Jan Novotný

Doporučuji střední cestu

reakce na článek Lona Fullera Problém odporného udavače

Je snazší začít tím, co bych nepřijal - návrhy a zdůvodnění posledních dvou náměstků. Purpurové košile vyhlásily všeobecnou amnestii pro ty, kdo "bránili vlast proti podvratné činnosti". My obdobnou amnestii udělíme už dopředu a s pokryteckou tajností? Purpurové košile vydaly "retroaktivní zákony", my to uděláme taky? Lze se odvolat i na historickou zkušenost: něco z návrhů čtvrtého a pátého náměstka bylo u nás uplatněno po skončení nacistické okupace s následky, které pociťujeme dodnes.

Přejděme k návrhu prvního a druhého náměstka, zajímavému tím, že má dvě protichůdná zdůvodnění. Ta přesahují problém odporných udavačů a argumentují pro nepostižitelnost činů v duchu práva Purpurových košil. Obě mají svá úskalí. Řekneme-li, že právo, jakkoli chatrné, bylo přece jen právem, co s lidmi, kteří toto právo porušovali v zájmu obnovení svobody? Řekneme-li, že panoval stav bez jakéhokoli práva, máme uznat za beztrestné všechny ohavnosti spáchané v době vlády Purpurových košil, byť se vymykaly i jejich chatrnému právu?

Uznal bych, že každé z navržených zdůvodnění může být přijatelné v krajních případech - první po údobí autoritativní a represivní, ale přece jen ne vyloženě zločinné vlády, druhé po občanské válce, v níž se páchání zločinů stalo běžnou normou všech zápasících stran. Připadá mi, že ve Španělsku se oba tyto případy propojily - ve vztahu k občanské válce zaujali Španělé první a ve vztahu k Frankovu režimu druhý postoj.

Mezi krajnostmi obvykle existuje střední cesta. Tu bych v daném případě doporučoval já. Právo v době Purpurových košil bych neprohlásil za neplatné, ale za nelegitimní, nespravedlivé. Nelze proto trestat lidi, kteří jednali v jeho rámci, ale na druhé straně je možné a potřebné napravovat jeho důsledky. K neblahým rozhodnutím, jejichž následky je třeba napravit, může ostatně dojít i ve slušně spravovaných zemích.

Očekával bych, že vláda Purpurových košil patřila k těm, které chtějí vypadat pěkně navenek, neměla odvahu prohlásit zlo, které činila, v plném rozsahu za dobro, a zapletla se tak i ve svém právu do rozporů. Lidé, kteří porušili její špatné zákony a předpisy, jednali zpravidla v duchu ústavních zásad, kterým jednotlivé zákony odporovaly, a mohou tedy být rehabilitováni či v krajním případě amnestováni. Na druhé straně popsaný přístup nebrání plně postihnout pachatele zla, které konali přívrženci a přisluhovači režimu Purpurových košil jasně nad rámec svého práva. Myslím, že ani toto právo nedovolovalo mučit zatčené a vězně, odsuzovat lidi za činy, jichž se nedopustili nebo které byly obludně zveličeny, uměle vyprovokovat a konstruovat "případy" či shora předepisovat soudcům rozsudky.

V tom se sbližuji s názorem třetího náměstka, obávám se však, že mnou navrhovaný přístup bude jen málokdy možno uplatnit proti odporným udavačům. Ti mohou být trestáni, jen pokud ve svých udáních lhali. Byť nejsem právník, troufal bych si říci, že náměstkův návrh je nepřijatelný již proto, že právo musí soudit především skutek - jeho pohnutky mohou hrát nanejvýš roli polehčujících či přitěžujících okolností. Udavače z nízkých pohnutek nelze právně zásadně odlišit od těch, kteří udávali z horlivosti, nedostatku rozhledu či ze strachu.

Musím přiznat, že tento závěr mě příliš netěší, v rámci zvolené cesty se mu však nemohu vyhnout. Je ovšem i jiná cesta, na kterou žádný z náměstků nepomyslil - prohlásit vládu Purpurových košil za nezákonnou, což by se patrně dalo udělat tak, aby nebyla dotčena "nepolitická" část práva. (Přesné stanovení hranice mezi politickým a nepolitickým je samozřejmě nemožné, ale k řešení sporných případů máme právníky.) Takové řešení bylo zvoleno po nacistické okupaci a mohlo by se zdát na první pohled vhodné i pro zúčtování s udavači za vlády Purpurových košil. Uvažme však, že hlavním důvodem pro odsouzení udavačů tehdy bylo, že udávali své spoluobčany nepříteli, s nímž byla exilová vláda ve válečném stavu a jenž se navíc ke službě ďáblovi zcela otevřeně hlásil. Vláda Purpurových košil neměla ve své době alternativu, byla zpočátku podporována značnou částí a většinou se neodvažovala otevřeně prohlašovat zločin za právo. Zdá se mi proto, že se soudní nepostižitelností většiny odporných udavačů se budeme muset smířit.

Abych tento pesimistický závěr zmírnil, dodávám, že mě to zase tolik nepohoršuje. Ze tří důvodů trestu - ochrana společnosti izolací pachatelů, výstraha jejich potenciálním pokračovatelům, katarze prosazením spravedlnosti - první dva v slušné a na pevných základech založené společnosti odpadají. A nemyslím si, že by soudní rozsudek nad pokřivenou, své skutky před denním světlem ukrývající bytostí přinesl výraznou katarzi. Nakolik je možné a prospěšné postihnout udavače mimosoudně, byla by již jiná debata.

Další reakce: Jiří Musil a Jan Sokol.

O autorovi - Obsah čísla 3/2003

Jan Novotný

Doporučuji střední cestu

reakce na článek Lona Fullera Problém odporného udavače

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu