Milan Hulík

Aby soudy takto dál nerozhodovaly?

Vedle strašidla komunismu začalo Česko obcházet i strašidlo šlechtických restitucí. Kdyby k sobě neměla ideově tak daleko, mohla by obě strašidla chodit společně. Rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí o povinnosti obce Újezd u Chocně vydat Františku Oldřichu Kinskému několik pozemkových parcel vyvolalo mezi některými politiky paniku. Dokonce takovou, že se téměř podařilo obnovit Národní frontu.

ČSSD, KSČM a ODS vykročily pravolevou nohou proti prolamování hráze "obecné politické shody", které, jak uvádí ministr Pavel Dostál, bylo dosaženo dohodou, že restituce nepůjdou před rok 1948. Také některá média, jak to předvedla např. moderátorka TV NOVA Jana Bobošíková v televizní diskusi Sedmička, začala strašit. Ze řetězu však strašidlo pustil teprve pořad Klekánice, dramaticky líčící vrácení majetku "nacistovi" F. O. Kinskému, ve kterém reportérka prohlásila, že "není možná daleko doba, kdy se o zkonfiskované majetky svých otců přihlásí třeba děti Adolfa Eichmanna, K. H. Franka či Reinharda Heydricha".

Předvedení této reportáže v Sedmičce vyvolalo souhlasné pokyvování hlavou předsedy Sněmovny L. Zaorálka a stínového ministra zahraničí J. Zahradila. Podle obou jde o "skandální prolomení Benešových dekretů". Ještě lepší demagogie byla předvedena v dalším pořadu TV NOVA Kotel, kde se rovněž stínový ministr, tentokráte vnitra, poslanec I. Langer souhlasně rozčiloval s divákem tázajícím se, co říká tomu, že kolaborantské rodině Kinských se vrací majetek. Jemu sekundoval v Radiožurnálu následující den i další poslanec ODS P. Nečas.

Tento útok neinformovaných politiků z řad pravice (nikdo z nich, jak sami přiznali, rozsudek nečetl) byl učiněn ve vzácné jednotě s některými levicovými politiky, mezi kterými hraje prim ministr kultury Pavel Dostál. Nálada, která nemá daleko k hysterii, vedla ke schůzce představitelů politických stran, předsedy Sněmovny a vlády, ministra kultury a některých právních expertů, která sondovala možnosti jak zastavit F. O. Kinského a jeho 157 žalob na vydání rodového majetku. Tvrzení o "neoprávněné restituci, chybné interpretaci zákona soudy a jeho obcházení a nacistické minulosti Kinského" má vést ke krátké novele občanského zákona nebo - podle premiéra Špidly - k ústavní novele, která "povede ke sjednocení právního názoru". Rozumějme: politiků a soudů.

Panika vzrůstá. Politici budou na Nejvyšším soudu ČR požadovat, aby vydal sjednocující stanovisko pro všechny soudy. Také prezident Klaus varoval před otevíráním otázek minulosti. Kdyby to nebylo k smíchu, bylo by to k pláči. Byl by to totiž konec právního státu ještě dříve, než takovýto stát naplnil literu ústavy a začal opravdu fungovat. Na soudech by se mohl objevit znovu transparent, který tam za minulého režimu často visel: "Úkoly x-tého sjezdu strany splníme."

Vrcholu právního diletantismu dosáhla debata na téma Kinský v Sedmičce 6. července, kdy politici Nečas, Langer, Grebeníček a další včetně moderátorky Bobošíkové mluvili o nějakém zákonu z napoleonských dob, podle kterého přece nebudeme vracet majetky potomkům nacistů. Advokáti šlechtických restituentů kličkují prý i s nějakými dalšími zákony, kterými chtějí obejít jedině pravé restituční zákony a ožebračit náš lid, který to všechno bude muset zaplatit ze svého. Nikdo z nich nevěděl bohužel nic o tom, že ony napoleonské a jiné zákony jsou zákon jeden - rakouský Občanský zákoník, platící v českých zemích od roku 1811 do roku 1950. A že právě podle něj se posuzuje situace, jaká zde byla v roce 1945, jestliže soudy projednávají určovací nebo vindikační žaloby, které nemají s restitučními zákony co dělat a které může podat každý občan bez ohledu na to, jaké je národnosti a jaké má státní občanství.

Rod Kinských

Jenže, jak už napsal George Orwell: "Politický jazyk je stvořen k tomu, aby lži zněly pravdivě a vražda úctyhodně, a daly tak zdání hustoty čistému vzduchu." Je to zase "trochu" jinak. Pro nejméně informované z nováckého Kotle, kteří se rozčilují nad vracením majetku zrádcovské rodině Kinských, je třeba uvést, že rod Kinských má několik větví a řadu rodin, které daly českému národu řadu vynikajících osobností. Můžeme vzpomenout např. Valdštejnova druha Viléma Kinského, zavražděného spolu s ním v Chebu, dále nejvyššího kancléře Františka Ferdinanda Kinského, proslulého diplomata a nositele Řádu zlatého rouna, kterého v této funkci následoval Filip Kinský. František Josef Kinský, snad vůbec nejvýznamnější postava rodu, proslul jako organizátor a sponzor českého vědeckého a uměleckého života v 18. století. Je považován i za nejvýznamnějšího českého pedagoga po Janu Amosu Komenském. Berta Kinská-Suttnerová, zakladatelka pacifistického hnutí, se stala první ženou vyznamenanou Nobelovou cenou míru. Slavnou postavou byl i Zdeněk Radslav Kinský a pro jezdecký sport se stal legendou jeho syn téhož jména. Právě Kinský tohoto jména byl v roce 1938 spoluorganizátorem známého prohlášení představitelů české šlechty adresovaného prezidentu Benešovi, ve kterém se jeho signatáři postavili na obranu Československa proti hrozícímu nacistickému nebezpečí. Dodejme, že toto prohlášení na Hradě přečetl další z Kinských, tehdejší doyen českých rodů, František Kinský.

Nezletilý zrádce

Ve výčtu slavných Kinských bychom mohli pokračovat. Zrádce z nich neudělala ani skutečnost, že se i mezi nimi našly černé ovce. Jednou z nich mohl být Ferdinand Oldřich Kinský, otec dnešního restituenta. Vítal na podzim 1938 Hitlera v Sudetech, oblečen do uniformy SA. V zájmu objektivity uveďme, že zemřel 19. prosince 1938 a jeho synovi, dnešnímu žalobci Františku Oldřichu Kinskému mladšímu, bylo v roce 1945 devět let. Skutečně ideální věk pro kolaboraci a spolupráci s nacisty, tím spíše, když od počátku války žil v cizině. Nebyl v exilu, ale žil tam proto, že jeho dědeček působil v Argentině jako rakousko-uherský velvyslanec, vzal si za ženu Argentinku, a jedna rodina Kinských zapustila tak kořeny i tam.

Otázka správnosti či nesprávnosti zařazení tohoto nezletilého vlastníka majetku pod konfiskační dekret prezidenta republiky č.12/1945 Sb. je tedy přinejmenším z morálního hlediska diskutabilní a z právního nesmyslná. Pokud národní výbory konfiskovaly majetek F. O. Kinského st., konfiskovaly majetek osoby zemřelé, která již majetek vlastnit nemohla. Jestliže konfiskovaly majetek F. O. Kinského ml., konfiskovaly jej v rozporu s ustanoveními dekretu, protože ten kolaborantem nebyl a ani nemohl být. Pokud ovšem nepřistoupíme na zásadu kolektivního trestu, smutně proslavenou nacistickým a pak komunistickým režimem.

V případě určovací žaloby podané F. O. Kinským ml. u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí nejde pak o restituci, a dokonce ani o dekrety prezidenta Beneše, ale jen o obnovení vlastnického titulu z doby vydání dekretu svědčícího právě tomuto nezletilému vlastníku. Kníže František Oldřich Kinský ml., domovem původně v ČSR a stejně tak v Rakousku a Argentině, vlastník rodového majetku od smrti svého otce, totiž podal žaloby na určení svého vlastnictví ke zděděnému majetku. Tedy žaloby podle Občanského zákoníku, podle jehož § 126 má každý vlastník právo domáhat se ochrany proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje.

Dodejme ještě, že expertízy znalců ústavního a správního práva Pavlíčka a Mikuleho z Právnické fakulty UK, podle nichž byl Kinský Němec, a nemohl tedy restituovat, jsou možná správné, ale nemají s věcí co dělat. F. O. Kinský Němec klidně může podat určovací nebo vindikační žalobu podle Občanského zákoníku, a to i kdyby byl Němcem tehdy nebo dnes či pořád. V tomto případě nehraje ani národnost, ani občanství roli; majetek mu nemohl ani jako Němci být dekretem č.12/1945 Sb. konfiskován jednoduše proto, že příslušný konfiskační akt měl takové vady, že byl paaktem neboli aktem nicotným, jak se to vysvětluje citací rozsudku dále. Je zbytečné zdůrazňovat, že právo na majetek je jedním ze základních lidských práv, prioritně chráněných ústavou.

Vzhledem k tomu, že vlastník F. O. Kinský ml. nemohl svým majetkem disponovat, podal také žalobu proti obci, na niž majetek převedl stát, který jej získal konfiskací podle dekretu č.12/1945 Sb. Jenže získal jej opravdu? Jak uvidíme dále, problém je, že z onoho "konfiskačního aktu" není zřejmé, komu byl vlastně majetek konfiskován. O tom se vedl a ještě vede soudní spor, který rozčílil tolik politiků.

Rozsudek č. j. 9 C 14/2001

Rozčílil především ty, kteří rozsudek nečetli. V odsuzování neznámého textu má tato země bohatou tradici. Zná ji i odpůrce minulého režimu Pavel Dostál. Proto je na pováženou, že v rozhovoru pro Týden 27/2003 řekl: "Když ale celá restituční legislativa stojí na základním politickém rozhodnutí, že se nepůjde před 25. únor 1948, musí si politici pohlídat i to, proč to není dodržováno." Začněme tedy počítat omyly pana ministra. Tím prvním je skutečnost, že ne celá restituční legislativa stojí na onom principu. Nestojí na něm totiž restituční zákon č. 243/1992 Sb., dovolující za některých předpokladů vydání majetku konfiskovaného právě prezidentským dekretem. Stejně tak prolamuje magickou "konsensuální" hranici roku 1948 zákon č. 116/1994 Sb. "o vydání židovského majetku".

Mohli bychom panu ministrovi dále říci, aby nemluvil o něčem, čemu nerozumí, diví-li se, že někdo mohl něco odkázat někomu, kdo v době pořízení nebyl ještě na světě. F. O. Kinský mohl skutečně dědit teprve po svém pradědovi, neboť rakouský občanský zákoník (ABGB) měl ustanovení "O dědicích náhradních a o svěřenstvích," které obsahovalo institut svěřeneckého náhradnictví. Podle něj mohl člověk odkázat majetek i osobě ještě nenarozené, což pan ministr neví. Snad ale ví, že tento zákoník, mimochodem nejlepší občanský zákoník, který kdy platil na našem území, byl zrušen až v roce 1950 a nahrazen tzv. středním (socialistickým) Občanským zákoníkem. V našem případě tato skutečnost nehraje roli, snad jen pro vypočítávání omylů pana ministra.

Ovšem již ne jen neznalé, ale právní stát ohrožující je tvrzení ministra kultury: "Je tu rozhodnutí soudu, které nepřímo zpochybňuje a obchází celý princip restitucí. Není jediné, ty procesy se mnohdy nevedou jako restituční, ale jsou zakamuflovány jako občanskoprávní. Proto je důležité se napříč stranami pobavit o tom, zda je možné legislativní cestou vytvořit takové podmínky, aby soudy už takto dál nerozhodovaly." Aby soudy takto dál nerozhodovaly! Toto pronesl politik ve funkci ministra kultury České republiky! Nemám čas chodit k soudu jako žalovaný na ochranu osobnosti panem ministrem Dostálem, a proto nenapíši, jaká historická reminiscence s jiným jeho resortním kolegou mě v této souvislosti napadla. Takže soudům je třeba přitáhnout uzdu a nařídit jim, jak mají rozhodovat! Nejlépe ústavní direktivou, že ve sporech státu a jedince o vydání majetku v držení státu mají rozhodnout ve prospěch státu! Tím by mohla být úspěšně dokončena reforma justice. Ministr to ve svém rozhovoru konkretizuje: "Ale můžeme třeba ústavním zákonem říci, že pokud jde o majetek, který mezi léty 1945-1990 přešel na stát, o jeho navrácení do privátních rukou se musí rozhodovat podle restitučních zákonů." Soudy by tedy již nemohly a nesměly rozhodovat o vadnosti či perfektnosti právních úkonů, o náležitostech těchto úkonů a byla by jim odepřena možnost ať již ve sporech na základě žalob určovacích, nebo vindikačních přezkoumávat platnost či neplatnost právních úkonů podle ustanovení občanského zákona ve shora uvedené době.

Patřičnou odpověď však dává panu ministrovi samotný rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č.j. 9 C 14/2001: "Konfiskační vyhláška označující za osobu postiženou konfiskací majetku osobu zemřelou je paaktem, neboť označila za osobu německé národnosti neexistující subjekt. Další vyhlášky vydané Okresním národním výborem v Chrudimi za tuto osobu označují osobu, u níž není uvedeno celé křestní jméno, pouze O. F. a příjmení. Ani v tomto případě není náležitým způsobem fyzická osoba označena. I tyto vyhlášky soud považuje za paakty, které nemohou vést ke vzniku, změně či zániku právního vztahu. Tyto vyhlášky podle názoru soudu nebyly správním aktem, kterým se završoval konfiskační proces, neboť tímto správním aktem měl být výměr. Ve výměru, který podle vládního nařízení vydávaly Okresní úřady, musí být uveden výrok, odůvodnění, označení úřadu, který jej vydal, datum a písemné vyhotovení má být doručeno, byť vyhláškou. Takovýto výměr nebyl soudu předložen. V tomto řízení tedy nebyl předložen správní akt, na základě kterého by mohlo být dovozeno, že ku dni účinnosti dekretu č.12/1945 Sb. přešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem na stát."

Podle názoru soudu vydáním dekretu byla splněna zákonná část konfiskace, ale nebyla naplněna její správní část - konfiskace nebyla završena správním aktem, který ani nemohl být předložen, protože neexistuje.

Pan ministr Dostál tyto nedostatky, způsobující nicotnost konfiskačních aktů a tím i trvání vlastnického titulu původního majitele a dnešního žadatele v jedné osobě, považuje pouze za formální porušení dekretu. Jeho neúcta k právu a pohrdání zákonem připomíná jednoho komunistického politika, který při vyhlašování právnické dvouletky v letech 1949-1951, jež zničila demokratický právní řád, prohlásil, že se tereziánskými patenty řídit nebudeme.

Neřídili jsme se jimi čtyřicet let a několik desetiletí bude trvat, než se z toho vzpamatujeme. Jsou si toho vědomi i mnozí soudci. "Počíná si jako vrchnostenský orgán v době totality. Když jsou splněny zákonné podmínky, vrátit se to občanovi musí, padni komu padni. Bez ohledu na majetek či původ," řekl o počínání ministra kultury soudce Ústavního soudu JUDr. Antonín Procházka. Doplnil jej i místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Kučera: "Byli bychom špatní soudci, kdybychom se lekli politického zadupání."

Co k tomu dodat? Snad že se Charles Louis de Secondat Montesquieu musí obracet v hrobě. Jeho slavná teorie dělby moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní bude díky ministru Dostálovi nyní dualizována. České republice postačí jen rozdělení moci na moc zákonodárnou a výkonnou. Pak může být novelizováno i ustanovení paragrafu 126 občanského zákona takto: "Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje, s výjimkou Františka Oldřicha Kinského mladšího". Občanský zákoník jako zákon obecný bude tak mít i jedno zvláštní ustanovení - Lex specialis Dostalis. Ostatně jeden podobný zákon již máme. Je to zákon č.143/1947 Sb., zvaný také Lex Schwarzenberg. I ten se týká jen jednoho jediného člověka.

Milan Hulík (1946), JUDr., je advokát a publicista.

Obsah čísla 3/2003

Milan Hulík

Aby soudy takto dál nerozhodovaly?

Rod Kinských

Nezletilý zrádce

Rozsudek č. j. 9 C 14/2001

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu