Aleš Debeljak

Archetyp mého města

Při vzpomínkách na vlastní dětství prožité v lublaňských ulicích jasně slyším verše z básně Otona Župančiče, když mě pustíš ještě výš, uvidím terstské střechy. I já jsem samozřejmě pouštěl draky, ale Župančičův drak, který vystupuje v Bublinkách, nejpopulárnější slovinské sbírce básní pro děti ve dvacátém století, nebyl jen z jemného papíru a lehkých dřívek, ale v jistém metaforickém smyslu načrtl můj dětský obzor. Bydleli jsme na sídlišti nízkých socialistických bloků u řeky. Hleděl jsem skrze mírně se pohupující větve smutečních vrb u řeky Lublanice, které už dnes neexistují. Snad právě proto, že jim geniální architekt Jože Plečnik dal roli vizuální ilustrace pro sehnuté pradleny, symbol nenávratně ztracené minulosti; když jsem se díval a snažil se představovat si neviditelné světy, v nichž se odehrávají opravdová dramatická dobrodružství, hodná mé touhy nikdy nespokojené se skutečností, v podstatě jsem viděl jen Terst s velkým přístavem a mořským příslibem nekonečna.

Nejde jen o to, že bych jako dítě měl omezené obzory, které zcela zákonitě formovaly skromné finanční možnosti mých rodičů a politické restrikce v zemi, v níž jsme žili. Kvůli těmto restrikcím znamenala do sedmdesátých let každá cesta do Terstu doslova vstup do jiného světa. Není to jen otázka omezenosti, i když ji vůbec nepopírám. Spíše jde o to, že si uvědomuji, jak jsou některé zlomky vzpomínek ukotvené v dětství, proniknuté prvotními představami, obrazy minulosti. Kdo by jim nechtěl rozumět? Právě umělecká vize se přece velmi často napájí ve ztraceném ráji dětství, neboť se v něm vytvořily symbolické archetypy, podle nichž se řídí vnímání současné chvíle. Můžete mi věřit, že se snažím propást co nejméně příležitostí sledovat, jak se archetypy střetávají tváří v tvář se současnými zvyklostmi času i orientací prostoru. Takové příležitosti vycházejí na světlo při hře a starosti o dítě.

Mám tři. Pro všechna jsou slovinština jejich otce a americká angličtina matky rovnocenné v přiměřenosti využití slovní zásoby i pružnosti popisů. Tak se na zahradě honí dohromady s Župančičovým drakem v jednom kuse refrén o London bridge is burning down anglické písničky a entsy bentsy spider amerického rozpočítadla pomáhá slunci vysušit pavučinu sahající nad jiné střechy a k druhým mostům. Obzory mých dětí sahají tedy od samého začátku dále než do Terstu. Jsou už automaticky zdvojnásobeny, potenciál možností života a přání je širší, symbolická mapa jejich světa obsáhlejší. Rozhled po blízkém okolí stejně jako pocit neomezené moci ve věčném návratu paprsků však jsou - o tom jsem přesvědčen - jen sloupy podpírající křehkou stavbu duše. A stejně jako duše potřebuje území svobody, aby se dostatečně bedlivě připravila na jisté útrapy a případně milost poznání, tak právě zdvojnásobená identita sahá do více stran, dychtivě otevírá dveře do neznámých místností, vzdaluje se a hledá vše jiné.

Narodil jsem se v Lublani, s jejími ohraničenými ulicemi a touhami jejích fasád, aby "německy snily", jak píšu ve své básni v knize Minuty strachu (1990). Vyrostl jsem tady, zdejší školy mi daly univerzitní vzdělání, tady začínají mé odchody do ciziny, u prstence měšťanských paláců pod zavalitým hradem a na březích lenivé řeky nakonec poměřuji - skoro už proti své vůli - také umění pulsujících architektonických, kulturních a sociálních silokřivek, které člověka matou v cizích městech. Řekněme, že u mne archetyp města vychází z nejranějších prožitků něčeho, co dlouho představovalo jediný model městského rytmu: Lublaně.

Moje první zkušenost velkoměsta však sahá do Bělehradu. Dodnes si pamatuji rozrušení při prvním příchodu do tohoto města, i když mě od prvního setkání s ním dělí půl života. Ulice Bělehradu mě vyzývavě sváděly od záměru poznat balkánskou nervovou tkáň, kterou jsem měl ostatně mnohem více spojenou se senzuálním rozsahem, erotickým vzrušením i spontánní bezprostředností sdružování se, které neomezuje cerebrální civilizační proces, jemuž byl slovinský společenský život v rakousko-uherské monarchii, skrz naskrz sešněrovaný zvyky maloměšťácké spořádanosti, vystaven mnohem více. I když si svět zapamatuje současný Bělehrad především jako ohnisko nacionálního socialismu, které za Miloševičovy vlády terorizovalo celé území bývalé Jugoslávie, právě tak jako ho znal díky jeho oslavovanému kosmopolitnímu tepu, mezinárodním divadelním festivalům, inovátorské filmové produkci a výbuchům velkolepého, v mytologii usazeného literárního barbarogénia, vrací mi moje ohlédnutí zpět mnohem triviálnější, ale pro mne důležité obrázky z osobních vzpomínek: chaotické štíty kiosků s čevapčiči, burkem a zeljanico kolem hlavního vlakového nádraží; vrací mi tlačící se zástupy a sympatickou dotěrnost cikánských prodavačů, kteří nabízeli levné italské a turecké zboží: Farmerke, farmerke, još malo, pa nestalo!; vrací se mi dnes naivní, zato však sladký pocit privilegií, o nichž jsem si myslel, že mi náležejí, když jsem mohl coby student prvního ročníku na univerzitě překročit práh vyhlášeného Klubu spisovatelů na Francouzské 7 v centru města, kde se setkávala nejduchaplnější pera a jiskřivé mozky tehdejší Jugoslávie, kde kraloval alkohol a jízlivosti, které z neformálních stolních společností tradičně vytvářely skupiny politického nátlaku, čaršiju, tu mysteriózní oběžnou dráhu společensko-ideologických komentářů všeho a všech mezi mocnými; vrací se mi tajné slídění kolem zábavných člunů na Dunaji, o kterých jsem slyšel, že si v jejich maličkých kajutách levně přijdou na své i vášní přebujelí chlapi; vrací se mi mapa nouzového útěku před místními rváči na Dorčolech, připomíná mi vůni pleskavice a kajmaku na Skadarliji, turisticky vyhlášené, pro mne však tehdy podivně exotické ulici kaváren, rožňů a houslistů, kteří hrají Tamo daleko přímo pro mé nezkušené ucho; přivolává mi lahodnou chuť jogurtů a žemlí za prvního úsvitu, když jsme se s překouřenými hrdly a znavenými údy vraceli z večírku na Banově kopci, v elitní obci, kam mě přátelé nalákali na snobskou módní vějičku, i když jsme se poznali jen pár hodin před začátkem rozmařilé zábavy. Jedním slovem: Bělehrad mi dal první prožitek nebezpečné a dráždivé kosmopolis, která směsí orientálních a okcidentálních zvyků vytrvale rozdělovala různé osobnosti a tradice, zastrkujíc si je do chochole sebevědomí.

To byl určitý osobitý způsob bytí, který mi například Vídeň nikdy nemohla poskytnout. Ani jsem to od města Habsburků ve skutečnosti neočekával, i když je Slovincům historicky, sociálně, geograficky a možná i mentalitou bližší. Zatímco hrdinové moderních slovinských filmů se zjitřelou touhou nečinně vzhlížejí z mořského pobřeží k neomezeným možnostem světa, který vidí jen v dálce, podnikaví šikulové neoholené elegance z Bělehradu pravidelně odjížděli expresem Simplon do Paříže, ven, do bílého světa. Tato omezení ducha, jež jsou horší než zeměpis, jsou Lublani nechvalně známé. Lublaň zřejmě sama sebe pojímá jako bílou, řekněme čistou, což však také znamená, že ji v jistém metaforickém přiblížení vnější, mezinárodní svět zajímá méně. Proto také nemá tradici kosmopolitismu, která by kontinuálně pronikala z neobyčejně tenkých vrstev vždy přítomné městské elity do širších skupin, které v ní přebývají. Avšak mě po počáteční stísněnosti, kvůli níž jsem toužil po jiných řekách a jiných hradech, tato absence kosmopolitní tradice určitým způsobem osvobodila. Jestliže totiž tradici kosmopolitního a tím i tvůrčího vědomí nemáme, pak si ji musí každý sám vytvořit, rodovou mytologii.

Lublaň, která se teprve před desetiletím s osamostatněním stala metropolí v pravém významu, totiž ve smyslu sídla suverénní státní moci, žije ve mně, bastardovi Guttenbergovy galaxie, skrze nějakou starší, zcela starodávnou perspektivu tvůrčí imaginace. Totiž skrze přirozený výběr kapitol, které vykreslují symbolickou ikonografii prostoru, v němž se - velká ambice pro rodné město, přiznávám! - mohou rozpoznat všechna města.

Konec konců básnická citlivost vychází z hluboce intuitivního přesvědčení, že městské zdi označují poslední hranici známého; že jedno město je určitým způsobem už celý svět; že existuje pravé město, v němž stojí za to žít, jakési imago mundi. Být doma ve městě, v němž se potkává nebe a země, a proto je existenciálně skutečné; být doma ve městě, které nabízí prvotní, citem získanou, událostí plnou, a proto zásadní zkušenost prostoru; být doma ve městě, v němž všechny věci mají svá jména; čarovná kartografie hrstky trhů, tří čtyř klíčových ulic a anonymních koutů provinčního hnízda, které je však hlavním městem mého intimního světa, neboť napodobuje bydliště bohů. Tato kartografie mě nepřetržitě pronásleduje na bulvárech cizích velkoměst, do kterých mě neustále žene touha po jiném, abych v nich s bolestnou rozkoší ubíhajícího času zkoušel objevovat stejné. Řekněme, že hledám prvotní prostor, který má význam a váhu archetypu.

Automobilové zácpy na nepřiměřeně úzkých ulicích staré Lublaně, tyto nepřetržité prostorové tlačenice v centru mého městského archetypu, asfaltové světélkování provozu a smyslné odhalení výkladních skříní od Cerrutiho po Benetton, dlouhé police Mercartoru v každé obci a cudné koketování alejí s prořídlým stromořadím na Aškerčičevě ulici, tření mezi trhovým prodejem spotřebního zboží a paralelním světem diplomatických salónů a hučících azylů hospod, vřeštící trhy a tlačenice před výtahy napudrovaných hypermarketů, jako jsou Nama a Maximarket, vítězství kýče ve vilách nových zbohatlíků a rozšiřující se melasa vládních paláců, které se nemění na historicky nutnou koncentraci, kterou by v městském jádru, jako je naše, měly mít kulturní instituce včetně muzeí; obrovské reklamy, které samy sobě nepřetržitě blahopřejí k vítězství postindustrálního kapitálu, a dvojsmyslná námaha společenského okraje vytvořit z náporu banality životní styly, v nichž radostná zábava a otevřený veřejný prostor konfliktu ztrácejí právo, aby se s nimi nakládalo jako s existenciální inovací: toto hemžení výlučně městských identit Lublaň zná.

Přestože je stále velmi jemné a teprve se rodí v křečích hospodářské, sociální a politické tranzice. Právě v tom však také spočívá velká příležitost. Krize identity, kterou Lublaň prožívá, protože je poprvé hlavním městem samostatného státu a současně ústředním fokusem slovinského národního tlaku, neznamená jen rozklad dosud platné identity a forem vnímání sebe samé, ale etymologicky vzato představuje také bod obratu. Příležitost, že se Lublaň stane otevřeným městem, jehož vzduch osvobozuje a které funguje jen tehdy, je-li otevřené jako nějaký padák, a stane se tedy sebevědomým městem uvnitř a pohostinným navenek, v tomto směru bude brzy jasnější. Pro realizaci potenciálů, které vycházejí z tohoto průlomového období, však nám Slovincům, kteří v Lublani samozřejmě máme většinu, jako modernímu národnímu habitu stále ještě scházejí různorodé složky kulturního kapitálu, které by s řadou přenositelných postupů civilnosti a vzájemným působením zvyků srdce vytvářely zásobu propracovaných stylů společenského života.

To pak vytváří kosmopolis. Takové způsoby převádění mezi různými tradicemi a existencemi mají ovšem více co do činění se specifickou formou mentis, ne však s krátkozrakou rychlostí možná celkem dobromyslných úředníků, s níž bez rozmyslu odstraňují pomníky minulé doby a v touze po změnách nově pojmenovávají ulice. Mnohem snazší než změnit mentalitu je totiž nařídit architektům, ať blahovolně zkusí utopit Lublaň v generickém lesku temných skel houževnatého mezinárodního slohu, jímž se široko daleko v postkomunistickém světě chvástají sloupová opevnění zbohatlíků a politického klientelismu, pro něž je pospolitost málo významná, pokud neumožňuje chránit a posilovat jejich osobní zájmy. Právě městská mentalita je ta, u níž nelze voluntaristicky uspíšit její transformaci. Lord Dahrendorf měl pravdu, když o důsledcích sametových revolucí řekl, že bylo potřeba šest dní na změnu vlády, šest let na přeměnu ekonomických a politických institucí, ale šedesát let potrvá změna mentality. V tomto směru je každá víra v řešení přes noc jen znakem nenapravitelné naivity.

Podle mne je však možné vytvořit všechny podmínky pro to, aby změna mentality proběhla snáze a Lublaň se vyhnula pastím bledé uniformity, která nákupními centry komercializuje periferie, ale s tržním odkazem turisticky umrtvuje městské jádro. Je možné připravit základní poznatky pro způsoby velebení, jichž by se mohly účastnit vizuální, architektonické a konec konců i duchovní části městské tkáně, která je v případě Lublaně skutečně organicky postavena podle lidského rozměru. Lublaň, která je jako stvořená pro rozvíjení rétoriky chodců (Michael Certeau) a individuální imaginární scenérie průzkumných potulek podél neviditelných paprsků, které se připínají na základní uměleckou osu hrad-řeka-park, jak ji vytyčil už její autentický domácí syn Jože Plečnik; Lublaň, která se jedinečně rozšiřuje mezi omezeními přírodních topografických zdůraznění na jedné a chvatem tlačící se masy na druhé straně, kde anonymní osamělý dav kosmopolisu ještě nezískal moc nad perverzně (ne)bezpečnými formami veřejné intimity mezi obyvateli malého města; Lublaň, jež jako město na větru, jak ji mezi dvěma světovými válkami antologicky popsalo realistické pero Juša Kozaka, stále, i když na první pohled méně viditelně, přijímá do svého nitra cizince a pocestné, dočasné i stálé hosty, zkoušejíc se vymanit z plné závislosti na slovinské identitě, aby její městská podoba vyšla najevo; Lublaň, kterou nemůžete milovat, aniž by vás současně nenaplňovala odporem, tato Lublaň by udělala dobře, kdyby věnovala více finančních prostředků, kritické pozornosti a vědomého úsilí vzdělávacím programům.

Například že by nedávala jen tam, kam musí, tedy do urbanistických řešení podivuhodného karnevalu zničující automobilizace města, který z lidského rozměru brzy udělá jen prázdnou frázi v turistickém průvodci, v němž samozřejmě musí zůstat zamlčena ještě hrůznější skutečnost, a sice to, že parkoviště mají ve městě mnohem větší plochu než dětská hřiště! Už tento údaj nám napovídá, že soustředěnost na teď (automobily), nikoliv na budoucnost (děti), je pro lublaňské vládce důležitější. Taková perspektiva je však zcela jistě krátkozraká. Pokud Lublaň skutečně chce zůstat archetypem města, v němž život bude existenciálně smysluplný a ne jen komunikačně funkční, musí se postarat, aby si obyvatelé byli vědomi na jedné straně dlouhé, ale také nelehké tradice vytváření společné příslušnosti se všemi, kteří rozumí řeči lublaňských fasád a znají jejich touhu po svobodě, na druhé straně si však uvědomují podstatné odlišnosti a neustálé promítání se téhož v jiném.

Taková forma vědomí by v ideálním scénáři zabránila tomu, aby o nedělích zůstala Lublaň vylidněná, jako by ji postihla epidemie. Ve skutečnosti vlastně jde o epidemii, a to epidemii zapomnění, kdy je ve vzduchu cítit právě to, že identifikace s městem vyžaduje smlouvu, která je v krajním důsledku metafyzická. V metafyzické identitě však já poznává sebe sama autenticky pouze tehdy, pokud se dotýká druhého; jestliže ustavičně útočí, inspiruje, obohacuje, mutuje a rozčiluje se ve vzájemném napětí rozdílů. Mentální hranice rozvinutého městského prostoru jsou totiž různé a vyžadují smíšené bublání různých jazyků, kosmů, osobností a vizí, které s sebou nesou vzpomínku na šok odlišnosti.

Šoky jsou tvůrčí. Metropolitní zkušenost to dobře ví, vždyť městská polis spojuje, zatímco národní tradice rozdělují. Slovinská tradice přebývání ve městech je však stále více národní než metropolitní. Pokud je hlavní město určité veřejné shromaždiště, pyšný prostor, doména poutníků a prchavých identit, může jím být jen proto, že spojuje a předělává lidi, skupiny, jazyky a kultury, které jsou odlišné. Slovinská literární produkce však stále ještě nemá - pokud vezmeme v úvahu klíčový žánr - téměř žádné ambicióznější romány, natož pak promyšlené lyrické vize o podstatě sporů mezi mukami stěhování a touhou po lepší skutečnosti, jak ji například ve slovinském hlavním městě ztělesňuje část Fužine obydlená jižany, tedy Bosenci, Srby, Chorvaty a dalšími, kteří v šedesátých letech přišli z jižních částí bývalé Jugoslávie jako dělníci na přechodné zaměstnání raději do Slovinska než do Německa.

Pokud tedy město poskytne důležité, i když zatím neuspořádané prvky identity každému, kdo v něm dobrovolně žije, pak být Lublaňan znamená být vepsán do stavebnice hradu a řeky, ubytoven a barů, což je nevyhnutelné; být Lublaňan však znamená také mít srdce a hlavu naplněné pocitem, že pro plnohodnotnou městskou existenci nestačí, pokud jen žijeme jeden vedle druhého, ale že také musíme aktivně rozvíjet formy společenského života. Nejen útrpně tolerovat různé jazyky, etnické a religiózní zvláštnosti, ale snažit se dosáhnout pochopení, že žádné město není bez heteronomních a pluralitních impulsů, bez klubka otevřenosti jinakosti v samém nitru toho, o čem si mylně myslíme, že známe jako stejné. My Lublaňané se této pluralitě světových názorů a osobnostních postojů nutně pomalu přizpůsobujeme.

U dnešní Lublanice teď u pahýlů uřezaných, možná nemocných starých vrb raší s uplakanýma očima, ale tvrdošíjně výhonky nových smutečních vrb. Namísto pradlen na sebe z břehu na břeh, ale ještě častěji od výčepů pokřikují studenti ekonomie, rozšafní umělci, povaleči, burzovní makléři a nezaměstnaní filosofové. Přesto naděje, že jde o proces kosmopolitizace, která nemá tolik co do činění s počtem obyvatel, avšak je těsně spjatá s širokými obzory ducha, které se vyplatí kultivovat už u dětí, ta naděje pozvolna klíčí v srdci každého vnímavého jedince, který tuší, že pro ochranu archetypu je třeba neustále hledat rovnováhu mezi konzervativní loajálností prostoru a liberální pluralitou rozdílů.

Taková naděje rovnováhy může uchvátit například chodce, kterého v létě, kdy je město nejsvůdnější, možná jen mimochodem zaujme, jak se sedící u stolů na soutoku Guberjevova kanálu a Lublanice v populárním Café Mosquito baví o nejdůležitějších věcech na světě; tady, u štědrých stolů u řeky, se rovnováha mnohdy nabízí tak nějak sama od sebe, když sahá od omezeného obzoru rtů do nekonečných krajů svobody ve snění: sedící hosté zde zasvěceně komentují chuť trávy i povahu vesmíru.

Z knihy Atlantski most, Aleph, Lublaň 1998, vybrala a přeložila Martina Šaradínová

Aleš Debeljak (1961) je slovinský básník a esejista. Česky vydal mj. esejistické knihy Temné nebe Ameriky, Svěrací kazajka anonymity, Soumrak idolů a básnickou sbírku Město a dítě.

Obsah čísla 3/2003

Aleš Debeljak

Archetyp mého města

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu