Jiří Musil, sociolog, publicista

Kloním se ke čtvrtému náměstku

reakce na článek Lona Fullera Problém odporného udavače

Lon Fuller, nepochybně jeden nejvýznamnějších soudobých světových právních filosofů, ve svém eseji Problém odporného udavače položil otázku, které myslím u nás dobře rozumíme, ale na kterou jen s velkými obtížemi odpovídáme. Myslím rovněž, že se ve svých odpovědích budeme značně lišit, že bude malá shoda v našich názorech. To, že jí rozumíme dobře, je dáno naší zkušeností s autoritativním, nebo tvrději řečeno s totalitárním politickým režimem. Obtíže s odpovědí pak vyplývají z toho, že se ve veřejných diskusích, v médiích i soukromě nezabýváme dostatečně otázkami spravedlnosti, právního státu, vládou práva a také otázkami moci a zodpovědnosti.

Proto i moje odpověď na to, kterému z pěti náměstků, kteří reprezentují pět právních názorů, dát za pravdu, je poznamenána našim deficitem vážného veřejného diskursu o právu, spravedlnosti, trestu. Než se pokusím sdělit svou odpověď, pokládám za vhodné uvést, z jakých pozic vycházím.

Jako sociolog pokládám právo za sociální instituci, která se vyvíjí jak obsahově, tak formálně a která je uplatňována v různých historických typech společností různými subjekty. Důležitou skutečností je v této souvislosti zejména fakt, že pojetí spravedlnosti a práva vždy souvisí s pojetím státu, s jeho legitimitou a s názorem široké veřejnosti na to, co lze nebo nelze pokládat za zločin, který musí být právně potrestán. I tyto názory se historicky vyvíjely a souvisely s celkovým společenským vědomím. Neméně důležitá je skutečnost, co ona široká veřejnost - můžeme říci také lid - pokládá za legitimní zdroj práva, čili pravidel, v jejichž mezích se odehrává náš život. Historie několika posledních století empiricky ukazuje, že roste podíl těch, kdo za legitimní zdroj práva považují různé formy demokratických dohod, neboli dohod dosažených přímo nebo nepřímo mezi jednotlivými složkami určité společnosti, státu. To také definuje větší nebo menší legitimitu práva jednotlivých druhů států. A to je již nástroj, který mně pomohl k tomu, abych formuloval svou odpověď.

Kategoricky odmítám odpověď prvního a také druhého náměstka. Oba se vůbec nezabývají právní povahou státu, který vedl k existenci odporných udavačů. Tyto státy byly z hlediska legitimity státy, které se neopíraly o smlouvu mezi mocí a občany. Právo v těchto státech nebylo podle mého soudu legitimním právem. Zkušenost s denacifikací a naší dekomunizací potvrzují, že trvání na úplné legitimitě práva nedemokratických států ztěžuje demokratickým státům odsouzení "odporných udavačů". Kloním se ke čtvrtému náměstku, který v podstatě říká, že je zapotřebí právně postihovat ty, kdo se provinili proti pravidlům, jež jsou vlastní státům, které se opírají o demokratickou legitimitu moci a práva.

Přiznávám se bez obtíži k tomu, že je to stanovisko, které vychází z názoru o spojitosti práva a mravnosti v sociologickém slova smyslu a z názoru, že lze i ve vývoji evropských společností vysledovat pomalý, často složitý a klikatý trend zdůrazňující, že právní normy vzniklé v demokratickém procesu opravňují státy k použití moci. A naopak že činy, které jsou umožňovány nebo dokonce stimulovány nelegitimní mocí - jako např. udavačství ve službách státu - mají být trestány.

Snad na závěr bych dodal, že takový názor se nutně konec konců opírá o dva principy: o důvěru v rozum a v podstatě o souhlas se zásadami přirozeného práva.

Jičí Musil (1928-2012) byl sociolog. Další reakce: Jan Novotný a Jan Sokol.

Obsah čísla 3/2003

Jiří Musil, sociolog, publicista

Kloním se ke čtvrtému náměstku

reakce na článek Lona Fullera Problém odporného udavače

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu