A. J. Liehm

Nic vás neodradí

"Nic z toho, co vám řeknu, vás neodradí. Nicméně vám povím, co se stane. Za prvé: tu válku vyhrajete, a rychle, možná třeba za týden. Za druhé: nedokážete využít svého vítězství diplomaticky. A za třetí: porodíte palestinský národ."

Zní vám to v něčem povědomě? A přece jsou to slova stará bezmála čtyřicet let. Takhle totiž odpověděl generál de Gaulle, když mu tehdejší izraelský ministr zahraničí Abba Eban oznámil, že izraelská armáda zahájí válku, které se říká šestidenní. De Gaullova slova se naplnila do písmene a je dobře si je připomenout právě dnes.

Když se po měsíce schylovalo k irácké válce, věděl celý svět a jeho média, česká nevyjímaje, že válka se sice povede proti Iráku, že v ní půjde o naftu a taky dost opožděně o Saddáma, ale že až v první řadě půjde samozřejmě o izraelsko-palestinský konflikt, jeho tragédii i jeho souvislosti. Ale přestože to všichni věděli, nikdo to v dojemné shodě neřekl. I když možná mnozí doufali, že až "aliance USA, Velké Británie a Varšavského paktu", jak se jí říkalo ve Washingtonu, potrestá Irák za nesplnění dlouhé řady rezolucí Rady bezpečnosti OSN, přiměje Izrael, aby vyhrabal z koše na odpadky, kam je po dlouhá léta házel, jinou řadu rezolucí Rady bezpečnosti, jež se týkaly izraelsko-palestinského konfliktu. Pokud tomu skutečně někdo věřil, mám pocit, že osud tzv. "cestovního plánu" (nebo jak se tomu říká) bude znamenat konec téhle zřejmě minoritní iluze. Francouzský spisovatel akademik Maurice Druon se nedávno také nad de Gaullovými slovy zamyslel v hlavním francouzském pravicovém deníku Figaro a navrhl verzi generálovy odpovědi prezidentu Bushovi na ohlášení války v Iráku: "Za prvé: vyhrajete do čtrnácti dnů. Za druhé: ohrozíte do budoucna každé diplomatické řešeni konfliktů. Za třetí: postavíte proti sobě nadlouho arabské země a velkou část světového veřejného mínění."

K tomu vlastně není co dodávat. Snad jenom to, že válka v Iráku sjednotila v jednom šiku přední středoevropské disidenty v čele s Michnikem, Geremkem, Havlem, Konrádem..., kteří ujišťovali svět i sami sebe, že šlo v první řadě o osvoboditelskou válku proti odpornému krvavému režimu (zbraně hromadného ničení už radši nechme stranou) a že irácký lid své osvoboditele nadšeně uvítá. Dnes víme jen, že válka stála 14 amerických životů, kdežto po iráckých ani vidu ani slechu. Bylo by jistě zajímavé číst, co o nich vědí nebo třeba jen slyší čeští novináři na místě. Česká politika jako obvykle rozpačitě, leč poslušně přešlapovala, jenže to je právě její nejpodstatnější charakteristika a zřejmě si budeme muset zvyknout, když jsme si ještě ne tak dávno mysleli, že jsme odvykli.

Měl ovšem pravdu Jan Masaryk, když před víc než půlstoletím připomněl v San Francisku, že malá země má sice být vidět, ale co nejméně slyšet. Řeč byla samozřejmě o zahraniční politice. A tady, přes všechny výhrady, jež je nutno mít k jeho vnitřní politice a vygumované minulosti, nemůže člověk nemyslet na sousední Rakousko, které ukazuje, jak je možné, co se u nás často považuje za nemožné.

Ale vraťme se ještě k de Gaullovi, když už jsme jím začali. A k jeho představě Evropy od Atlantiku k Uralu, která bude nejenom trh, ale i velmoc, a přítel a spojenec Spojených států. "To bude ovšem chtít padesát let", řekl v roce 1963. I tenhle citát je třeba aktualizovat a datovat ode dneška, a ještě spíš od pozítřka. Tady se zřejmě česká politika přičiní, aby to nešlo rychleji, pokud vůbec.

O autorovi - Obsah čísla 3/2003

A. J. Liehm

Nic vás neodradí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu