právním autoritám. Vyjadřuju se k nim v neveřejné příloze tohoto dopisu. Zde budiž jen poznamenáno, že mám Aleše Pejchala za znamenitého právníka, i v oboru ústavního práva. Mrzí mě, že nedostal potřebný počet hlasů k souhlasu Senátu s jmenováním do funkce ústavního soudce. Kladu si jenom otázku, zda oněch šest chybějících hlasů v Senátu nepocházelo od senátorů, kteří si v Právu přečetli, jakou že Ti poskytl právní analýzu proti výrokům a postupům soudů ve věcech Františka Kinského. Až do té doby o této jeho činnosti (Tebou tak vysoce hodnocené) neměla veřejnost, pokud vím, potuchy, na rozdíl od vědomí o názorech profesora Pavlíčka, které sám zveřejňuje.
Někteří senátoři si možná přece jen myslí, že ministru kultury by ve věcech odmítání soudních výroků a hledání cest, jak je zvrátit, slušela větší umírněnost. Nahlas to neřeknou, ale tomu, kdo ministrovi ten odpor k soudnímu rozhodování nakukal - a od Tebe se dozvěděli, že to byl Pejchal - to spočítají při tajném hlasování. Potíž je v tom, že já si nemyslím, že Aleš Pejchal by mohl být ve svých právních úvahách tak jednostranný, jako jsi byl Ty. Asi jsi mu prokázal službu vpravdě medvědí. Ale nejen jemu.
Necitlivost k důsledkům vyřčeného slova projevuješ bohužel častěji. Před čtrnácti dny jsi pro časopis Reflex uvedl, že jsi do Rady ČT prosadil dva své přátele - Petra Uhla a Ivana Binara, ale že kdybys mohl radě radit (jako že to neděláš, řekls, a jako že by Uhl a Binar s Tebou vyběhli, zdůranils), určitě bys byl proti tomu, aby rada volila generálního ředitele televize, když přece už brzo bude nový zákon a nová, jiným způsobem jmenovaná rada, a ta si zřejmě bude chtít zvolit svého generálního ředitele.
Rada ale přece nemůže nedbat závazného pokynu zákonodárce a čekat na to, zda bude (nebo taky nebude) přijat nový zákon a jmenována rada nová! Proč jsi to probůh neuplatnil už v květnu? Sněmovna, kdyby s Tebou souhlasila, by nových pět členů přece dovolovat nemusela a rada o deseti členech by se deseti hlasy na novém řediteli jistě neshodla.
Ještě horší bylo, že o Tvé chvále Uhla a Binara a o Tvém názoru, že generálního ředitele lépe ani nevolit, hovořil po zahájení jednání rady, na němž se volil generální ředitel, radní Milan Badal. Domáhal se přitom zařazení bodu programu - ukončení volby generálního ředitele. Bod byl skutečně zařazen a otevřen, radní Badal navrhoval, aby se rada předem zavázala generálního ředitele opravdu zvolit, tedy volbu skutečně dokončit, a to s podtextem: i když to Uhl a Binar jako Dostálovo přátelé možná nebudou chtít. (Není pravda, jak psaly jedny noviny, že Badal, inspirován ministrem Dostálem, navrhoval ředitele vůbec nevolit.)
Dalo mi hodně práce vysvětlit, že mě nijak neovlivňuješ a že, probíraje se mnou po telefonu právo Kinského nechat soudně přezkoumat právnost konfiskace zděděného majetku, noblesně se ani nezeptáš, koho že já budu volit, abych z Tvého případného heknutí nepoznal, zda Ti moje volba není proti srsti.
Ještě více práce to dalo Ivanu Binarovi, těžko se mu vysvětlovala hloubka Vašeho přátelství, říkal jen, že se znáte od mládí. I když se rada k Badalově návrhu nepřiklonila, byla v následujících hodinách Binarova a moje pozice při jednání o kandidátech do funkce generálního ředitele přece jen poněkud oslabena. Pro některé kolegy radní jsme byli, alespoň onen den, méně hodnověrní.
Správně tušíš, že já, vždy tak adresný, když jsem tentokrát lál za rozčilení nad jedním soudním rozhodnutím obecně jakýmsi "politikům", měl jsem na mysli jen Tebe. Ostatní politici v této věci nevystupovali tak často a nikdo tolik neposunul podstatu sporu z roviny právního posouzení, zda se totiž konfiskace uskutečnila podle dekretů, do roviny politické. Jen Ty ses odvolával na neexistující "politickou dohodu" při právní úpravě restitucí.
Pouze z přátelství k Tobě jsem nebyl adresný. Ale Ty jediný jsi tvrdil, že pokud to soudům nezatrhneme, přijdeme o ohromné majetky. Ještě dnes opakují sdělovací prostředky hausnumero 40 miliard, což má být hodnota majetku Kinských. Podle mých informací má největší hodnotu Kinského palác na pražském Staroměstském náměstí, kolem 400 milionů, a všechen ostatní majetek - jsou to hlavně lesy a parcely - nejvýš 300 milionů. Čtyřicet miliard se stalo bojovou notorietou.
Ty jsi také nyní nejvíce hovořil o žádoucí "restituční tečce". Výjimečný právní režim daný zákonem o mimosoudních rehabilitacích (byl to poslanecký návrh ve Federálním shromáždění a já byl jedním tuším z osmi navrhovatelů), který byl od roku 1991 už třináctkrát (!) novelizován, pouze umožňoval mimosoudní navracení protiprávně konfiskovaného nebo nevýhodně odkoupeného či darovaného majetku. Ten zákon, ostatně velmi nešťastný, jak se později ukázalo, jen zjednodušoval postup přímým, mimosoudním vydáváním majetku. Psali jsme ho pro oběti zvůle a porušování zákonů stalinským režimem, s respektem vůči současným vlastníkům a s vůlí, aby náklady s restitiucí či vyplácením náhrady hradil stát. Žádný restituční zákon ale nevyloučil a v právním státě ani vyloučit nemohl řádný postup soudní - žalobu na určení vlastnictví tam, kde jsou pochybnosti o právnosti převodu majetku, bez ohledu na to, uskutečnil-li se tento převod před 25. únorem 1948, nebo po něm, ale také třeba v roce 1937 či 1990.
Profesorka obojího práva Marie Kalenská klame veřejnost, že "restituční zákony" jako speciální zákony vylučují prý použití občanského zákona jako normy obecné. Když to tvrdí profesorka práva, je to profesionální selhání. Když to ale tvrdí ministr kultury, ohrožuje to demokracii. Nelze to vykládat jinak než jako zřejmý ministrův nátlak na soudy, jak mají zákony vykládat. K meritu sporu jen poznamenávám, že aby tvrzení profesorky Kalenské platilo, musela by být nepoužitelnost občanského zákona pro jisté případy a jistá období přímo v občanském zákonu zvlášť uvedena. Restitutuční zákony jsou ale navíc koncipovány tak, že i takový výslovný odkaz by nebyl bez porušení ústavních zásad možný. Mohl by to obecně stanovit jen ústavní zákon "o restituční tečce". Ironicky dodávám, že by to musel být opravdu zákon ústavní, protože každý ústavní soud by musel zákaz použití občanského zákona pro určité období zrušit jako protiústavní.
Tvůj argument, že na nacistické činnosti žalobcova otce Oldřicha Ferdinanda Kinského (zemřel v roce 1938) při posuzování žalobcova majetkového nároku příliš nezáleželo, protože rozhodujícím kritériem byla žalobcova národnost, vzbuzuje protiněmecké emoce. Dekrety, respektive zákony, které z nich vzešly, se musíme řídit, ale některých jejich zásad, zhruba řečeno těch, které byly v rozporu už s provorepublikovou ústavní listinou, bychom se měli dovolávat jen s určitou mravní distancí.
Ve svatém zápalu boje nejsi ochoten dekrety vzít tak, jak jsou psány, a respektovat je, tu s vnitřním uspokojením, tu se skřípěním zubů. Posuzuješ je podle hesla, že vražda na tyranovi není zločinem (viz Tvůj názor na mravnost poválečných zákonů z rozhovoru pro MfD z 12. července). Své přitakání k starozákonní zásadě reciprocity očí a zubů, kterou v dekretech správně tušíš, zdůvodňuješ v rozhovoru v MfD i tím, že Tvoje rodina za války trpěla. Je to národovecký, zpátečnický a mravně pokleslý argument. Vražda na tyranovi po pádu tyranie zůstává v právním státě, Pavle, vraždou.
Zbývá ovšem odpovědět otázku, do jaké míry bylo Československo od května 1945 do února 1948 právním státem. Ani v roce 1945 tu nebyla ale národnost, jak se mylně domníváš, objektivní kategorií, o níž by rozhodoval orgán veřejné správy například úvahou o zdědění národnosti po meči či přeslici. I když radikální národovci usilovali o objektivizovanou úpravu, zůstala i tehdy národnost převážně subjektivní kategorií, majíc ovšem daleko do dnešních ústavních zásad. Ty jsi o národnosti mluvil nyní několikrát, a vždy jsem měl dojem, že rozdíl mezi askriptivním ("objektivním") chápáním národnosti, vlastním také nacismu a převažujícím i v sovětském systému, a mezi liberálním pojetím prvorepublikovým, Ti uniká. A to nemluvím o dnešním pohledu na individuálně volenou, odmítanou či ignorovanou národní (etnickou) identitu, deklarovanou někdy i jako několikerou, tedy pohledu, který minulá vláda bohužel nepřijala do návrhu menšinového zákona, i když k tomu jsou ústavní předpoklady. Pro Tebe národnost je, nebo aspoň po válce byla, prostě něco, co se dědí a čeho se holenku už nezbavíš. Víme to už od dob národního obrození.
Tvé výroky jen posilují tradiční lidové představy o národnosti. A mohou vlastně povzbuzovat dnešní české soudy k tak absurdním postupům, jako bylo zjišťování rakovnického soudu, do které že školy v Argentině chodil František Oldřich Kinský, kam se se svou matkou a sestrami přestěhoval jako čtyřletý v roce 1940. Soud zjistil, že chodil do školy se španělským vyučovacím jazykem, a to přesto, že v místě byla škola s vyučovacím jazykem německým. Žalobci to prospívalo, jako dítě neněmčil, ale stejně mu to nepomohlo, ani to, že matka, napůl Argentinka, narodivší se v Káhiře, udávala egyptskou národnost.
Němcem a Maďarem byl ale podle poválečených dekretů prezidenta republiky č. 5 a č.12 jen ten, kdo se od roku 1929 při kterémkoli sčítání lidu k německé či maďarské národnosti sám přihlásil, například při sčítání 1. prosince 1930, kdy se neuváděla národnost, ale obcovací jazyk, z kteréhožto údaje, povinného a archivovaného, se národost ve smyslu dekterů odvozovala. Dále byl podle obou dekretů Němcem nebo Maďarem ten, kdo se stal členem "národních skupin nebo útvarů či politických stran sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti".I v případě tohoto členství předpokládalo čs. právo (až na výjimky u kolaborantů) dobrovolnou povahu přihlášení se nebo vzniku členství. Obcovací jazyk byl pomocným, mimoprávním kritériem. Dekrety umožnily zvůli, ale ne tak velkou, jak si myslíš. Na děti většinou nemyslely, s výjimkou dektetu o čs. státním občanství. Strašení lidí, že rozhodnutím českých soudů (všimněme si, ne soudů v Německu, ve Štrasburku či Lucemburku!) přijdou o majetek, není rozumné. Nepramení totiž ze zhodnocení právní situace, ale z tradičních postojů protiněmeckých nebo - v lepším (?) případě - protišlechtických. Národovecké a paušální třídní postoje, byť jsou základem naší plebejské demokracie, bychom měli postupně překonávat.
Jako kdyby pro ČSSD nebyla druhá světová válka dějinnou bitvou mezi zločinným nacismem a protihitlerovskou koalicí, nýbrž stále ještě bojem Němců s Čechy a dalšími národy, který Němci přece prohráli. Nad změněnou mapou východní Evropy a jednotného demokratického Německa a po všech změnách v naší části Evropy tvrdí ČSSD nelogicky, že si výsledky druhé světové války nenechá nikým brát. Je to politika pštrosí.
Jako by odplata na německých ženách a dětech byla mravná, neboť omluvitelná nacistickými zločiny. Jako by motivem vyhnání nebyla touha většiny Čechů navždy se Němců zbavit (o tom existuje množství dokladů) a u některých Čechů se k tomu i obohatit. A když to nešlo jinak, přijal se - v červenci roku 1947 - zákon o konfiskaci majetku "hlubocké větve Schwarzenbergů" (Karlovu otci zkonfiskovali totiž Orlík už nacisti a on byl v květnu 1945 předsedou revolučního národního výboru v Čimelicích).
Jako socialista a člověk - řečeno postaru - levicový jsem očekával, že se ČSSD k dějinnému zápasu s nacismem postaví protifašisticky. Že politicky uzná německé antifašisty, exilové sociální demokraty, včetně Wenzla Jaksche, a rehabilituje Němce, kteří tu zůstali, prezekvováni a diskriminováni. Doufal jsem, že navrhne zrušení části amnestijního zákona a dalších předpisů, jež jsou v rozporu nejen s dnešním ústavním pořádkem, ale už s ústavní listinou první republiky. (Rušení jistěže ne se zpětnou platností, to by ani právně nešlo.)
Místo toho se ČSSD uchyluje k populistickým postojům. A někteří její představitelé začínají věřit bludům, které hlásají. Věří tomu, že někdo usiluje o zrušení dekretů se zpětnou účinností nebo že soudy, ať české, německé či jiné, budou vracet majetek potomkům těch, jimž byl po právu po válce zkonfiskován. Není to možné. Něco jiného je, že se dekrety od počátku porušovaly jak na běžícím pásu. Žaloby na to musejí dnešní soudy projednat. Kritizujme je, ale za konkrétní pochybení, a ne obecně, jako to činíš Ty.
Na morální i právní neudržitelnost některých částí prezidentských dekretů mám od začátku našich diskusí o nich v Chartě 77 vyhraněné názory již dvacet pět let. Jakkoli dekrety úpravou kontinuity čs. státnosti a zneplatněním právních aktů z doby nesvobody položily nezpochybnitelný základ čs. poválečného práva, nesmí se demokratická společnost smířit s přetrvávající účinností některých poválečných zásad trestněprávních (část amnestijního zákona), a pokud jde o dekrety samé, některých úprav státoobčanských a majetkoprávních, jakož i s retroaktivní působností např. dekretů o německých vysokých školách.
Aniž připomínáš postoje politiků KSČM a ODS, zaštiťuješ se jmény dalších politiků ČSSD - Špidly, Zaorálka a Laštůvky. Jejich výroky byly ve srovnání s Tvými okrajové. Pokud jde o jejich vztah k Němcům, měl jsem ale se všemi třemi už v minulosti problémy. Špidlův výrok, že "odsun byl zdrojem míru", způsobil, že jsem přestal volit ČSSD a později vstoupil do Strany zelených. Zaorálkovi nemohu zapomenout, jak loni v televizním rozhovoru seřval Berndta Posselta, který se omlouval za bezpráví způsobené Čechům Němci, za to, že řekl "Benešovy dekrety". V témže rozhovoru ale Zaorálek výraz "Benešovy dekrety" sám dvakrát předtím, tedy dříve než Posselt, použil. Laštůvky si vážím pro většinu jeho politických postojů, ale ve věci nápravy poválečných křivd na Němcích se opravdu neshodujeme.
Odvoláváš se na výroky Špidly, Zaorálka a Laštůvky. Proč se ale k věci Kinský nevyjádřil ministr spravedlnosti Rychetský? Nebo předsedkyně Nejvyššího soudu Brožová (reakce jejího místopředsedy Petra Kučery byla podle mne až zbytečně příkrá, ale říkal sis o ni)? Nebo místopředseda Legislativní rady vlády Jaroslav Bureš (je výborný právník, odborník na občanské právo)? A co soudci Ústavního soudu, nebo představitelé strany lidové a Unie svobody? I Zdeněk Jičínský napsal rozumný komentář (Právo 12. 7.), i když s ním v mnohém nesouhlasím. Není to ale šlápnutí vedle.
Nejhorší na Tvém dramatickém líčení je, že si dobře uvědomuješ podstatu poválečné právní úpravy i praxe. Asi před měsícem, týž den, kdy já jsem přirovnal ve svém komentáři v Právu paušální kritéria lustračního zákona k hlediskům kolektivní odpovědnosti, která nastolovaly poválečné dekrety, jsi uvedl v rozhovoru pro Právo stejnou myšlenku. Ano, je to tak, o společném jmenovateli poválečných prezidentských dekretů a lustračního zákona, jmenovateli založeném na plošných kritériích a mimosoudním postupu, bychom měli mluvit. A také o formulacích šitých na míru jednotlivcům nebo skupinám.
Například nepominutelná podmínka pro vyjmutí osoby ze ztráty čs. státního občanství (a tím i vysídlení) byla, že osoba prokáže (to je přímo ďábelské), že zůstala nejen věrna republice, ale také "se nikdy neprovinila proti národům českému a slovenskému" a dále buď že za osvobození republiky bojovala, nebo že trpěla nacistickým terorem. První podmínka byla doplněna až na schůzi předsednictva čs. vlády 13. července 1945 z obav, aby z odsunu lstivě nevyklouzli brněnští němečtí Židé, kteří podle delegátů brněnského národního výboru tam působili před válkou, a dokonce už před první světovou válkou, jako gemanizátoři. Šlo ovšem o židovské majetky.
Lustrační zákon jsem jako ředitel ČTK i vládní zmocněnec vždy respektoval, i když jsem často psal proti němu a domáhal se jeho zrušení. Tebe nežádám, abys vystupoval proti dekretům, právě naopak. Chci pouze, abys uznal, že každý, i František Kinský, jemuž byl jako devítiletému konfiskován majetek (a ne jeho už léta mrtvému otci nebo jeho matce, žádné nemovitosti nikdy nevlastnící), má právo na soudní přezkum, zda při konfiskaci jeho majetku tehdejší úřady podle dekretů postupovaly.
Dodatečně, veřejně možná jako první, jsi připomněl institut vydržení. Zda stát ho vůbec může použít a zda uživatel držel majetek oprávněně (například "v dobré víře") - to může být jistě předmětem posouzení, stejně jako mnoho jiných okolností, které se nyní objevují. Argument o vydržení přichází ale v Tvém článku jako deus ex machina. Co tím chceš říci? Snad to, že orlickoústecký soud nevzal v úvahu institut vydržení, i když to zástupce žalovaného namítal? Víš to, že se toho domáhal? Je vada soudního řízení v tom, že soud nevzal námitku žalovaného v úvahu, nebo v tom, že ji protiprávně zamítl? A v čem pak spočívala ona protiprávnost?
Obce i stát a instituce, které majetek drží či vlastní, mohou vydržení namítat u soudu, vláda jim může a má zajistit právní pomoc. Také novináři, právníci a lidé vůbec mohou o tom psát, co chtějí a co jim noviny zveřejní, před soudním rozhodnutím i po něm.
Jen jedné skupině lidí je komentování soudních rozhodnutí a hledání cest, jak je obejít, v právním státě zakázáno - vládě. Bylo by doslova tragické, kdybys necítil ten rozdíl mezi sebou a mnou, tedy mezi ministrem a novinářem. Zatím tomu tak zřejmě nebylo - stěžuješ si, že jste si ve vládě ani nedovolili přijít s požadavkem, který jsem vyslovil já, totiž aby vláda mohla Nejvyššímu soudu uložit vypracování sjednocovacích (pro soudy nezávazných) stanovisek a výkladů zákonů, jejichž vytváření je jeho zákonnou povinností. Jen jste něco v tomto smyslu špitli, a už vás prý za to nějaký advokát (!), Kalvoda jménem, kritizoval. Prostě někdy platí quod licet bovi, non licet Iovi, co je dovoleno volovi, není dovoleno bohovi, tedy opačně, než bývá zvykem.
Novinář ale může poradit vládě, aby parlamentu navrhla novelu zákona o soudech a soudcích, která by vládě umožnila přimět předsedkyni Nejvyššího soudu (která je orgánem státní správy soudů), aby plnila zákonnou povinnost výkonu státní správy soudů anebo povinnost, o níž není zřejmé, zda je součástí výkonu státní správy soudů, pokud dosavadní možnosti vlády jsou nedostatečné či neúčinné. Novinář dokonce může skandalizovat vládu, že se o to nepokusila. Může i doporučovat zákonnou úpravu, podle níž by bylo takové stanovisko pro soud stejně závazné, jako je dnes právní názor vyššího soudu, který nižšímu soudu věc vrací v odvolacím řízení, v řízení o dovolání nebo v řízení o stížnosti porušení zákona. To by ale asi dnes ještě parlamentem neprošlo, to tak za pár let, až pokuty od štrasburského soudu za nečinnost a neumětelství českých soudců dosáhnou vyššího promile či vyššího procenta českého HDP.
To jen vláda a její ministr nemohou hořekovat nad počínáním soudů a vytvářet dojem, že se nějak s nimi chystají zatočit. Argumentovat tím, že tu byla politická "dohoda" (navíc žádná nebyla, byl jsem u toho!), že se "nepůjde" za hranici 25. února 1948, je skutečné pohrdání soudy a jejich nepřípustné ovlivňování. Moc Tě prosím - nestraš lidi, že rozhodnutím českých soudů přijdou o majetek, a nech soudy soudit. A až už třeba nebudeš ministrem, kritizuj je, ale ne za to, že nedodržují politické "dohody".
S pozdravem Petr Uhl
V Karlově Studánce 25. července 2003
Petr Uhl (1941), jeden z nejznámějších příslušníků předlistopadové opozice a signatářů Charty 77, působí nyní jako redaktor Práva.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
