Tomáš Tichák

Omšelé téma

O některých věcech se jaksi nesluší mluvit, protože se o nich už namluvilo dost. Dávno třeba není považováno za patřičné mudrovat o mobilních telefonech. Je to vyčpělé téma. Jenže co když je to vlastně alibismus? Nepodaří-li se nějaký námět zevrubněji probrat, uzná se za vyčpělý. Je možné, že právě v tom tkví neřešitelnost některých problémů - vznikly z nedomyšlenosti problémů jiných. A proto i ony budou odsunuty mezi obnošené zboží.

Leč některé se připomínají v pravidelných intervalech. Tak se mi třeba stává, že se seznámím se sympatickým člověkem, s nímž si rozumím takřka ve všem, dokud nevyjde najevo, že shodné názory vyplývají se zcela odlišných politických východisek. Pak naše vztahy bohužel ochladnou. Děje se to obvykle na cestách nebo výletech. Například při výpravě s humanitárním konvojem do Kosova se z milého kolegy vyklubal pravoslavný obdivovatel Miloševiče. Teď se přihodilo něco podobného během vycházky k jedněm jesenickým vodopádům. Dáma, s níž jsem byl nedávno seznámen, se vyznala z bezvýhradnému obdivu k osobě nového českého prezidenta. Do té doby zajímavý rozhovor uvízl.

Psát o tom se zdá být předem odsouzeno k fádnosti, ale přece mi to nedá. Proč se přes takové věci nedokážeme přenést, proč je nějaká ideologie, notabene personifikovaná, víc než osobní vztahy? Možná, že vůbec nevíme, v jaké době vlastně žijeme, přemýšlím a klopýtám po kamenech. Sugestivnost přímého prožitku vždy přehlušuje cit pro skutečného ducha doby, ten na nás zavane až po letech. Jenže nostalgie už není pravdivou reflexí, spíše iracionálním steskem nad nenávratností dějů. Zaobluje hrany, hledá polehčující okolnosti, je podjatým soudcem. Do módy u nás teď prý přicházejí osmdesátá léta dvacátého století, ve filmu, v televizi, v pop-music. Vždyť jsme tehdy byli všichni o dvacet let mladší. To se teď jeví důležitější než naše tehdejší pocity.

Potíž s poznáváním podstatného je však i při racionálním hodnocení událostí a společenských tendencí. A opět to souvisí s nepochopením běhu času a uhranutím přítomností. Tak jako je každý člověk fascinován svým "já", i soubor lidí v každém okamžiku podléhá kouzlu sebeuvědomění. Do povědomí se tudíž v každé době nutkavě vkrádá iluze, že všechno špatné už máme za sebou, protože teď už jsme rozumní a poučení. Zkoumáme-li minulost, pozapomínáme, že i tehdy se žilo přítomností, kterou málokdo dokázal poměřovat. Vysmíváme se ideologii padesátých let a odsuzujeme ty, kteří jí podlehli. Cítíme nad nimi svou morální i rozumovou převahu. Tehdejší věřící komunista je dnes pro mnohé vážnějším provinilcem než cynik.

A sami možná podléháme jiné zaslepenosti. Srovnáme-li noviny před deseti lety a dnes, mohlo by nás dokonce napadnout, zda se v nové podobě nenaplňuje teorie permanentní revoluce a zostřujícího se třídního boje.

Mlčení už bylo trapně dlouhé, a tak jsem sebral všechny síly a zeptal se oné kamarádky, z čeho její náklonnost k Václavu Klausovi plyne. Odpověděla: "Protože převyšuje všechny ostatní politiky o třídu. Víš snad o někom, kdo by se mu mohl rovnat?" Namátkou jsem jmenoval jiného ústavního činitele. A pak se stalo něco neočekávaného, zamyslela se a řekla: "A víš, že by na tom mohlo něco být?" To mě natolik vyvedlo z míry, že jsem přehlédl rozcestí, na kterém jsme měli odbočit. Když jsem po návratu tu příhodu užasle líčil své kolegyni, nevěřícně zavrtěla hlavou a řekla s úsměvem: "Vy muži ženám ale vůbec nerozumíte."

O autorovi - Obsah čísla 3/2003

Tomáš Tichák

Omšelé téma

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu