Jarmila Cysařová

Padesát let televize: dlouhá cesta k nezávislosti

O přízeň televize se politici ucházejí nejen v českých zemích, a tak záleží na politické kultuře demokratické společnosti, jaké zákony a pravidla pro vysílání si vytvoří. Z tohoto hlediska svědčí kauzy kolem televizních rad, Novy i České televize o křehkosti naší demokracie. Třebaže různá, často protikladná stanoviska k jejich řešení mají příčiny ryze současné, vraťme se i k prvním sedmatřiceti letům Československé televize, kdy pohled na ni jako na politický a mocenský nástroj vznikl a vžil se.

Prvního května 1953 začala televize z provizorního pražského studia v Měšťanské besedě vysílat pro přibližně pět set majitelů rozhlasových přijímačů vybavených malou obrazovkou. Byla součástí Čs. rozhlasu, teprve v roce 1959 se osamostatnila jako Československá televize (ČST). Za technické nedostatečnosti se o vysílání zasloužila obětavost a nadšení tvůrců a techniků, kteří i v primitivních podmínkách vytvořili z televize kultivované médium.

Nikoli, samozřejmě, nezávislé a samostatné. Nosným sloupem ideologické manipulace byla cenzura - Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD). Vznikla v roce 1953 vládní vyhláškou po vzoru moskevské centrály cenzury Glavlitu. Podmínkou pro vysílání pořadů bylo razítko cenzorů. V roce 1958 navíc postihla televizi třídně politická prověrka, nadřazující tzv. třídní původ a politickou spolehlivost nad odbornost. Téměř stovka lidí tak televizi opustila nebo přešla na podřadnější místa. Vedoucí funkce v televizi, od ústředního ředitele a jeho náměstků až po vedoucí zvuku, střihu a další, podléhaly kádrovému pořádku ÚV KSČ. Usnesení ÚV KSČ z roku 1960 kritizovalo televizní program a ČST přikázalo, aby pracovala výhradně v komunistickém duchu. Tuto podřízenost televize komunistické straně následně stvrdil zákon o Československé televizi z 31. ledna 1964. Pod tlakem odborné veřejnosti byla v roce 1966 HSTD zrušena a dosavadní cenzuru legalizovalo ustavení Ústřední publikační správy (ÚPS). Cenzoři nadále směli pozastavit pouze tajné informace, na "delikty" ideologické povahy jen upozorňovali a vedoucí redaktoři či ředitelé se mohli proti jejich zásahu odvolat k vedení ÚPS nebo až na ideologické oddělení ÚV KSČ. V televizním programu pak začal převažovat počet kvalitních inscenací nad výtvory poplatnými době, a to i za situace, kdy cenzura některé zakázala. Nejostřejší spory se od roku 1964 odehrávaly v publicistice.

V červnu 1963 vystřídal ústředního ředitele ČST Adolfa Hradeckého Jiří Pelikán. V době, kdy pracoval v Mezinárodním svazu studentstva, poznal význam televize v západních zemích a do ČST nastoupil se záměrem těchto zahraničních zkušeností využít a pokračovat ve snaze o kultivaci programu. S oporou svých progresivních spolupracovníků a v neustálých sporech s požadavky rigidních konzervativců hájil kritické pořady a jejich tvůrce. (O televizní éře Jiřího Pelikána v ČST viz studii autorky ve sborníku Jiří Pelikán 1923-1999, příloze Listů 1/2003).

Osmašedesátý a jeho důsledky

Do krátkého období, které dnes nazýváme Československým či Pražským jarem, vstupovala ČST profesně i morálně připravena dostát požadavkům svobody slova. Od února si již zpravodajové i publicisté cenzuru svévolně zrušili a podněcovali vývoj, který po rozkolu v KSČ na přelomu let 1967/1968 přerostl v občanské hnutí za státní suverenitu a svobodu. Přímé přenosy shromáždění občanů střídaly studiové diskuse, vysílaly se reportáže a inscenace dosud povinně uzavřené v trezorech, to vše střídala aktuálně vytvořená publicistika, kritika deformací předešlého dvacetiletí, nerovnoprávnosti členů KSČ a bezpartijních, odhalování cenzorských praktik a nezákonných procesů...

Po letech Jiří Pelikán vzpomínal, jak Gustáv Husák, tehdy ještě ve funkci místopředsedy vlády, svolal poradu o televizi, na níž si mnozí prominenti stěžovali, že jsou kritikou frustrováni. "Co jsou to za mravy," káral ho Husák, "umíš si představit, že by na Západě mluvili do televize nějací komunisté?" Na to Jiří Pelikán: "Nejen že si to dovedu představit, viděl jsem to." A vylíčil mu anglický pořad That was the week, kde opoziční socialisté ostře kritizovali vládu. Na besedách se zase diváci ptali, kde že se najednou ti televizní publicisté vzali? "Oni v televizi byli," odpovídal Pelikán, "ale neměli pro svou práci prostor."

Po srpnovém vojenském obsazení studií televize vysílala z náhradních pracovišť a okupaci republiky mohli sledovat i diváci na obrazovkách západních zemí. Jednou z priorit takzvaného moskevského protokolu proto bylo zastavení antisocialistických, antisovětských projevů v tisku, rozhlase a televizi a v září byli jako první v médiích odvoláni ústřední ředitelé televize a rozhlasu. Už na konci srpna 1968 byl zřízen Úřad pro tisk a informace, zakázána kritika zemí Varšavského paktu, přítomnosti cizích vojsk v republice aj. Následovalo ustavení Vládního výboru pro tisk a informace ke sledování médií a Národní shromáždění - totéž, které koncem června cenzuru zrušilo - odhlasovalo zákon o některých - údajně přechodných - opatřeních v médiích. Do čela televize byli jmenováni různí zmocněnci, podle mínění předsednictva ÚV KSČ málo energičtí, takže je vystřídal poslušný nástroj KSČ, pěvec Přemysl Kočí. Podstatný zlom nastal v srpnu 1969, kdy byl ústředním ředitelem ČST jmenován s novou, normalizační mocí plně spjatý, sovětskými okupanty doporučovaný Jan Zelenka. Ten na obrazovku uvedl vlastní "diskusní" pořady, hlavní práce při vytváření pořadů deformujících současnost i minulost však připadla týmu někdejšího sportovního novináře Miroslava Hladkého. Oporou nového vedení ČST se staly pouze Lidové milice, pomoci celozávodního výboru KSČ se Jan Zelenka dočkal až v říjnu 1969, kdy předešlý výbor nuceně rezignoval a byl ustaven nový.

Léta sedmdesátá - změna mocenské taktiky

V červnu 1970 deklaroval Gustáv Husák na plénu ÚV KSČ, že po zkušenostech posledních let nelze považovat média pouze za prostředky propagandy, nýbrž že jsou mimořádně významným politicko-mocenským nástrojem. Podle toho se KSČ také chovala. Došla k poznání, že mnohem účinnější než cenzura je autocenzura, zajištěná po dubnovém plénu ÚV KSČ 1969 jmenováním lidí oddaných režimu do vedoucích funkcí a vytvořením nových mocenských nástrojů. Sekretariát ÚV KSČ schválil stálou komisi pro boj proti antikomunismu, předsednictvo přijalo usnesení o korumpujících odměnách za angažovanou tvorbu, vedení KSČ důsledně kontrolovalo své usnesení o výchově kádrů v médiích. Nové vedení ČST zrušilo mládežnickou Zvědavou kameru a Hlavní redakci publicistiky a dokumentaristiky, v novém uspořádání měli otevřené dveře jen ti, kdo předložili žádoucí náměty. Známí publicisté televizi opustili, jiní předkládali tzv. nezávadné scénáře, které byly pro nedostatek původních pořadů přijaty. Z televize bezprostředně odešlo 137 lidí, další následovali po nomenklaturních hodnoceních sedmdesátých let. Skutečnost, že vysílání televize bylo mimořádně chudé a jalové, držitelé normalizační moci pokládali za méně významnou než princip ideové a politické "čistoty". Jeho požadavku tehdy podlehlo i jedenáct inscenací našich i světových autorů.

V této době nastaly i zcela bezprecendentní zásnuby ČST s federálními ministerstvy vnitra a obrany, motivované úvahou, že až do "krizových let 1968 a 1969" nebyly na ministerstvu vnitra vytvořeny základní předpoklady pro to, aby vedení ministerstva mohlo účinně čelit stále se stupňujícím útokům pravicových a protisocialistických sil, které útočily na samu podstatu politiky KSČ. Z následné policejně-televizní produkce je nejznámější Svědectví od Seiny (s odposlechem v bytě profesora Václava Černého) a třídílná Causa Jan Masaryk, která měla prokázat, že smrt ministra Jana Masaryka byla sebevraždou. Od sedmdesátého prvního roku vedení ČST uzavíralo s federálními ministerstvy obrany a vnitra nadále inovované smlouvy. Lživé propagandistické materiály zajišťovala především ústřední redakce armády, bezpečnosti a brannosti ČST, vedená plukovníkem Miloslavem Broumským. Smlouva z 23. července 1975 jí umožňovala po dohodě s Federálním ministerstvem vnitra také bezplatně využívat filmové materiály vyrobené za jeho finanční prostředky, tedy dezinformace připravované Státní bezpečností. Když major Antonín Král z IX. správy ministerstva vnitra referoval v roce 1979 o bezpečnostním vysílání, pochválil jako výsledky v odhalování ideologické diverze např. pořady Vysoká hra, Atentát na kulturu, Past v éteru a Skandál v Římě. Poslední z těchto "dokumentů" měl diskreditovat vydavatele Listů Jiřího Pelikána. Anonymní pořad, natočený údajně v Římě, byl ve skutečnosti produkován v Praze; Jiřího Pelikána v něm hrál kádrovák jednoho z pražských výzkumných ústavů a jako jediný svědek v něm vystupoval pověstný Pavel Minařík. V roce 1982 již v redakci armády, bezpečnosti a brannosti pracovalo v Praze patnáct a Bratislavě deset lidí, pro něž byla závazná nařízení obou ministerstev.

Objektivně je třeba uvést, že mnozí publicisté i dramaturgové (např. Eva Sadková, František Filip, Otakar Kosek) se i v této době tvorbě režimní propagandy vyhýbali. Stále však platil kádrový pořádek ÚV KSČ, ideově tematické plány schvalovaly vrcholné orgány strany, nepovolila autocenzura vedení televize. Stačilo, aby v cyklu Sondy zaznělo, že schody se mají drhnout odshora, a vypukl malér. Po abdikaci Jana Zelenky byl ústředním ředitelem jmenován od července 1989 jeho náměstek Libor Batrla, Televizní noviny však spolu se zmiňovanou redakcí armády, bezpečnosti a brannosti stále lhaly a vysílaly dezinformace. V létě 1989 to byli dvoudílní Žháři, v září pořad Říkají si nezávislí (režimní pohled na občanské iniciativy od 21. srpna 1988), v říjnu Kamelot (proti vydavatelům samizdatového časopisu Vokno).

Po listopadu 1989

V listopadu 1989 stále platil plán Federálního ministerstva vnitra, tzv. akce VLNA, připravená už v roce 1977. Měla ochránit vysílání před zneužitím nepřátelskými osobami a v případě potřeby obsadit média ozbrojenými příslušníky Státní bezpečnosti. V listopadu 1989, v situaci, kdy další vývoj byl teprve na vážkách, se na podnět dílenského výboru ROH přenosové techniky konaly od 21. listopadu 1989 v garážích Kavčích hor mítinky televizních pracovníků, kteří žádali, aby televize pravdivě informovala o dění v republice, a kde většina pracovníků ČST odmítla poslušnost vedení Libora Batrly. Ten byl 27. listopadu odvolán a do čela televize byl jmenován mluvčí české vlády Miroslav Pavel. Stávkový výbor Občanského fóra ČST žádal rychlou obměnu pracovníků, především v Televizních novinách, nesouhlasil s jmenováním politické programové rady ústředního ředitele, složené ze zástupců všech politických stran, a prosazoval televizi jako nezávislé médium. Nátlakové akce v garážích pokračovaly, a tak 11. ledna 1990 vláda Miroslava Pavla odvolala a do funkce jmenovala Jindřicha Fairaizla, dokumentaristu známého ze šedesátých let.

Neuralgickým bodem se stal Fairaizlův nástupní projev, v němž žádal aktivní propagátory minulého režimu, aby sami vyvodili závěr ze svého působení. Požadavek, pochopitelný u tvůrce, který zažil o dvacet let dříve pasivní rezistenci pracovníků a jejich odchod z televize, se v nové situaci ukázal jako naivní. V období zásadních programových a personálních změn bylo pro atmosféru v televizi charakteristické dvojí anonymní oznámení, že je na Kavčích horách umístěna bomba. Po rozhodnutí federální vlády o zvláštním režimu při rozvazování pracovních poměrů ve zbytnělé televizi došlo ke konfliktu ředitele se dvěma pracovníky Televizních novin a nemocí oslabený Fairaizl abdikoval. FITES následně označil jeho působnost za zakladatelskou.

Za anonymních výhrůžek, kontroverzí a redukce pracovníků pak převedl čtvrtý polistopadový ředitel, racionální Jiří Kantůrek, televizi do roku 1992, kdy po rozpadu státu ČST zanikla. Dle zákona České národní rady z listopadu 1991 vznikla Česká televize (ČT) jako vysílatel veřejné služby. Pluralita vysílání, dodržování práva a udělování licencí dle zákona ČNR z února 1992 přešlo do kompetence Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV).

ČT v konkurenci duálního vysílání

Cesta k nezávislé televizi veřejné služby tím neskončila, ale pokračuje až po naše dny. V západních zemích se komerční vysílání vzmáhalo již od sedmdesátých let a průběžně byly formulovány zákony pro duální vysílání. U nás se přijímaly a novelizovaly uspěchaně. První Radu ČT volila Česká národní rada podle způsobilosti osobností, v dalších letech však zesílily politické vlivy úměrně tomu, jak se poslanci naučili využívat svého postavení a jak sílila preference privátních televizí. Ty dostaly zelenou již ve vládním prohlášení premiéra Klause v roce 1992, ve formulaci o prosazování plurality v oblasti sdělovacích prostředků, neboť konkurence na trhu informací je zárukou jejich kvality a objektivity (?!). V programovém prohlášení nové, sociálnědemokratické vlády Miloše Zemana je deklarována účinná kontrola médií Parlamentem, aniž by byla na druhé straně ohrožena jejich nezávislost (?!). Tedy podle rozložení politických sil ve Sněmovně, jak byla volena již druhá Rada ČT v roce 1997.

První privátní televize, FTV Premiéra (dnešní Prima), získala původně licenci pouze pro lokální program, takže její vysílání od června 1993 ještě neznamenalo pro ČT konkurenci. Vstup do tržního prostředí se fakticky datuje až zahájením vysílání televize NOVA 4. února 1994. Přes tehdejší privatizační horečku Česká televize a odborná veřejnost zabránily tendenci zprivatizovat i druhý program ČT, Nově však nebyl přidělen okruh původně určený pro privatizaci, mezinárodní OK 3, pokrývající necelou polovinu republiky, ale celoplošný první program ČT. A to zdarma. Postupně se vymanila z licenčních podmínek a vysílá jiný program, než na jaký dostala licenci. Přesto ji Rada pro rozhlasové a televizní vysílání prodloužila na dalších dvanáct let.

Na rozdíl od této benevolence vůči privátnímu vysílání Česká televize kvůli údajné personální přebujelosti, nevyváženosti vysílání a nízké sledovanosti stále čelí kritice rad i zákonodárců. Bez ohledu na to, že počet pracovníků se soustavně snižuje - mezi léty 1993 a 2001 asi o tisíc dvě stě lidí, a to při dominanci původních pořadů a zdvojnásobení vysílací plochy - a že jedno procento diváků znamená víc než třicet tři tisíc koncesionářů, tj. rodin a právnických osob! Záleží ovšem také na ČT, aby jejím kritériem byla pouze kvalita, aby ve snaze zvyšovat sledovanost nenabízela argument, že konkuruje privátním televizím, a že druhý program tudíž ztrácí opodstatnění - třeba zařazováním sportovních utkání na kulturně profilovanou ČT 2.

Pouze první generální ředitel ČT Ivo Mathé naplnil své funkční období. Česká televize prošla reorganizací, z těžkopádných hlavních redakcí se stala producentská centra; je útočištěm dokumentaristů, podílí se na tvorbě českého filmu, kromě vlastních inscenací zprostředkovává divadelní tvorbu, koncerty, charitativní pořady V roce 1998 však většina Rady ČT vsadila místo jistoty na změnu a zvolila generálním ředitelem nezkušeného Jakuba Puchalského. Zahájila tím období odvolávání a rezignací radních i ředitelů (Puchalský, Chmelíček, Hodač, Balvín), kdy jeden mění ve struktuře ČT i to prospěšné, co zavedl jiný - příkladem budiž převedení producentských center zpět na velké hlavní redakce.

Po televizní krizi

To, co se nazývá televizní krizí z konce roku 2000, bylo reakcí na nekompetentní zasahování do média veřejné služby mediálně nezpůsobilými poslanci a osobami v Radě ČT. Odbornou veřejnost a intelektuály, hájící na přelomu tisíciletí Českou televizi jako službu veřejnosti, označili představitelé ODS za osoby s ČT finančně provázané a odkazovali je do ústraní, pokud si nezaloží vlastní stranu. (Nepřipomíná dělení společnosti na straníky a bezpartijní neblahou minulost?) Zatímco provázanost intelektuálů s ČT je diskutabilní, politici televizi potřebují pro svou prezentaci. Intelektuálové jako nedílná složka odborné veřejnosti se však neztotožňují s politickými trendy, uvažují v jiných dimenzích a právem nárokují vliv na věci veřejné.

Takzvaná televizní krize nic podstatného nevyřešila. V hektickém ovzduší přijatá novela Zákona o ČT ponechala široký počet organizací, které navrhují členy Rady ČT, z nich si však poslanci nadále vybírají lidi dle zájmů svých stran a na tomto svém postoji setrvávají. Tak byla za disidenta Svatopluka Karáska zvolena do Rady ČT komunistka Alena Svobodová, zatímco například Jana Horváthová z Muzea romské kultury neprošla, a místopředseda Rady ČT Ladislav Miler, působící v sedmdesátých letech na ministerstvu kultury a na ÚV KSČ v oddělení proslulého "normalizátora" Müllera, nebyl poslanci odvolán, ačkoliv tato fakta ve svém životopise zatajil. Absurdní je schvalování Kodexu ČT poslanci, ukládání nesmyslných pokut České televizi, naposled za satiru České hlasování, zaměněnou za nevyvážený publicistický pořad. Nesporným dokladem selhání politické reprezentace je mezinárodní arbitráž vyvolaná majetkovými přesuny v Nově a z ní vyplývající desetimiliardová pokuta. Po šest let zadržované zvýšení koncesionářských poplatků pro ČT, na jejíchž bedrech leží původní tvorba a digitalizace vysílání, však poslanci ODS odmítají argumenty, které svědčí o ignoraci faktů.

Prvními kroky k odpolitizování televize bylo vládou navrhované zrušení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a ustavení odpovědného státního orgánu, např. po vzoru NKÚ, a přijetí novely zákona. V zájmu momentálního umění možného zužuje Dostálova novela počet organizací oprávněných navrhovat členy Rady ČT a volbu rozděluje třem subjektům - Poslanecké sněmovně, Senátu a premiérovi. Televize ovšem potřebuje především nový zákon, založený na zásadách vládní mediální politiky, na vytvoření mezí, které vyloučí zasahování politiků do jednotlivých rozhodnutí a zajistí kvalifikovaný dohled obou rad, stejně jako jmenování - nikoli pouze navrhování - členů Rady ČT nevládními organizacemi podle odborné způsobilosti radních, jejich znalosti průsečíků problematiky kulturní, mediální, ekonomické, technické i historické. Takže k překonání pozůstatků mocenského ovládání televize, kterou nastolil komunistický režim, a tím i k posílení celkového demokratického vývoje společnosti vede cesta daleká, nikoli však beznadějná.

Jarmila Cysařová (1929–2013) byla historička a novinářka, soustavně se věnovala mj. historii a současnosti Československé a České televize.

Obsah čísla 3/2003

Jarmila Cysařová

Padesát let televize: dlouhá cesta k nezávislosti

Osmašedesátý a jeho důsledky

Léta sedmdesátá - změna mocenské taktiky

Po listopadu 1989

ČT v konkurenci duálního vysílání

Po televizní krizi

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu