Václav Burian

Naše dějiny a jejich hrátky

Je to pouhý popisek pod dokumentární fotografií z roku 1968, ale zaujal mě. Zní totiž - v týdeníku, který chtěl připomenout pětatřicáté výročí Pražského jara - asi takto: "Na tehdejší hrátky reformních komunistů doplatil národ dvaceti lety normalizačního temna." Mohl bych citovat přesně, časopis mám před sebou, ale nemá smysl polemizovat o jednom nepovedeném popisku. Jde o jinou věc. Zdá se totiž, že onen krátký text dobře vystihuje dost rozšířený vztah k dějinám. Jistě z podobného přístupu k historii vyplývá časté puzení k prosté personifikaci, ke svalování viny za Mnichov a Únor na Edvarda Beneše či viny za Srpen na Alexandra Dubčeka. Při bližším ohledání onoho popisku se však můžeme dostat hlouběji.

Ještě jednou zopakujme: "dost rozšířený vztah k dějinám". Každý totiž, kdo nebyl členem komunistické strany, nespojoval s Lednem žádné naděje, ba byl komunismem těžce postižen a opovrhoval všemi či téměř všemi členy KSČ v kterémkoliv období její historie, může zajisté hovořit o "nich" a "jejich hrátkách". Bezpochyby žili i v osmašedesátém roce lidé, kteří pozorovali obrodný proces s nedůvěrou a nechutí opodstatněnou či pochopitelnou. Lze si prostě představit mnoho lidí, z jejichž úst bude znít odsudek Pražského jara srozumitelně. Obraz "národa" a "reformních komunistů" jako oddělených skupin je ovšem snadno vyvratitelný - výzkumy veřejného mínění, dobovými obrazovými dokumenty, ale zejména dobovými texty mnoha domácích nekomunistických autorů.

V nejhorší podobě by mohlo dělení na "naše" důstojné dějiny a "jejich" hrátky připomínat ono myšlení pomnichovské, které říkalo: "Doplatili jsme na masarykovský liberalismus." Jinými slovy: na hrátky tvůrců prvorepublikové demokracie. "Oni" si hráli, "my" jsme doplatili.

Veřejný zlom ve vztahu k osmašedesátému nastal až po roce 1989. Musel někde dozrávat, ale veřejně se příliš neprojevoval: převládalo spíše protivně sentimentální vzpomínání, provázené třeba tajným opileckým poslechem písní Karla Kryla. Veřejné zúčtování svého druhu provedla až část české pravice, v jejímž čele stanul Václav Klaus. Jistě by ovšem její úspěch nebyl tak pronikavý, kdyby nový vztah k Pražskému jaru již dlouho nezrál. Patrně právě v té části veřejnosti, která se cítila reformními komunisty zklamána, v níž hluboko tkvěl pocit, že kdysi - naletěla.

Myslím, že - lze-li to tak říci - plodnějším způsobem Pražské jaro skončilo v roce 1977. Navzdory ustáleným klišé o převaze reformních komunistů v Chartě 77 je pravda jiná: za prvé velká část někdejších reformních komunistů dospěla zatím k demokratickému socialismu, a nebyli už tedy tehdy reformními komunisty. Za druhé, což je neméně závažné, se ukázalo, jaká je skutečná politická síla "strany vyloučených". A veliká už nebyla: většina "strany vyloučených" již tehdy na další politickou práci rezignovala. A naopak - v Chartě 77 se poprvé od neblahého Února začali plně projevovat demokraté, jejichž jména i v roce 1968 zůstávala ve stínu tehdejších miláčků národa. Mnozí exkomunisté či osmašedesátníci, chceme-li, zůstali Pražskému jaru věrni. Zejména ti, kteří nerezignovali na politiku ani v podmínkách normalizace, prodělali další pozoruhodný myšlenkový vývoj. A je to tvořivý paradox: v jistém smyslu zůstal Pražskému jaru velmi věrný jeden z jeho zúčastněných kritiků - Václav Havel. Myslím ovšem, že se nikdy necítil - přes všechen mravní a myšlenkový odstup - být pouhou obětí "hrátek reformních komunistů".

O autorovi - Obsah čísla 3/2003

Václav Burian

Naše dějiny a jejich hrátky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu