Jiřina Šiklová

Bělomorkanál a Loď kejklířů

Jednoznačně módní je povrchní amerikani-zace veřejného, viditelného života. Hotdog, hamburger, jeansy, pepsi, americké filmy, Matrix, Harry Potter, to, psáno ovšem azbukou, tvoří pouliční folklór. "Neraď, nebyls v Rusku," říkávalo se před lety, když jsme byli krmeni informacemi, jak je v té bratrské zemi vše krásné. Dnes se píše o Rusku výhradně v souvislosti s politikou, ale jen výjimečně se něco dozvíme o životě běžného člověka. Během let devadesátých jsem se několikrát podívala do Moskvy a do Petrohradu, ale taky na Ukrajinu a do Běloruska, které stále ze zvyku započítáváme do stejného světa. Přestože Rusové si podobně jako my stěžují na poměry, je to tam lepší a lepší. Žít bych tam ale nechtěla a po návratu si člověk připadá jako ve Švýcarsku.

Ředitelka Českého centra v Moskvě Kateřina Novotná zorganizovala k výročí tří set let Petrohradu cestu divadelníků, malířů, hudebníků a fotografů ze čtyř postkomunistických zemí. Cestovali jsme parníkem se třemi palubami Volžsko-baltským kanálem. Peníze Kateřina Novotná získala od sponzorů - podnikatelů ze států Visegrádské čtyřky, ale něco i od Ministerstva kultury ČR a z Ruska.

A tak jsme se osm dní plavili z Moskvy přes řeky a kanály, které spojují Bílé, Oněžské a Ladožské jezero, až jsme po Něvě dopluli do Petrohradu. Nápad to byl vskutku vynikající. Proplouvali jsme kolem měst, tam se vždy vystoupilo, předvedla se pouliční představení, zahrály kapely a pak dál. Měli jsme se setkat bez papalášů, bez politických proklamací, jen jako lidi.

Kromě Petrohradu, kde právě končily slavnosti a kde na loď přišli i ruský a český ministr kultury a náš velvyslanec, jsme se setkávali pouze se starosty a starostkami a lidmi, kteří se chtěli podívat na třípatrovou loď, na níž se dá bydlet, hrát i tancovat. V Petrohradě byl do rukou ministra oficiálně předán dar - obraz, který vznikl přímo na lodi, Robot Emil zdraví Sankt Petěrsburg. Malovali ho tři malíři z různým zemí najednou a celkový řád udával Jiří David. Dalším darem byl obraz čtyř žen, který vznikl z podnětu Markéty Mazancové z Krumlova. Ten byl překrásný, ale obraz od Jiřího Davida a spol. budil větší pozornost.

Nás na Lodi kejklířů i při vystoupeních v osmi městech zastupovaly Continuo, Kale a Čechomor. Slovensko Staré divadlo z Nitry, Poláky Bílý klaun, Maďarsko harmonikáři a pouliční divadlo na chůdách. Každý den měly ve městě, kam jsme právě dorazili, představení všechny soubory ze všech čtyř zemí u přístaviště, ve městě, v parcích; na lodi se promítaly filmy a hrály kapely. A večer - ale co je večer za bílých nocí? - se loď jako plující ostrov uzavřela a všichni umělci vystupovali znovu jenom pro sebe a spolupoutníky z Lodi kejklířů.

Kanál spojuje části pěti řek a čtyři jezera a musí se na něm pomocí osmnácti zdymadel překonat 112 výškových metrů, aby se spojila dvě povodí a Moskva s Petrohradem. Poručit větru dešti se sice Sovětskému svazu nepodařilo, ale spojit řeky, které tečou do Baltického moře, a řeky tekoucí do moře Kaspického se podařilo. Za jakou cenu? Hrůznou! Skoro třicet let kopali a stavěli Bělomorskij kanál především trestanci, vězňové z gulagu, a prý kovovými tyčemi, protože i krumpáč byl příliš důmyslný nástroj.

Dnes to vypadá kolem hezky: nedozírné lesy na úplné rovině, kolem kilometry širokých řek a jezer vtahují pohled, podobně jako asi poušť, a vyvolávají pocit bezmocnosti. Na půl milionu (oficiální, jen potichu sdělované číslo) umlácených, hladem a zimou zemřelých, kteří prý zeminu vynášeli v nůších, při tomto pohledu vůkol nesmíte myslet. Člověku se chce poklonit se, a současně mu naskakuje husí kůže z tragédie, která se zde v tichu, bez zájmu demokratů světa odehrávala, když jsme už i my žili. Lidská práva, veřejné mínění, protesty intelektuálů?

Ekologický dopad a ekonomické využití této stavby také nikdy nikoho asi nezajímaly. Vždyť ten 2220 kilometrů dlouhý kanál (jinak je to vlakem z Petrohradu do Moskvy jen 700 km a ujedete to přes noc) je dvě třetiny roku zamrzlý a ledoborce nemohou projíždět zdymadly. "Už je to dávno hotové, tak o tom nemluvme, teď je to krásné," odmítá ruská novinářka diskusí o stavbě komunismu. "Dívejme se vpřed, to vy Evropané se stále zabýváte historií," říká jiný Rus a diví se, že znám i historii obléhání Leningradu a že se ptám, odkud kam vedla "doroga žizni".

Vedle seminářů o ženě v umění a reklamě jsem přivezla několik výtisků knihy Petry Procházkové Aluminiová královna. Jsou to rozhovory s ženami s Čečny, které obviňují nejen Rusko, ale nepřímo i vlastní muže, kteří bojují již jen o přežití. Rozbitá města i rozbité mezilidské vztahy, zničené tradice vztahu muže a ženy jsou důsledkem. Recenzi přeloženou do ruštiny jsem s knihou vyvěsila a čekala na diskusi. Návštěvníci četli, podívali se, šli dál. Poláci, Maďaři, Slováci, všichni diskutovali a vzali si výtisky v angličtině. Z Rusů nikdo. A když jsem jednu diskusi skoro násilně vyprovokovala, dostala jsem odpověď: "Já v Čečensku nebyla, vy, paní, taky ne, tak co si budeme povídat. Tam se bojovalo vždycky."

Za necelé tři týdny pohybu po Moskvě a okolí a víceméně výletní trase kolem Volžsko-baltského kanálu, na turistických trasách, nelze zevšeobecňovat. Ale ulice, obchody, reklamy a pouliční provoz přece jen člověk vidí. Základní dojem je jednoznačný. Mají zde všechny zápory rychlého nástupu mafiánského kapitalismu a globalizace, aniž jsou či budou členy Evropské unie. Solženicyn, podobně jako Ludvík Vaculík, z toho šílí.

Rusko ztrácí původní tvář, jazyk, kašle na tradice, neví již, co je "ruská duše", a amerikanizuje se. Všude jsou směnárny, banky, mladí lidé mají mobily. Mnozí obchodují se vším, co je prodatelné, a kradou a do výkupů prodávají i kovové tyče od ukazatelů parkovišt. Kdyby se alespoň pořádně ohnuli a upilovali tu tyč u země! Ani to neudělají, a tak chodec klopýtá a zraňuje se o vysoké pařezy tyčí, o urvané zbytky mříží z přízemních oken. Ale k dostání je opravdu všechno! Od parfémů Nina Ricci přes výrobky Johnson&Johnson až po Calvin Klein. Koupit si nahrávku ruské hudby, ruského folklóru je skoro nemožné. Církevní zpěvy dostanete jedině přímo v prodejnách suvenýrů u klášterů.

Jinak město ozvučují nahrávky nejběžnějších západoevropských a amerických hitů, všude jsou cédéčka s hudbou techno, a to vše v kombinaci se smradem výfuků desetitisíců starých vozů. Některé náklaďáky jezdily jistě i v době Velké vlastenecké války. Často jim chybějí i dveře a části kapoty nahrazuje igelit. Ale jezdí! Moskva se doslova dusí, ekologie je přepych, na který tu zatím nezbývá. Veřejný prostor, to, co jakoby nepatří nikomu, je neuvěřitelně zanedbané.

Domnívám se, že každá země, společnost či stát vyrůstá na podlaží svých tradic a původní kultury. Občas přijde revoluce, převrat, které zamíchají osudy i majetkem. Z prvních udělají poslední a zase naopak a po čase se to zvířené bahno, lógr, podobně jako v hrnku s kávou, usadí, zklidní a nános je rozložen podle původního profilu dna či původního kulturního podlaží. A tak v Rusku do nebetyčné výšky narůstá bohatství nepatrné skupiny lidí - asi odpovídající někdejšímu počtu bojarů, šlechticů a dvorských sluhů; a vedle toho se propadají miliony lidí do bídy, pro nás neuvěřitelné. Říká se, že v Rusku skupinu bohatých tvoří asi osm procent lidí. Těm nejbohatším, kterým donedávna říkali "noví Rusové", nyní říkají "novyje krutyje".

A současně žije, a to mně říkali i ruští novináři, asi 40 milionů Rusů pod existenčním minimem. Životní minimum, což je pojem ze statistiky, je vyšší než existenční minimum. To znamená, že těch čtyřicet milionů hladoví. Ty jsem ale na ulicích Moskvy, Suzdalu či Vladimiru neviděla. Člověk tuší, že jsou někde vzadu za viditelnou bariérou ze žebráků, bezdomovců a opilců.

I ti, podobně jako mrtví kolem Bělomorského kanálu, jsou přítomni ve chvíli, kdy se člověk obdivuje obnovovaným chrámům pravoslavné církve. Odsuzujeme tallibán, ale již si nepamatujeme, že chrámy v Rusku byla zavřeny v roce 1923 a mnohým vojáci Rudé armády rozstříleli kupole, jiným řetězy a traktory strhávali zvonice.

V Zlatém kruhu kolem Moskvy s celým souostrovím chrámů a klášterů se dnes památky horečně opravují. Unesco je vzalo pod ochranu a turisté je vyhledávají. Dvě stě, dvě stě padesát kilometrů od Moskvy, to není žádná vzdálenost. Ve Spaso-Jefimevském klášteře nahazuje muž maltu do širokého sloupu brány. Aniž to nechá zaschnout a aniž to zahlazuje, natírá obnovenou část vápnem. A se stejnou pravidelností, kdykoliv kolem projede auto, zvedne se z rozbité silnice mezi stěnami hradeb kláštera gejzír vody z louží a ohodí, co před chvílí dobrý muž nahodil a namaloval. Když jsem šla kolem počtvrté a nahazování, malování i stříkání z louže se opakovalo, zastavila jsem se a řekla mu, že snad by bylo lepší hodit doprostřed té dva metry vzdálené louže nějaký štěrk či kamení, a pak že by se mu to lépe dělalo. Podíval se na mne a pronesl "Vy innostraněc, što?" a pokračoval v nekončící práci.

Myslím, že ruští lidé se již nebojí kritizovat vládu, včetně Putina, a jsou pyšní, že mají desítky politických stran a "může se psát o všem". Ale nepíše! Nevládní, třetí sektor, občanská iniciativa prakticky neexistuje. Organizací je málo, iniciativa občanů se omezuje na kladení požadavků na stát či gubernátora a nadávání, že "všechno slíbí a nic neudělají". Názorová diskuse je nepatrná. Hubování není demokracie. My do ní máme daleko, ale Rusové ještě dál. Kreml je název pro hrad, hradiště, kde uprostřed stojí chrám a sídlo panovníka nebo patriarchy. Po celá staletí byly moc panovníka a moc církve spojeny. A zde jsou kořeny samoděržaví, které drží i v době, kdy formálně je svoboda slova, pluralita stran a zájmových skupin.

V dobách, kdy v Anglii existoval parlament a v našich zemích se musel dohadovat král či císař se šlechtou a oponovat mocné církvi, která také měla svůj majetek, a získávat na svou stranu bohatá města, vládl car "z boží vůle" bez opozice. Zatímco v prostoru střední a západní Evropy, přes všechno barbarství, se vladař musel učit vyjednávat, dělat kompromisy, sledovat i zájmy druhých, v Rusku vládl bez omezení.

Restituce majetku? Střední třída téměř neexistovala, dokázat vlastnictví nikdo nemohl. A jestli se u nás během vzniku "kasina kapitalismu", jak to nazval Petr Pithart, či kuponové privatizace rozkradlo mnoho, v Rusku si rozebrali všechno. Určitá část obyvatel se rychle zorientovala. Jestliže u nás existuje několik Viktorů Kožených, kteří peníze vyvezli ze země, v Rusku tak postupuje devadesát procent "nových Rusů".

Přese všechno se to lepší. První dojem před desíti lety a před pěti lety, a dokonce i před rokem byl mnohem horší, než co jsem viděla letos. Klid a lepší perspektivu bych této nešťastné zemi ze srdce přála. Velice správně to v jednom ze svých prvních projevů v USA řekl Václav Havel, když upozornil, že chtějí-li ze Západu pomoci nám, ať nezapomínají a pomohou především Rusku. Byla to hluboká myšlenka, jejíž dosah si teprve uvědomuji.

A co sami Rusové? Hubují, mnozí se připravují k emigraci, ale v zásadě říkají: Rusko je veliké a přežilo horší věci! I tento přístup tvoří podnož kultury státu.

O autorce - Obsah čísla 3/2003

Jiřina Šiklová

Bělomorkanál a Loď kejklířů

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu