Josef Škvorecký

Pavel Tigrid, R. I. P.

Josef Škvorecký

Jako novináře jsem Pavla Tigrida poznal hned po válce, v té relativně svobodné době, nad jejíž svobodou ležel už ovšem stín událostí, které jsme mnozí očekávali a které opravdu a velmi brzo přišly. Články Pavla Tigrida jsem pilně četl v časopisech Lidové strany: po protektorátní žurnalistice, a v tom stínu nad námi, jsem je vnímal jako poselství ducha opravdu svobodného, jaký jsem ve svém dospělém životě slyšel vlastně poprvé.

Tragédie Pavla Tigrida, jako tragédie všech lidí mé generace, byla, že svoboda se do naší vlasti vrátila - pro nás - příliš pozdě. Když se Pavel Tigrid stal ministrem školství a kultury, bylo mu už přes sedmdesát, a předchozích čtyřicet let prožil v exilu, tedy bez přímé zkušenosti, jakou udělala většina národa; ta, co zůstala doma.

Ale pamatuju se, jak mi jeho svobodné poselství, které jsem tak rád čítával v těch lidoveckých časopisech, zaznělo ještě jednou, a velmi silně, někdy na přelomu padesátých a šedesátých let, když mi Miloš Forman dal přečíst Tigridovu zprávu o procesu se Slánským, která se mu nějak bůhvíjak dostala do rukou. Těžko dnes vysvětlit těm, kteří ty doby nezažili, co takové poselství znamenalo; vysvětlit tak, aby se to stalo jejich zkušeností.

Potom, v těch - opět relativně, a mnohem míň - svobodných letech šedesátých, poznal jsem Pavla Tigrida osobně, v norském Oslu, kam mě, opatřeného rukojmím manželky, jako člena pražského výboru PEN klubu pustili. Pak, když jsme já i Zdena sami byli už v exilu a když jsme otevřeli v Torontu nakladatelství zakázaných knih, mohli jsme se s Pavlem setkávat, korespondenčně často i několikrát osobně. Pro to, co pro nás jeho přátelství znamenalo, verba mihi desunt. Byli jsme u něho v Paříži, v redakčních místnostech Svědectví, v jeho krásném domě v Hericy-sur-Seine, a jednou, byla to vzácná příležitost, přijel do Toronta. Tehdy jsem poprvé a naposled uviděl na vlastní oči, jakou práci dovedl, svou výbornou angličtinou, Pavel udělat mezi cizinci. Mluvil tehdy na slavnostní večeři na univerzitě a obecenstvo anglosaských profesorů strhl k něčemu zcela nevídanému v těch prostorách: k spontánnímu potlesku. Nakonec, jako vzácný dar, svěřil nám svou krásnou a moudrou knihu Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Vydali jsme ji s obálkou Jiřího Koláře: jeden z titulů, které nám i čtenářům udělaly největší radost.

Po pádu starého režimu sehnal Pavel v Praze byt, a když jsme ho a jeho ženu Ivanku jednou navštívili, odvedl mě k oknu a řekl: Podívej se. Mám to při ruce. Bylo to, klidně a s humorem, pojaté Memento mori. Z okna bylo vidět na starý židovský hřbitov.

Kde Pavla Tigrida pochovali, však nevím. Odešel ve vysokém věku, ale přesto příliš brzo. A tragédie jeho pozdního návratu je tragédií příliš mnohých z naší generace.

Udělal mnoho, víc než mnozí, pro návrat svobody do vlasti, v níž většinu života nemohl prožít. Snad se najde někdo, kdo to prostuduje a napíše o tom knihu. Byl by to nejlepší pomník českému novináři Pavlu Tigridovi.

Josef Škvorecký (1924-2012), český spisovatel a exilový nakladatel.

Obsah čísla 4/2003

Josef Škvorecký

Pavel Tigrid, R. I. P.

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu