Jiří Lach

Vatikán, komunistické režimy a vydavatelská práce

V posledních letech roste zájem o vztah římskokatolické církve k politice ve 20. století. Západoevropské a především americké historiky uchvacuje především role katolické církve během holocaustu, ať už z hlediska věroučného, či diplomatického. Výsadnímu zájmu se těší osobnost papeže Pia XII. (1939-1958). Že se jedná o téma velmi kontroverzní, potvrzuje ostrá debata nad knihou Daniela Jonaha Goldhagena A Moral Reckoning: The Role of the Catholic Church in the Holocaust and Its Unfulfilled Duty of Repair (2002). Po svém debutu Hitlerovi ochotní katani (český překlad vyšel v Nakladatelství Lidové noviny 1997), kde příkře hodnotil podíl německého národa na konečném řešení, se ve své nové knize s daleko menším heuristickým vybavením ujal rozhořčené a paušalizující kritiky církve a jejího vůdčího představitele. Lze očekávat, že se zanedlouho tato kniha objeví také v českém překladu.

Pro Středoevropana je vedle studia tohoto problému neméně zajímavé a často pohnuté také poznání postavení katolické církve v komunistických satelitech po druhé světové válce. V českém prostředí se tématu po roce 1989 věnují Karel Kaplan, Jaroslav Cuhra (Československo-vatikánská jednání 1968-1989, 2001), systematicky pak ediční řada Historia ecclesiastica brněnského Centra pro studium demokracie a kultury. Stále ovšem zůstává velké množství ne zcela zodpovězených otázek, které může pomoci rozluštit překladová literatura. Zvláště potřebný je komparativní pohled na proměny postavení katolické církve v různých zemích komunistické Evropy, jenž by měl do budoucna stanovit, kde můžeme zobecňovat, a kde je naopak nutno zdůraznit odlišné tendence.

S těmito ambicemi jistě uvádělo na český trh nakladatelství Volvox Globator knihu manželů Jonathana Luxmora a Jolanty Babiuchové Vatikán a rudý prapor. První pohled vyvolá v čtenáři uspokojení, že se mu dostává souhrného vylíčení jednoho z nejtěžších období v dějinách katolické církve. Kniha přibližuje základní aspekty vztahu církve a státu po válce, kterému předchází stručné vylíčení poměru katolické církve ke komunistické ideji a moci před rokem 1945. Výklad je vystavěn na postoji papežů od Pia XII. po Jana Pavla II. ke komunistické realitě východní Evropy, přičemž značná část textu je věnována osobnosti někdejšího krakovského arcibiskupa Wojtyły. Přestože je podíl nynějšího papeže na tvorbě politiky vůči komunistickým státům nezpochybnitelný, dlouhé úseky textu se mění v jeho biografii, a odstupují tak od velkorysého titulu. Polská socioložka a katolický novinář věnují pozornost nejvyšším představitelům hierarchie, ale hlubší sondy do všedního života katolíků - především mimo Polsko - chybí. České čtenáře mimo jiné překvapí stručné interpretace Masarykova postoje vůči katolické církvi, který nebyl kritický tak, jak autoři uvádějí (s. 62, s. 376). To také ukazuje, že mimo Polsko se autoři pohybují s menší jistotou. Pro poznání tématu bude v budoucnosti nezbytné srovnávacího díla specializovaných historiků, kteří budou na podkladu archivních pramenů sestavovat přesnější obraz zápasu i soužití katolické církve a komunistické moci v jednotlivých zemích bývalého sovětského bloku.

Důvěru v kvalitu publikace zcela snižuje jazyková úroveň a faktografická nespolehlivost. Bez znalosti anglického originálu nelze přesně zjistit, kde chybovali autoři a co bylo dílem českých vydavatelů, přestože na občasné (sic!) chyby upozorňuje již recenzent originálu (R. J. Stove v National Observer, 49, 2001, s. 69-71).

Kniha vyniká nadprůměrným výskytem pravopisných chyb, někde lze nalézt i dvě až tři na jedné stránce. Výjimkou nejsou nezredigované věty typu: "Pius XII. strávil 13 let jako papežský nuncius v Mnichově a Berlíně a nechtěl připustil, že Německo je pro civilizovaný svět ztraceno" (s. 91). Z omylů ve faktech pak jen namátkou vybírám: Jozef Tiso se stal prezidentem Slovenska již v roce 1938 (s. 96), bomby na Hirošimu a Nagasaki autoři nebo vydavatelé svrhli 6. a 9. října 1945 (s. 101), vůdce polských komunistů Bolesław Bierut umírá v únoru 1956 (s. 123, ve skutečnosti zemřel 12. března 1956), demonstrace v Poznani měly začít až v červenci (s. 124, poznaňská demonstrace se odehrála 28. června 1956), Lászlo Rajkovi byl ubrán rok života (s. 126, nebyl popraven v 1948, ale v říjnu 1949) atd.

Příznivcům velkých obrazů dějin mohou tyto výtky připadat jako detailismus pozitivistického hnidopicha, ale u kritického čtenáře musí míra omylů vyvolat vážné pochybnosti, což posilují i překlady z Bible, které překladatel ani vědecký redaktor podle všeho nesrovnávali s ekumenickým překladem Písma svatého.

Vatikán a rudý prapor nepřináší zájemcům o pohnuté období dějin katolické církve ve střední a východní Evropě spolehlivého průvodce, zato ukazuje, jaká také může být podoba vydavatelské kultury.

Jonathan LUXMORE - Jolanta BABIUCHOVÁ, Vatikán a rudý prapor. Zápas o duši východní Evropy. Studie o vztahu římskokatolické církve a komunistických států. Praha, Volvox Globator 2003, 534. s. Přeložil Josef Línek, odborná revize textu Rudolf Vévoda, odpovědný redaktor Leo Evan.

Jiří Lach

Obsah čísla 3/2003

Jiří Lach

Vatikán, komunistické režimy a vydavatelská práce

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu