Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2003 > Číslo 3 > Texty > Ohlasy na text Lona Fullera: Jan Sokol

Jan Sokol

Je problém v udavačích?

reakce na článek Lona Fullera Problém odporného udavače

Fullerův text je poučný příklad citově působivého moralismu: líčí problém tak, aby se na to čtenář chytil a snažil se řešit mravní problém právními prostředky. Tím sice vychází vstříc "tlaku veřejnosti", úvahy jeho náměstků však pěkně ukazují, že to prostě nejde, respektive znamená to likvidaci práva. Základní chybu v úvaze všech pěti náměstků (a patrně i Fullera samého) výslovně říká Třetí náměstek: spočívá v tvrzení, že "udavač byl vrah". Nelze si představit, jak by "platný trestní zákoník" udavače vymezil: udavač je sice "odporný", ale obvykle nelže, a už vůbec není pravda, že by "způsobil něčí smrt". V popisu případu jsme se přece dočetli, že tresty ukládali (řádně ustanovení) soudci. Že "soudci, kteří rozhodovali proti přáním Strany, byli biti a vražděni", na jejich odpovědnosti vůbec nic nemění: měli ze svého úřadu odejít. Náměstkové (a asi i Fuller) ovšem mlčky předpokládají, jako by soudce byl jakýsi automat, stroj, který udavač prostě spouští. Jenže tak to zřejmě není a odpovědnost za rozsudek tedy padá na soudce, a v širším smyslu ovšem i na Purpurové košile.

Ostatně i z praktických důvodů musí obnova práva začínat očistou soudů, protože jinak by i další rozsudky byly stejně pro kočku. Skutečný první problém ministra je tedy nenaletět pocitovému moralismu (už slovo "odporný" by ho mělo varovat - to jistě není právní termín) a hledět se zbavit špatných soudců. Nejrozumnější řešení: zákon, který stanoví jako podmínku výkonu soudcovské funkce místopřísežné prohlášení, že soudce nikoho podle tajných zákonů neodsoudil; pokud by se ukázalo, že to není pravda, může být také zbaven svého úřadu. Takový zákon není retroaktivní, neruší princip rovnosti, ale posouvá důkazní břemeno. Z hlediska spravedlnosti je důležité, že netrestá, nýbrž odvolává z funkce; je ovšem zřejmé, že ani ten, koho k tajnému rozsudku třeba donutili, soudcem zůstat nemůže.

Pro rozhodnutí, zda by se někteří soudci dali navíc trestně stíhat, nedává Fuller dost informací - zejména o tom, do jaké míry jsou jejich rozhodnutí dokumentována, archivy zachovány atd. Stejně málo víme i o stavu archivů o "odporných udavačích". I případ s udáním manžela by se patrně velmi těžko prokazoval (jeho udání byla zřejmě hanebnost, ale ne pomluva nebo křivé svědectví), a i kdyby se prokázat dal, rozhodně to nesnímá odpovědnost ze soudce, který rozsudek smrti vynesl. Skutečný problém s udavači tkví tedy v tom, že jsou sice "odporní" mravně, ale sotva trestně stíhatelní. Obecný pocit "odpornosti" ještě podporuje Fullerovo sugestivní líčení, které se vůbec neptá, zda je k této činnosti náhodou také někdo nedonutil, nevydíral atd. Jenže pokud říkali "pravdu" a nelze je obvinit z pomluvy, nedá se jejich činnost právně vymezit. Upřímně řečeno bych také rád viděl vládu, která by se bez nějakých "udavačů" (čili méně moralisticky řečeno informátorů) obešla - například v boji proti organizovanému zločinu.

Postup, který bych ministrovi doporučil, je tedy tento:

1. okamžitě odvolat všechny náměstky (snad s výjimkou třetího, který by si měl jen doplnit právnické vzdělání) a nahradit schopnějšími;

2. připravit zákon o očistě soudů;

3. prozkoumat stav archivů o činnosti udavačů a uložit novým náměstkům, aby se pokusili navrhnout něco lepšího;

4. uvážit, zda by se výše uvedený postup (podpis prohlášení jako podmínka pro výkon funkce) neměl rozšířit i na další odpovědné úředníky.

Poznámka na závěr: problém "odporných udavačů" není u nás - jak známo - jen umělá kasuistika. Naši "náměstci" správně začali očistou prokuratury a soudů, zavést podpis prohlášení ale kategoricky odmítli, protože jim příliš připomínal postup při normalizaci v roce 1969. I to je námitka spíš morální než právní. Jako by se morálka, kterou se moderní právo snaží všemožně vytlačit, paradoxně prolamovala právě tam, kde to je na škodu. Lustrační zákon mohl být spravedlivější, civilizovanější a asi i účinnější.

Další reakce: Jan Novotný a Jiří Musil.

O autorovi - Obsah čísla 3/2003


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.